Rudišovy ráje v sauně i duši: jací my Češi vlastně jsme aneb hold češství, radosti a smutku

9 fotografií

Na autorském čtení spojeném s besedou se v jičínské knihovně Václava Čtvrtka setkal Jaroslav Rudiš se studenty místního Lepařova gymnázia. Předčítal jim z novely Český ráj inspirované příběhy z jičínské sauny, která vyšla vloni a představil svůj první německý román Winterbergova poslední cesta. Týká se i Jičína a Českého ráje, tedy míst, kam se z Německa, nejčastěji vlakem, rád vrací.

V bazénku, v odpočívárně a v potírně

Jaroslav Rudiš našel inspiraci pro novelu Český ráj ve svém osobním českém ráji. Není to ale hospoda, je to sauna, kam rád a pravidelně chodí.

„Hází mě do klidu, jsem vášnivý saunista, saunuju se až třikrát týdně. Po temné Národní třídě jsem se chtěl trochu uvolnit a napsat humoristický román, vtipnou knížku. Chtěl jsem zachytit pár historek, které jsem měl dlouho naskicované a napsat takovou mužskou tragikomedii. Hodně jsem si toho vymyslel, ale ti, které jsem v jičínské sauně potkával, se tam určitě poznávají. Mé postavy nemají jména, jen takové jakoby staré indiánské přezdívky. Problémy, co se v ráji řeší, jsou prastaré a řešíme je pořád dokola. To jsem těmi divnými přezdívkami chtěl podtrhnout. A přestože je to pánská sauna, mužský svět, kolektivní mužská duše, ženy jsou v ní logicky také přítomné," říká Jaroslav Rudiš o novele Český ráj.

Jaroslav Rudiš se rád hlásí k podkrkonošskému městu, ve kterém vyrůstal|foto: Vladislava Wildová

Skupinka šestnácti mužů různých profesí se ve staré sauně na okraji města zavírá před okolním světem, vypocuje jej ze sebe a tím si zároveň dodává sílu k návratu domů, i do dalšího dne.
"Při čtení jsem se bavil. A poznal jsem se tam velmi dobře...."

Na jičínském setkání se studenty se za svým kamarádem Járou ze sauny zastavil i Miloslav Hladík, který patří do party mužů z novely Český ráj.

„Kamkoliv pan Rudiš přijde, dělá si poznámky. Když jsme vyšli ze sauny nebo se pak usadili na pivu, a bez toho by se naše saunování neobešlo, tak si zapsal, co slyšel. Něco je tam smyšlené, ale ze zhruba šedesáti procent je to autentické. Při čtení knížky jsem se opravdu velmi bavil a poznal jsem se tam velmi dobře," směje se a dodává, že saunu navštěvuje už dvacet let a prvních patnáct let tam chodil den co den, teď už jen čtyřikrát týdně. Všem to doporučuje.

Jaroslav Rudiš se svým obdivovatelem, který si už román Winterbergova poslední cesta přečetl v německém originále|foto: Vladislava Wildová

Miloslav Hladík prý nikdy nemarodí, nemá chřipky ani angíny. A všechny Rudišovy knihy četl, zatím vyjma posledního německého románu. V novele Český ráj se poznali i další pravidelní jičínští vyznavači saunování, ale podle Miloslav Hladíka je to nenaštvalo, spíš potěšilo.

„To, co Jára zachytil, je vpodstatě už minulost. Stará společnost saunistů se tam teď v původní sestavě takřka neschází. Změnili se návštěvníci, chodí tam většinou mladí lidé a už se tam tak nediskutuje, na vyprávění příběhů nejsou, spíš heslovitě vykřikují," popisuje Miloslav Hladík současnost v jičínské sauně.

A spisovatel Jaroslav Rudiš ho doplňuje: „Ta v uvozovkách naše sauna se opravdu proměnila. Myslím si, že jsem zachytil svět, který už není. Všiml jsem si, že tam chodí hlavně mladí sportovci, ale většinou mlčí. K vyprávění příběhů musí teprve dozrát, něco zažít. A dost možná, že je s tím naším vyprávěním štveme," směje se autor a dodává, že chtěl vzdát hold češství a radosti a smutku mezi kapkami deště v Ráji.

Studenti Lepařova gymnázia v Jičíně poslouchají, jaké příběhy si muži vyprávějí v jičínské sauně v Rudišově novele Český ráj|foto: Vladislava Wildová

Spisovatel Jaroslav Rudiš si váží každého, kdo knížky čte, kupuje a chodí do knihovny. Tím zároveň v Jičíně na autorském čtení a besedě otevřel další kapitolu vyprávění, kdy mimo jiné představil i svůj první německy psaný román Winterbergova poslední cesta.

První Rudišův německý román má skoro pět set stránek, napsal ho za půl roku, prý celkem lehce, ale příběh nosil v hlavě asi čtyři roky. A jak řekl jičínským studentům, důležité pro něj bylo, že vystudoval dějepis.

„Winterbergova poslední cesta je putováním dějinami střední Evropy, hlavní postava trpí na návaly historie, jak říká, snaží se pochopit dějiny a čím dál tím víc se v nich ztrácí. Celé se to odehrává v zimě a ve vlacích. V současnosti a zároveň v minulosti. Můj hrdina bloudí z Berlína přes opuštěná bojiště u Hradce Králové nebo u Slavkova, přes Jičín, přes Prahu, Linec, Vídeň až do Sarajeva. Celou tu cestu jsem absolvoval. Vracím se tam hodně i do Liberce, kde jsem studoval. Tato kapitola v románu souvisí mimo jiné i s odsunem sudetských Němců," přibližuje Jaroslav Rudiš s tím, že jeho román je procesem vyrovnávání se s dějinami.