Seznamka
Papež František
Autor: Malacanang Photo Bureau / Benhur Arcayan / Creative commons
LifeSiteNews zveřejnila otevřený dopis adresovaný biskupům světa, který obvinil papeže Františka z několika herezí a vyzval biskupy, aby proti němu zakročili. Jde o pokračování předchozích útoků na Františka, které začaly dubii čtyř kardinálů a poté v roce 2017 „synovským napomenutím“. František na tyto nesmysly moudře neodpovídá.
Článek Maiky Hickson na LifeSite líčí signatáře jako „přední duchovní a učence,“ ačkoli já si myslím, že všechna jména až na jedno, dominikána Fr. Aidana Nicholse, přesněji vystihuje označení „neznámý“. Dále nazývá tyto učence „respektovanými“; a já si opět myslím, že ano, Fr. Nichols byl respektovaný. Po tomto vstupu do církevní politiky však možná už tolik nebude.
Vezměme jeden z bodů obvinění proti Františkovi, abyste pocítili, co je na tom špatně: „II. Věřící křesťan může s plnou znalostí a zcela dobrovolně porušit Boží zákon ve vážné věci, ale přitom se v důsledku tohoto jednání nedostat do stavu smrtelného hříchu.“ Citují tridentský koncil, různé texty Písma, papežskou bullu Unigenitus, která odsoudila jansenismus (což je tak trochu ironie), encykliku papeže Jana Pavla II. Veritatis Splendor a jeho apoštolskou exhortaci Reconciliatio et paenitentia. – Dobře, pochopili jsme. – Ale první verš Písma, který citují, se nezdá být k věci: Marek 8,38 říká: „Kdo by se v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ Myslím, že Marek 3,1–6 by se na jejich doktrinální tvrzení hodil líp:
„Když znovu přišel do synagogy, byl tu člověk s ochrnutou rukou. Sledovali ho, zda jej uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. Ježíš tomu muži s ochrnutou rukou řekl: ‚Postav se doprostřed.’ Potom se jich zeptal: ’Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?’ Oni však mlčeli. S hněvem se po nich rozhlédl, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu muži: ’Natáhni ruku.‘ A když ji natáhl, byla znovu zdravá. Farizeové se pak hned odešli radit s herodiány, jak by ho zničili.“
Nebo kdybyste namítali, že tito muži byli Židé, ne křesťané, mohli bychom se obrátit na dopis sv. Pavla Efezským: „Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Vlastním tělem zrušil nepřátelství, totiž Zákon spočívající v přikázáních a předpisech, aby z těch dvou stvořil sám v sobě jednoho nového člověka…“ (2,13–15). Ve Skutcích 15 jeruzalémský sněm stanoví, že pohané nemusí dodržovat Mojžíšův zákon, který byl jistě Božím zákonem. Svatý Pavel ve Skutcích nejprve tvrdí Timotejovi, že by se měl dát obřezat, ale v době, kdy píše Galaťanům, vystoupí ostře proti obřízce. Co se změnilo? Okolnosti. Nebesa se postavila proti.
Myslím, že byste mohli podobně argumentovat proti všem bodům jejich obžaloby. Ale o předkládání důkazů z Písma a tradice jim asi opravdu nejde, že? Jejich text nebyl publikován v recenzovaném teologickém časopise a rozhodně není určen k přesvědčování. Je to sebevědomé tvrzení. Využívá specifický výklad katolické tradice a činí z něho modlu. Trvá na tom, že je to jediná platná interpretace.
Je zřejmé, že tento argumentační postup skutečně nemá kořeny v teologii Jana Pavla II. , a už vůbec ne ve druhém vatikánském koncilu. Jedná se o neo-feeneyiány, kteří se drží nejextrémnějších teologických pozic před druhým vatikánem (P. Leonard Feeney byl arcikonzervativec, jehož názory byly tak extrémní, že byl v roce 1953 exkomunikován). Píšou například, že „tyto hereze jsou vzájemně provázané. Základ katolické sexuální morálky spočívá v tvrzení, že sexuální aktivita je určena k plození v manželství a je morálně špatné, pokud se vědomě užívá mimo tuto sféru“. Ovšem druhý vatikánský koncil a od té doby každý papež jasně učí, že existují dva cíle sexuální intimity – jednak plození, jednak prožívání jednoty manželů. To druhé u neo-feeneyiánů neboduje.
