Ukázka:

Čtyři odpoledne. Každé pondělí. Jednu hodinu. Příštích osm týdnů.Ve zhruba stejném časovém rámci bych mohla dosáhnout něčeho hmatatelného, bez cizího přičinění a pomoci.Mohla  bych se naučit programovat jako každá správná osoba, která dospěla na prahu milénia. Nebo bych mohla zvládnout perfektní suflé. Ale nemůžu změnit minulost. Nemůžu přepsat hrozný konec  nebo smazat špínu. Tyhle příjemně laděné, dobře míněné odpolední rozhovory, které se konají každý týden, nikdy nemůžou vymazat vzpomínku na malé červené otisky nohou na krémových dlaždicích v kuchyni, ani nemůžou smýt zaschlou slepenou krev z dětsky jemných vlasů. Nic, o čem se budeme v téhle místnosti bavit, nemůže změnit to, co se stalo. Čímž se to všechno stává poměrně nesmyslným.  Jako by se jednalo pouze o každotýdenní pozvánku na můj vlastní večírek plný lítosti.„Catrino, proč jste tady?“ Doktorka Dolores Allenová, která se chová přesně tak, jak se od ní za daných okolností čeká, se kradmo podívá na hodiny – v její profesi zcela charakteristický pohyb. Sleduju její pohled a zjišťuju, že mi zbývá osm minut.

Vezmu to stručně.„Protože si detektiv šéfinspektor Steeleová potřebuje odškrtnout kolonku, problém přehodila na vás.“ Pootevřeným oknem slyším z dálky skupinku mrňat, jak mimo rytmus i melodii žvatlají koledu o oslíkovi. Ten zvuk mě nejdřív uklidňuje, ale s každou další disharmonickou notou jsem rozčílenější a rozčílenější.„V podstatě si myslí, že si musím v hlavě něco utřídit, a budiž vám to štěstí přáno, je toho názoru, že vy jste ta pravá, kdo mi s tím pomůže.“„A co si myslíte vy?“„Oslíku, dones bezpečně Mary...“„Myslím, že by mohla mít pravdu.“  Kývnu směrem ke stěně,  kterou pokrývají dosažené úspěchy.  „Chci tím říct... magisterský titul z Královské univerzity v Belfastu, Britská společnost psychologů, Britská poradenská a psychoterapeutická asociace. Velmi působivé. Já mám bakaláře z textilního designu. Nebo, jak tomu říká Steeleová, bakaláře z omalovánek.“Ušklíbne se. Nebo si aspoň myslím, že to byl úsměšek. Ústa doktorky Dolores Allenové jsou podobná ústům Mony Lisy. Je to ten typ, kvůli kterému jste přesvědčení, že jste tak úplně nepochopili vtip. Když se nad tím zamyslíte, taková ústa jsou pro psychologa neštěstím. Úsměšky si jen málokdy získají hlubokou důvěru.„Catrino, zajímalo by mě, proč o sobě mluvíte jako o problému? Tak sama sebe vidíte?“

Zavrtím se na židli a vrzání kůže naplní ticho. Snažím se vymyslet, jak odpovědět, aniž bych se musela hrabat ve svém nitru. „Každý se vymezuje na základě vlastních problémů, nebo ne?“„Opravdu?“„Jistě. Každý se něčím sebemrská: Jsem tlustá. Jsem svobodná.  Jsem bez peněz. Vezměte si například moji sestru Jacqui...“ „Vaše sestra nevešla do bytu prostitutky a nenašla tam holčičku celou od krve, jak češe svoji příšerně zřízenou matku.“

Emocionální výpad. Výraz doktorky Allenové je prázdný, tón hlasu zcela neutrální, ale její slova jsou jako oštěpy, kterými mě vrhá zpátky do garsonky plné krve, moči a levného poničeného nábytku. Upřeně se na ni dívám a přitom se zoufale snažím ve své hlavě vyškrábat něco hloupého, na co bych se mohla soustředit. Cokoli, čím bych tu představu přebila. Nakonec se zaměřím na dětinský vtip detektiva konstábla Craiga Cookea, který mi poslal dneska ráno. Něco o jeho penisu a Rubikově kostce, ale nemůžu si vzpomenout na pointu. Doktorka se předkloní a já instinktivně couvnu. Jako zvíře, na které řvou. „Je mi líto, že vás provokuju, ale musíte myslet na to, co se stalo. Musíte se s tím konfrontovat.“„Nevzdávej to oslíku, město Betlém je na dohled...“

Přitáhnu si kabát těsněji k tělu  – učebnicově obranný postoj.  „Jediná věc, s níž se musím konfrontovat, je, jak zastavit Steeleovou, aby mě nepřevelela. Slyšela jste tu novinku? Útvar finančního zpravodajství! Doktorko Allenová, můžu dělat spoustu věcí, ale finanční zpravodajství mezi ně nepatří.“„Neměla byste nic odmítat. Možná že vraždy pro vás nejsou to pravé?“ Jazyková manipulace převlečená za otázku. Vede si dobře. „Proč vnímáte převelení jako negativní záležitost? Jak jsem pochopila detektiva šéfinspektora Steeleovou, je to právě naopak. Přeřazení pro vás může být...“„Přínosné?  Dobré  pro  osobní  rozvoj?  Koukám, že jste dostala stejný pracovní mail.“„Cynismus je zcela běžný stav mysli, do kterého se dostanou lidé, kteří prožili nějakou traumatizující událost.“

Tiše se zasměju do límce kabátu. „Cynismus je běžným stavem mysli policisty, doktorko Allenová. Vlastně jsem si docela jistá, že je součástí vstupních kritérií. To a schopnost uzvednout pětatřicet kilo.“ Natáhne se pro kávu, ale nespouští ze mě pohled. „Věříte tomu, že vám můžu pomoct?“ Dívám se na svoje dlaně a předstírám, že o tom přemýšlím. Jasnovidka mi kdysi řekla, že křivka dráhy mého srdce ukazuje, že se otevírám jen v situacích jeden na jednoho.  Nejsem si jistá, že by s tím doktorka Allenová souhlasila.Nakonec zvednu pohled. „Upřímně? Ne. Ale není to reflexe na vás. Už jsem podobnými sezeními prošla. Kvůli jiné věci. Taky to nepomohlo.“ Stále mluví neutrálním tónem: „Jednalo se o něco relevantního, co bychom mohly prodiskutovat?“„Ani ne. Šlo o jakousi kognitivní behaviorální záležitost týkající se menšího problému s jídlem. Rodinná mediace poté, co jsem tátovi objela klíčem jeho Audi TT a on mi vyhrožoval, že mi zlomí ruku.“ Nereaguje. „Catrino, myslíte si, že vám není pomoci?“ „Tak to bylo řečeno.“„Opravdu? A kým?“ Odolám nutkání začít na prstech vypočítávat všechny lidi, protože si uvědomuju, že bych mohla vypadat mírně neuroticky. Nechci, aby se k mým školním záznamům přidala ještě „paranoidní porucha osobnosti“. I když vidět výraz Steeleové by za to snad i stálo. Za tohle platím devadesát liber za hodinu? Abych se dozvěděla, co už sakra dávno vím?