Inkluzivní vzdělávání neznamená, že dítě pracuje někde v rohu s asistentem

Zařadit dítě s postižením mezi vrstevníky není možné bez přípravy. Důležitá je také kolegiální podpora. S PhDr. Ljubicou Váchovou Novákovou jsem mluvila i o tom, že učitelé by se měli neustále vzdělávat.

Budeme si povídat o mateřské škole a speciálně pedagogickém centru Demlova v Jihlavě. Začala bych nejprve mateřskou školou. Kolik dětí k vám chodí? A co jim nabízíte?

V současné době k nám dochází 286 dětí. Máme 15 tříd, z toho osm speciálních pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, a sedm běžných tříd, do kterých jsou také zařazovány děti se speciálními vzdělávacími potřebami v souladu s platnou legislativou. Školka nabízí všechny běžné programy, které vycházejí z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, ale mimo to se snažíme pracovat inovativními metodami i alternativními technikami a máme mnoho svých projektů a metod, které jsme si sami propracovali.

Hodně využíváme techniku „trampolining“. Jedná se o soubor cvičení na trampolíně, která jsou určena například dětem s řečovými problémy či s kombinovaným postižením. Technika je tvořena systémem polohovacích cviků, obsahuje i balanční cviky pro děti s mozkovou obrnou a její součástí může být i bazální stimulace a další techniky, např. nácvik lezení. Trampolína je také skvělou pomůckou pro děti s poruchami učení a chování nebo pro děti s poruchami autistického spektra, kdy se snažíme nacvičovat pravidla a strukturu. Trampolína nám pomáhá učit děti respektovat určitý řád a má pro ně vysokou motivační hodnotu. Děti chodí na trampolínu přirozeně a rády a neuvědomují si, že něco trénují. Práci s trampolínou se věnujeme více než 15 let. Kolegyně tuto metodu profesionálně zpracovaly, vytvořily metodické DVD s příručkou a realizují kurz akreditovaný ministerstvem školství, prostřednictvím kterého pomáhají pedagogickému terénu v uvedení této techniky do života.

Chodí na trampolínu i děti bez handicapu?

Ano, považujeme to za zdravou metodu sportu, cvičení hrubé i jemné motoriky. Cvičení na trampolíně podporuje celkový rozvoj dítěte.

Jaké další metody se ve vaší mateřské škole nabízejí?

Je to například stimulační metoda snoezelen. Máme vytvořeny zásobníky technik zrakové, sluchové, hmatové a čichové stimulace. V místnosti pro snoezelen provádíme reflexní masáže, míčkování, a bazální stimulaci. Snoezelen je metoda dětmi velmi oblíbená, v místnosti se pracuje se světlem, se zvukem i s vibrací a polohováním. Máme zde také vyhřívané vodní lůžko, na němž se děti uvolní.

Naše školka pracuje i s dalšími metodikami. Snažíme se spolupracovat s manželi Kopřivovými, kteří vytvořili koncept respektujícího přístupu. Jsme také proškoleni v programu Portage a v alternativní a augmentativní komunikaci. Velmi dbáme na logopedickou intervenci, protože zdravotnických logopedických pracovišť je málo a děti pak nenavštěvují logopeda tak často, jak by potřebovaly. Proto s dětmi pracujeme skupinově, a těmi, které v této oblasti potřebují podporu, se zabýváme i individuálně.

Děláte toho opravdu hodně, ale asi to není vše, že?

Klademe velký důraz na matematickou a čtenářskou pregramotnost a na polytechnickou přípravu. Zapojujeme se v těchto oblastech do projektů, které pořádá Vysočina Education nebo NIDV. V oblasti polytechnické výchovy kolegyně z naší školky podporují pedagogy z jiných škol. Snažíme se děti zaujmout inovativním, moderním způsobem. V některých třídách se profilují sportovní aktivity a školka má také dva pěvecké sbory.

