„Jsme malá redakce s velkou kulturní stopou. Nemáme stabilní pracovní pozice a ve srovnání se standardem v médiích máme podprůměrné platy. Po celé roky jsme pracovali s full-time nasazením na poloviční úvazek a bez zdravotního pojištění a dalších benefitů,“ napsali v prohlášení lidé z týmu za největším hudebním serverem Pitchfork. Poté, co vydavatelství Condé Nast zničehonic propustilo celé kreativní oddělení a jednoho z hlavních editorů, se na konci března odhodlala redakce ke kroku, o kterém se diskutovalo měsíce. Vytvořila vlastní odbory – Pitchfork Union – a společně s další redakcí vydavatelství Condé Nast, technologickým serverem Ars Technica, se připojily k odborářské organizaci News Guild of New York, pod níž nespadají jen novináři, ale také neziskovky nebo sociální pracovníci. Novinářských odborů ve Spojených státech přibývá. Vedle News Guild je zaštiťují organizace Writers Guild of America nebo East (WGAE): redakce chtějí mít jednoduše větší jistoty, rovnoprávné pracovní prostředí a spravedlivé zacházení v době, kdy média zas tak stabilní nejsou. A netýká se to jen Ameriky.
Best New Union
Za dvě desetiletí svého fungování vyrostl Pitchfork z fanouškovského blogu v mainstreamové médium s celosvětovým dosahem, indie scéna nultých let by bez něj neexistovala, stovky velkých hvězd od Arcade Fire přes Bon Ivera po rapperku Rico Nasty jim můžou děkovat a proslýchá se, že pochvalná recenze Pitchforku s nálepkou Best New Music zajistí kapele turné po Severní Americe. Přepisují také hudební kánon s důrazem na přehlížené hudebnice nebo tu vycházejí rozsáhlé eseje, které otevírají témata od genderové nerovnosti na velkých hudebních festivalech až po ekologickou zátěž vinylového revivalu. Kulturní vliv Pitchforku je obrovský, a přitom až do roku 2015 fungoval nezávisle. V konkurenci s velkými vydavatelskými domy to měl během krize médií těžké, proto se nakonec nechal koupit gigantem Condé Nast.
Celosvětově se prohlubuje propast mezi staršími zaměstnanci s plným úvazkem a penzí a mladými nováčky s externími smlouvami a minimem benefitů.
„Odbory jsou nezbytné. Náš průmysl se topí v chaosu a naše specifická redakce přišla o hodně talentovaných lidí – chci, aby s nimi bylo zacházeno férově a mohli se v budoucnu bránit,“ tweetoval jeden z členů Pitchfork Union, zprávař Evan Minsker. Společně s dalšími kolegy si vytiskli odborářské kartičky, nechali vytvořit odznáčky a merch nebo poskládali playlist „revolucionářských“ songů, kde najdete Union Burying Ground od písničkáře Woodyho Guthrieho nebo elektronickou hudebnici Marie Davidson s deskou Working Class Woman. Právě zmiňovaná producentka se na albu vyrovnává s přepracovaností a její ironický song Work It působí jako manažerská motivační hymna pro open space kanceláře. Jako by se ptala: „Chcete, aby vám práce sebrala váš život?“ Odboráři z Pitchforku na svoji odpověď, tedy oficiální vyjádření od vedení Condé Nast, stále čekají.
Nerovné podmínky
„Někteří moji kolegové prostě cítili, že by mohli dostat přidáno za úsilí, které dávají provozu Pitchforku. Jiní chtěli kompenzace za přesčasy o víkendech nebo nočních pohotovostech,“ vyjmenovává po emailu další důvody Michelle Kim, která na Pitchforku pracuje od roku 2018: „Děláme zpravodajství na směny a někdy taky musíme rychle vystřelit článek, když se Beyoncé nebo Kanye West rozhodnou vydat album uprostřed noci. A taky jsme chtěli, aby měli lidé na stejných pozicích rovnocenný plat.“ Hodně publicistů v takových redakcích píše o hudbě z čistého nadšenectví a obětují tomu všechno, což ale neznamená, že nemusí platit nájem – nedělají fanzin a na to Kim naráží. Sice se podle svých slov momentálně nebojí další vlny propouštění ve vydavatelství, ale stačí se prý podívat okolo. „Jenom v minulém roce propustily Vice, BuzzFeed News, Interview Mag, NYMag, Huffington Post, Gawker nebo Gothamist stovky zaměstnanců nebo rovnou zavřely redakce,“ upozorňuje hudební publicistka z Pitchforku.
Michelle Kim pro Pitchfork objevila v prvním velkém profilu rapperku Rico Nasty nebo napsala esej o tom, jak si hudebnice Solange nebo Mitski hrají s americkým mýtem bílého kovboje. Práce pro server je pro ni zaměstnání snů, a přestože Pitchfork musí pokrývat mainstreamový pop, nejraději hledá neobjevené talenty na SoundCloudu nebo v newyorských DIY klubech. Články na trendsetterské síti četla už od střední školy. Potom studovala na Newyorské univerzitě, při škole si prošla stáží na jiném hudebním serveru Fader a chvíli byla na volné noze. Hned po dokončení univerzity nastoupila v únoru 2018 do redakce Pitchforku a je přesně jednou z těch talentovaných novinářek, kterým chtějí starší kolegové z odborů pomoct vybojovat větší jistoty. Kim má stabilní plat a právo na volno v případě nemoci. Jako jedna z mála je ale ohodnocená za odpracované hodiny, a proto nemá placenou dovolenou. Je absurdní, že se podmínky mění podle pozice a i proti tomu chtějí odbory Pitchforku bojovat.