Autoři „dokazují“, že papež je heretik, citacemi některých jeho veřejných prohlášení a zmínkami některých jeho činů. Veřejná prohlášení mají většinou souvislost s Amoris Laetitia a konkrétně s otázkou, zda za určitých okolností mohou být rozvedení a civilně znovu sezdaní připuštěni ke svátostem. Tyto argumenty zazněly během dvou synod, které vedly k vydání Amoris Laetitia. Nad tímto faktem se vůbec nepozastavují: Tento odlišný pastorační přístup ke službě lidem v takovýchto nestandardních situacích podporoval nejen František, ale dvě třetiny všech biskupů shromážděných na synodě. Autoři si ani neuvědomují, že o co zde ve skutečnosti jde, není jen katolické chápání eucharistie, ale stejnou měrou i naše chápání manželství. Co je nejdůležitější, nedokážou rozlišit, že František se vidí v roli pastýře, nikoli vrchního teologa, a že jeho cílem není zajistit nedotčenost a nevyvratitelnost nauky, ale oživit ji v životě katolických věřících. Tento dopis prostě není dokument, který by se staral o jemné nuance.
Moje nejoblíbenější pasáž je ta, kde signatáři zopakují Viganovo prohlášení a poskytnou „důkazy“ o Františkových heretických tendencích v některých jeho činech, zejména v povyšování jistých prelátů. Píšou: „Veřejnou chválou jednotlivců, kteří zasvětili svou kariéru odporu vůči učení církve a katolické víře a podpoře a páchání trestných činů odsouzených božským zjevením i přirozeným zákonem, papež vysílá vzkaz, že víra a činy těchto jednotlivců jsou legitimní a chvályhodné“. Nezmiňují už, zda k tomu, aby rozeznali, co papež svými činy vysílá, či nevysílá, používají také spiritistickou tabulku Ouija.
Tři Američané zmínění mezi těmito zlými preláty jsou kardinál Blase Cupich, bývalý kardinál Theodore McCarrick a kardinál Donald Wuerl. Cupich byl jmenován biskupem Rapid City v Jižní Dakotě Janem Pavlem II. Později byl papežem Benediktem XVI. přesunut do Spokane ve Washingtonu. František ho přesunul do Chicaga. Znamená Cupichovo první jmenování do Rapid City, že Jan Pavel II. byl heretik? Byl Benedikt XVI. heretikem, protože ho poslal do Spokane? McCarrick byl nejprve jmenován papežem Pavlem VI. pomocným biskupem. Pak byl povýšen do Metuchen v New Jersey Janem Pavlem II. , který ho dále povýšil na arcibiskupství v Newarku v New Jersey, pak do arcidiecéze ve Washingtonu, a pak ho jmenoval kardinálem. McCarrick odešel do důchodu sedm let předtím, než byl papežem zvolen František. Proč je pak McCarrickův profesní postup důkazem Františkova kacířství? Kardinála Wuerla vysvětil na biskupa Jan Pavel II. a později ho jmenoval biskupem v Pittsburghu. Benedikt XVI. ho jmenoval do Washingtonu a udělal z něj kardinála. Mají opět tito předchozí papežově za tyto činy čelit obvinění z hereze? To je kardinální nesmysl.
Nesmyslnost obžaloby se ještě zvyšuje v další části, kde otevřený dopis uvádí další případy, kdy se František choval nepravověrně. Například během synody o mládeži minulý rok František „nosil pokroucený kříž v barvách duhy a duha je přitom užívána jako populární symbol homosexuálního hnutí“. Vzpomínám si, že Frédéric Martel ve své lascivní knize o homosexualitě ve Vatikánu také rozpoznal homosexuální význam v deštníku duhové barvy v Domě svaté Marty. Není ale duha znamením Boží smlouvy s Noemem? A není to nyní také symbol mírového hnutí? Bohužel tito antifrantiškovští a ostře antihomosexuální aktivisté vidí homosexualitu všude podobně jako Martel, který svou homosexualitu přiznal.