Ještě bych zmínila, že rodiče dětí jsou pro nás partnery, umožňujeme jim zapojovat se do naší práce. Pořádáme rodičovská odpoledne a společné akce, kde například maminky spolu s učitelkami dělají keramiku nebo se účastní lyžařských zájezdů, výletů a dalších akcí. Rodiče mají možnost přiblížit se dění ve školce, snažíme se vytvořit společnou komunitu.

Profilujeme se také prací na sobě. Využíváme párové učení a videotrénink interakcí, kdy se snažíme všímat si vlastních nedostatků a mezer a na základě toho, co zjistíme, pracovat na svém rozvoji. Učitelky vzájemně konzultují svou práci, všímají si toho, jak pracují s hlasem, jak vyvažují frontální a skupinové činnosti, jakým způsobem dítě aktivizují. Videotrénink nenásilným způsobem, pomáhá zvyšovat úroveň vzdělávání. Je to přirozená forma sebevzdělávání. Náročná, ale velmi účinná.

Když jsem byla naposledy v Jihlavě, zúčastnila jsem se projektového setkání, které se u vás konalo a věnovalo se rozvoji čtenářské pregramotnosti. Co vaší škole tato setkání přinášejí? Proč na tomto projektu participujete?

Čtenářskou pregramotnost vnímáme jako velmi podstatnou. Chceme dětem pomoci, aby se uměly orientovat a porozumět textu a aby následně dospěly k funkční čtenářské gramotnosti. Vnímáme, že lidé dnes méně čtou a že dospělí lidé často neporozumí textu. Podepíšou pak věci, které pochopili jinak, než byly zamýšleny. Myslím si, že kolegiální podpora a sdílení zkušeností, což jsou součásti projektu, který zmiňujete, vedou k výjimečné efektivitě vzdělávání. Setkáváme se s 12 mateřskými školami z regionu. Projekt garantuje prof. Radka Wildová z PedF UK, což do projektu přináší nadhled a zahraniční zkušenosti. Během projektových setkání sdílíme své zkušenosti a konzultujeme svá témata. Vzniká i metodika, která pomůže pedagogům, ale podstatné je setkávání a sdílení.

V čem vidíte význam vzdělávání učitelů? Proč by se učitelé měli dále učit?

Dnes se setkáváme s úplně jinými dětmi než dříve. A navíc učitel není jediným nositelem informací, jak tomu bylo v minulosti. Dnes i malé děti přicházejí s informacemi, které mají z internetu, ale neumějí je zhodnotit a prověřit. Učitel se stává manažerem, koordinátorem, který by měl děti připravit pro jejich budoucí život, pro jejich profesi, týmovou spolupráci a kreativitu. Měl by umět pracovat s klimatem třídy. Přibývají i děti z cizojazyčného prostředí a z jiných kultur. Pozice pedagoga se mění. Musí umět pracovat i s dětmi, které mají speciální vzdělávací potřeby. Může mít ve třídě například dítě s poruchami autistického spektra, dítě hyperaktivní, dítě cizojazyčné. Přirozenou vlastností dětí je všímat si odlišností. Důsledkem je zvýšení šikany, a proto je nezbytné zajistit v této oblasti účinnou, odbornou pomoc školám.

Pracovníci mají svá vzdělávací portfolia, v souladu s koncepcí plánujme jejich další vzdělávání. Snažíme se, aby témata korespondovala se zájmem a profilací jednotlivých kolegů. Pokud se totiž člověk vzdělává i na základě svého zájmu, naplňuje tuto kompetenci lépe. Využíváme přitom vypsaných šablon a projektů.

Mateřská škola zajišťuje podporu na vysoké úrovni díky zřizovateli, který je této koncepci dlouhodobě nakloněn.

Speciálně pedagogické centrum, které je součástí školy, o níž si povídáme, se podle informací na webu věnuje řadě činností. S jakými typy postižení si v SPC „poradíte“?