„Momentálně nemám strach o svoje místo, ale spíš o média jako celek,“ přiznává Kim a vzpomíná na diskuse o formování odborů: „Dva z našich senior editorů se začali o odborech bavit minulé léto. Mezi skupinu odborářů jsem zapadla hned na podzim – od té doby musel každý člen vznikajících odborů promluvit s ostatními kolegy z redakce. Zeptat se jich, jestli chtějí vstoupit, a vysvětlit jim důvody.“ S nedůvěrou se prý setkali jenom u pár jednotlivců, kteří se nepřipojili z osobních důvodů, ale většina redakčního týmu do odborů vstoupila. Celý proces urychlilo letošní nečekané propouštění: „Odbory takovým věcem nezabrání, ale mohou propuštěným zaměstnancům pomoci vyjednat lepší odstupné.“
Větší hnutí
„Odbory jsou v této chvíli nejpopulárnější za poslední dvě dekády, a to díky úspěšné a efektivní sebeorganizaci v nových sektorech, jako jsou digitální média nebo fast foody,“ píše americká novinářka a expertka na metal Kim Kelly pro Teen Vogue. Ve svém článku shrnuje dějiny amerických odborů a zabývá se dalším efektem, který vyvolala velká vlna propouštění v médiích. „Vydavatelé se od vykořisťování zaměstnanců posunuli k vykořisťování freelancerů.“ Protože externisté jsou prostě levnější. Podle Edwarda Luce, komentátora deníku Financial Times a autora knihy Soumrak západního liberalismu, se jedná o nový trend v západním světě. Prohlubuje se propast mezi staršími zaměstnanci s plným úvazkem a penzí a mladými nováčky s externími smlouvami a minimem benefitů.
V současné době se začínají odbory v amerických newsroomech usazovat jako normální věc a tento okamžik je možná zlomový. „Je tak vzrušující, že jsme součástí nějakého většího hnutí, protože New Yorker – sídlící ve stejné budově Condé Nast – dostal od vedení zelenou a momentálně probíhá vyjednávání o pracovních podmínkách. A hned měsíc po nás se novináři z dalších redakcí – Vice UK, Quartz, Time Magazine nebo Wirecutter – sjednotili v odborech.“ Jaké budou jejich další plány, pokud je vydavatelství Condé Nast oficiálně neuzná, nechtěla Michelle Kim ze strategických důvodů prozradit.
Kdo se bojí odborů?
U nás se odbory pořád berou ze železné pravicové perspektivy jako slabost, ale jsou slyšet čím dál víc. Po loňské „optimalizaci“ v Českém rozhlase vystupoval proti generálnímu řediteli Renému Zavoralovi předseda rozhlasových odborářů Jiří Hubička. „V době, kdy vedení propustilo několik desítek zaměstnanců, z nichž dnes většina rozhlasu citelně chybí, je investice do takto ostentativního projevu ‚reprezentativnosti‘ výrazem pohrdání zaměstnanci, zejména pak těmi, kteří byli (s odůvodněním, že je třeba šetřit) propuštěni,“ řekl Hubička pro server Hlídací pes poté, co generální ředitel Českého rozhlasu zakoupil po propouštění nové firemní Volvo za 1,3 milionu korun. Své odbory mají i další média veřejné služby: Česká televize a ČTK, které společně s rozhlasem spadají pod Odborový svaz pracovníků hromadných sdělovacích prostředků. Odbory mají i velké vydavatelské domy jako Economia nebo Mafra – mají hájit zaměstnance při propouštění a vyjednávají se šéfy o odstupném. „Zaměstnavateli se to sice líbit nemusí, ale to je asi tak všechno – víc dělat nemůže,“ ujišťují ve svých stanovách, aby se lidé nebáli vstoupit do odborů.
„Když vyslovíte slovo odbory, stále to vyvolává nevlídné reakce,“ tvrdí předseda Syndikátu novinářů Adam Černý. Nabízí se, že by Syndikát mohl podobně jako News Guild sdružovat jednotlivé odborové buňky, ale podle Černého to není jeho role: „Syndikát nejsou odbory. Zajímáme se více o svobodu tisku než o tato sociální témata.“
Jak ukázalo nedávné Novinářské fórum, Česká republika má velmi vysoký podíl novinářů pracujících na externí úvazek a zároveň zoufale nízké procento žurnalistů ve stavovských organizacích. „Když ještě novinařina prosperovala, měli jsme podmínku, aby se každý, kdo chce vstoupit do Syndikátu, žurnalistikou živil na plný úvazek,“ uvedl letos Černý pro Alarm a jeho slova jsou vybledlou vzpomínkou na silná a prosperující média. Uživit se totiž například jako hudební publicista nebo filmový kritik na volné noze znamená řídit továrnu o jednom člověku. Někteří velcí vydavatelé navíc fungují na švarcsystému a i zaměstnanci s plným úvazkem pracují na živnostenský list. „Pro vydavatele je to jednoduše výhodnější. Ale opravdu hodně lidí u nás dělá na švarc a zasloužilo by si to řešit,“ říká Černý. Potom ale narazíte na další zádrhel: pokud chcete novinařinu nahlásit jako OSVČ, těžko hledáte správnou kolonku.
„Český právní řád slovo novinář nepoužívá, což teda také o něčem vypovídá – novinářům se nepřisuzuje role reprezentace veřejného zájmu,“ vysvětluje Adam Černý a uzavírá: „Pro novináře stejně jako kohokoli jiného platí: pokud vyjednáváte sami, jste v horší situaci.“ Bojovat za lepší práci je ale možné a nejsilnější jsou lidé v momentě, kdy se spojí. Jedině tak je šéfové nebo vlastníci vydavatelství, zastaralá legislativa ani kdokoli jiný nemohou rozdělit.
Autor je hudební publicista.