Dopis odsuzuje papeže za jeho dohodu s Čínou. Mylně tvrdí, že čínská vláda dostane právo volby biskupů, zatímco ve skutečnosti je vláda bude jen nominovat, což je postup, který po mnoho staletí fungoval ve velké části Západu, kdy vladaři nominovali nejen biskupy, ale širokou škálu církevních úřadů. Řím pak, stejně jako nyní v případě Číny, musel nominace potvrdit, nebo zamítnout. Kromě toho jde o diplomacii, nikoli o dogma, tak proč by tato stížnost měla být důkazem hereze?
Co stojí za pozornost, je radikálnost opozice, do jaké se vůči Svatému otci tato parta staví. U nás v National Catholic Reporter už máme za sebou dlouhou historii kritizování papežů za různá rozhodnutí, ale nikdy jsme je neobviňovali z hereze a nikdy jsme nevolali po jejich sesazení. Tom Fox, který pracuje v NCR už od roku 1980 na pozicích redaktora, editora, nebo člena představenstva, mi k tomu řekl:
„Můžu rozhodně potvrdit, že za uplynulých 39 let žádný autor našich novin nikdy neoznačil žádného z našich papežů za heretika. Jako katolík můžu říct, že tato myšlenka je v zásadě oxymóron. Ano jistě, zveřejňovali jsme kritiku biskupů a papežů. Chápali jsme se občas jako loajální opozice. V obdobích, kdy jsme publikovali kritiku, jsme ale publikovali také pochvaly. Důrazně jsme kritizovali například, téměř jako jediní, v 80. letech minulého století sexuální zneužívání ze strany kněží a podíl biskupů na tomto zneužívání. Vždy jsme však kritizovali se smyslem pro loajalitu a s nadějí na reformu. Nikdo nás nemůže oddělit od Kristova zástupce. Jsme katolíci. Jsme Boží lid. Amen.“
O motivech této party se není nutno dohadovat. Jsou nad slunce jasnější. Nebo snad ne? Stejně jako předchozí kritici Františka tito lidé věří ve zlatý věk, který nikdy neexistoval. Představují si církev, která nikdy neexistovala, jejímž jediným úkolem je opakování tridentského katechismu. Potřebují mít naprostou jistotu, která nám lidem v tomto životě není k dispozici. A ti, kteří vidí věci jinak než oni, by se podle nich měli sbalit a vypadnout. Tento přístup prozrazuje určitou nejistotu a já mám pochopení pro ty, pro které je tento pontifikát znepokojující, stejně jako jsem měl pochopení pro ty katolíky, kterým se stýská po tridentském ritu a mše v lidovém jazyce je znepokojuje. Ale historie kráčí vpřed a Duch jako vítr vane, kam chce.
Feeney, vzpomeňte si, se držel výroku „Extra ecclesiam nulla salus“ (Mimo církev není spásy). Připouštěl pouze svůj úzký výklad tohoto tvrzení a byl za to exkomunikován, což znamená, že se sám ocitl mimo církev. Díky Bohu se před smrtí s církví smířil. Doufám, že signatáři tohoto příšerného dopisu se nad svou taktikou a svými výroky hlouběji zamyslí.
Když čtyři opoziční kardinálové vydali svá dubia, pokládal jsem to za čin zasluhující pozornost. Téměř v každém desetiletí křesťanských dějin můžete najít hluboké neshody ohledně důležitých otázek. Tentokrát ale byla moje reakce jiná. Tohle množství jedu, namířené přímo na papeže, mě vede k závěru, že tento dopis není pouhým výsledkem nesouhlasu s papežem, nesouhlasu jakkoli divokého. Kladu si otázku, zdali tohle množství jedu, tato řada tvrzení vyšinutých z reality, nejsou náhodou ve skutečnosti výsledkem plíživého podezření těchto signatářů, že František má pravdu, že František povolal církev zpět k centrální zvěsti evangelia o Ježíšovi, který přišel, aby ohlásil a uskutečnil Boží bezmezné milosrdenství, a že svědectvím naší vnímavosti k této velké milosti je to, jak se staráme o chudé. Domnívám se, že tito kritici někde hluboko uvnitř vědí, že František má pravdu, a k smrti je to děsí, protože to vyžaduje proměnu srdce i mysli, které se zoufale touží vyhnout.
Z anglického originálu přeložil Jiří Pavlík.