Speciálně pedagogické centrum slouží klientům, tedy dětem, rodičům i pedagogům z kraje Vysočina. V současnosti máme dva tisíce klientů, patříme tedy k největším speciálně pedagogickým centrům. Začínali jsme v roce 1993, kdy jsme nabízeli péči pouze dětem se zrakovými problémy. V současné době se věnujeme klientům se všemi druhy postižení, tedy s tělesným handicapem, poruchami autistického spektra, mentálním handicapem, kombinovanými vadami… V současné době přibyly i děti s genetickými vadami nebo děti nemocné, například s diabetem. Setkáváme se i s dětmi s ojedinělým postižením nebo onemocněním, což vede k tomu, že musíme spolupracovat s lékaři, protože nám chybí zkušenost s danou diagnózou.

Co za aktivity nebo služby nabízíte?

Stejně jako ostatní SPC se věnujeme základním činnostem. Centrum provází dítě se zdravotním postižením vzdělávacím systémem. Pomáhá mu s výběrem vhodné mateřské a základní školy, pracuje s rodiči i pedagogy, případně s asistentem pedagoga. Pokud dítě potřebuje nácvik slepeckého písma či prostorové orientace nebo logopedickou péči, nabízí mu centrum i takovouto intervenci. Pedagogické centrum pracuje týmově a jeho pracovníci nabízejí nejnovější postupy a techniky.

Kdo ve vašem SPC pracuje?

Náš tým má v současnosti tři psychology a 11 speciálních pedagogů. Snažíme se, aby se každý speciální pedagog profiloval pro určitou problematiku. Psychologové jsou „univerzální“, musejí pracovat se všemi dětmi, vzdělávat se na veškerá specifika. Pyšná jsem na kvalitní vztahy mezi kolegy, které přesahují profesionální život, a na schopnost týmové spolupráce, která se odráží v práci s dítětem.

Nedávno od nás odcházela po čtyřicetileté praxi psycholožka Mgr. Hana Blažková, které touto cestou děkuji za její dlouholetou, výjimečnou práci. Jen pro zajímavost uvádím, že během svého působení měla v péči 1 400 dětí.

V čem se změnila práce SPC po přijetí zákona o společném vzdělávání?

Přinesl nám mnoho nesrovnalostí, o kterých víme, a ví o nich i Asociace pracovníků Speciálně pedagogických center a ministerstvo školství. Zákon přinesl obrovský nárůst administrativy i to, že informace nejsou jednotné, což práci činí složitější. Hlídáme data, výkazy, kvalifikaci asistentů… přibyla nám byrokracie. Náš tým by měl pracovat s dítětem, pomáhat rodičům, řešit diagnostiku a metodicky vést učitele, ale musí se zabývat tím, jaká je normovaná finanční náročnost, zda škola má disponibilní hodiny, zda se jedná o první, druhý nebo čtvrtý stupeň podpůrného opatření. Stali se z nás spíše papírovací poradci, což nás podle mého názoru hodně vzdálilo od škol. Dříve jsme se školami tvořili jednotný, nastavený systém, dnes ale po nich chceme věci, na které nejsou připraveny. Potlačují se tím kompetence školy i odborných pracovníků SPC. Ředitel nemůže sám svobodně rozhodnout, co udělá s příplatkem na zdravotní postižení, zda jej využije na snížení počtu dětí ve třídě nebo na zřízení pozice asistenta pedagoga, případně zda peníze využije pro pedagoga. Ředitelé škol se na svá místa dostali na základě konkurzu a s dětmi s postižením pracují řadu let. Není potřeba, aby jim někdo diktoval, kde a ve které kolonce co bude. Školy jsou zahlceny výkaznictvím a hrozí se jim kontrolami.

Myslím si, že naši odborní pracovníci by měli mít větší podíl na rozhodování o tom, co je v zájmu dítěte, jaký typ začlenění bude důležitý pro jejich budoucí život. Současná výchova a vzdělávání dětem „zametá cestičky“, což se odráží v nižší odolnosti a schopnosti zvládat přiměřené zátěžové situace. Prioritou dnes není dítě, ale papíry. Trápí mě i to, že asistent pedagoga se stává zodpovědným za vzdělávání dítěte s postižením, což je podle mého názoru krok zpátky, a že učitelé, kteří mají ve třídě začleněno takovéto dítě a musejí tedy práci více diferencovat a koordinovat, za to nemají finanční ohodnocení.

Jaký je váš osobní názor na inkluzivní vzdělávání? Co by měl stát udělat pro to, aby bylo skutečně efektivní?

Stát by měl více naslouchat odborníkům. Speciální pedagožky Věra Čadová a Zuzana Žampachová velmi přehledně zpracovaly negativní důsledky inkluze a věci, na kterých by se mělo pracovat. Inkluzivní vzdělávání neznamená, že dítě pracuje někde v rohu s asistentem, vyčleněno od ostatních dětí. Mělo by pracovat se speciálním pedagogem a v zajištěném prostředí, kde je nižší počet dětí, aby se pedagog mohl věnovat jak jemu, tak i ostatním dětem.

Pokud je inkluze dobře připravená, je pochopitelně funkční, ale inkluze za každou cenu a do jakéhokoli prostředí dítěti opravdu nemusí prospět.

Můžete uvést příklad klienta vašeho SPC, který u vás využívá služeb?

Vybavuje se mi dívka Olga, která k nám přišla v období střední školy. Je to dívka s nadprůměrným intelektem, která trpí genetickým onemocněním, jež způsobilo, že v pubertě přestala komunikovat a hýbat se. Prakticky ochrnula. Dostala se k nám s tím, že s ní máme provádět psychoterapii a podpořit ji nějakými udržovacími rehabilitacemi. Absolvovali jsme s ní velký kus jejího dosavadního života a hodně nás naučila. Abychom jí mohli pomoci, museli jsme vyhledat odbornou pomoc. Rehabilitovali jsme s ní a nacvičovali jsme řeč. Oslovila mě její síla. Olga se naučila psát jedním prstem na počítači, vystudovala střední školu, našla si výjimečného partnera, pracovala pro jednu neziskovou společnost. Je vdaná a má miminko. Je to člověk, před kterým smekám. Komunikuje, cestuje, je velmi pozitivní a nikdy to nevzdala.

Říká se, že speciální pedagog by měl umět všechno. Kdo je podle vás dobrým speciálním pedagogem?

Je to člověk, který má rád svou práci a je schopen upřednostnit zájem dítěte. Dobrý speciální pedagog by podle mého názoru měl být dobrým týmovým pracovníkem, který je schopen reflektovat vývoj a změny jednotlivých problematik, který dokáže podpořit rodiče, učitele i asistenta pedagoga na společné cestě s dítětem, vytvořit komplexní systém práce, na kterém se týmově podílí více lidí. Měl by umět lidi v týmu motivovat, ale být jim také oporou, a to nejen papírovou.

Co byste poradila pedagogům, kteří do své třídy začleňují dítě s postižením? Na co by měli myslet?

Předně bych jim chtěla velmi poděkovat. Je to nelehká práce. V současných třídách se setkáváme s multikulturními rozdíly, máme tam děti zdravé i děti se speciálními vzdělávacími potřebami, děti hraniční, hyperaktivní… Učitel musí umět svůj program diferencovat tak, aby vyhovoval všem těmto skupinám, což je velmi náročné.

Také bych apelovala na jejich trpělivost. Věci někdy nejdou tak rychle, jak bychom chtěli, mnohdy začínáme znovu a znovu. Doporučila bych také, aby, pokud to jde, se na inkluzi připravili. U nás to chodí tak, že se po zápisu dítěte do základní školy pedagog přijde k nám do školky podívat, jak se dítě projevuje, a snaží se získat co nejvíce informací od učitelek ve školce i od rodičů dítěte. Také je dobré snažit se vzdělat v dané oblasti, nastudovat si například metodiku práce s dítětem s autismem. Začít a až pak se učit, to je opravdu krok zpátky. Dítě si totiž okamžitě mapuje, jak s ním kdo zachází, a pokud se nedaří uspokojit jeho základní potřeby, může přejít do agrese. Inkluze nesmí být náhlá, nepřipravená, a učitel v ní nesmí zůstat sám.