Jedenadvacátý ročník se letos odehraje první červnovou sobotu a otevírá tak hudební festivalovou sezónu. Na Okoři vystoupí i Michal Hrůza, který společně s kapelou chystá novou desku. Bude to jeho jedenáctá!

Inspiruje vás tohle jarní období?

Moje tvorba je vlastně nezávislá na období. Někdy píšu v noci, někdy ve dne, někdy v zimě, někdy v létě. Právě teď jsem v okamžiku, kdy jsme se s kluky z kapely dohodli, že chceme udělat nové album a v říjnu začít natáčet. Pokud dobře počítám, tak to teď bude zhruba šest měsíců velmi intenzivní práce a já v tomhle období koukám kolem sebe, pozoruji, sleduji, zapisuji si do hlavy všechny možné poznatky, pocity a pak se je snažím skrze hudbu a text dostat k lidem. Vždycky jsem hrozně vděčný, když oslovím někoho, kdo to má podobné.

Co vás v poslední době potěšilo?

Moje náhodné setkání s Michalem Šenbauerem v sámošce, kde jsem se mu zmínil o tom, že potřebuju natočit desku a nemám kde. A on mi řekl: tak pojď ke mně. Ve studiu jsem poté nahrával desku Sám se sebou, která splnila svůj účel, akorát teď už nechci být sám se sebou (smích). Teď jsem ve fázi, kdy vnímám blízkost lidí a je neuvěřitelné, jak jsme mnohdy nespokojení absolutně bezdůvodně. Žije se tady fakt dobře a myslím, že budou souhlasit i všichni, kteří vycestují někam pryč, do zahraničí. Nemluvím teď o politické situaci, ale životní podmínky jsou tady skutečně dobré.

Na Špicberkách jste točil jeden ze svých videoklipů, jak na vás zapůsobily?

Kdyby to šlo, tak bych Špicberky doporučil každému, protože to cenově není nic až tak drahého. Letenka mě stála snad nějakých osm tisíc, což není tak strašné, dnes lidi létají do Egypta a podobných destinací, což bude cenově dost podobné. Je tam úplně jedno, odkud jste – jestli jste Nor, Japonec, Rus, tam jste prostě živá bytost a lidi se k sobě chovají strašně hezky. Na Špicberkách, které jsou velikostí podobné České republice, žijí dva tisíce lidí, takže logicky má ten nedostatek lidí za následek, že se k sobě chovají opravdu hezky. Špicberky mi navíc umožnily přípravu na desku Sám se sebou, která vycházela před zhruba třemi lety, ta samota na člověka opravdu dolehne. Mně tam stačil týden a pociťoval jsem tu hodnotu lidské blízkosti, kterou jsem nechal doma v Čechách.

Inspirací k poslední desce vám byly Špicberky, odkud budete čerpat teď?

Myslím si, že její podstata bude právě přerušení té samoty. Byl bych rád, aby se na ní projevilo to, že jsme všichni individualisté, ale zároveň lidské bytosti a je příjemné, když se nám daří najít souznění s ostatními lidmi. Když to souznění hledáme, tak ho vždy najdeme a je zároveň normální, že ne se všemi si úplně rozumíme, protože to prostě nejde. Desku bych rád věnoval právě lidskému porozumění a propojenosti té lidskosti.

Jeden z prvních festivalů, na kterém zahrajete, bude Okoř se šťávou, těšíte se?

Těším se, protože je to navíc 1. června na Mezinárodní den dětí a není žádným tajemstvím, že máme v kapele, tuším, osm dětí, které milujeme. Navíc to slovo šťáva je podle mě trojsmyslné. Jednak jako elektřina, jako že hrajeme na elektrické nástroje, pak to může být nápoj, co pijeme, třetí je synonymem pro krásné ženy.

Prozradíte nějakou písničku, která na Okoři se šťávou zazní?

Teď jsme skončili turné po klubech, kde jsme hráli písničky, které jsme mnohdy nikdy živě nezahráli, poslední byla Ty jsi jako já a já jsem jako ty. Lidé ji znají, ale vůbec třeba nevědí, že jsem ji složil. Tak tahle písnička na Okoři zazní. Pak zahrajeme píseň, kterou jsem natočil s Katarínou Knechtovou zhruba před osmi lety a nikdo ji neznal, protože jsme ji taky nikdy nehráli naživo – Píseň labutí. Ta tam taky zazní. Protože spousta krásných žen vypadá jako labuť a vypadat krásně je vlastně taky určitý druh šťávy – krásná žena je prostě krásná šťáva.

Co byste chtěl vzkázat svým fanoškům, kteří dorazí na festival Okoř se šťávou?

Vezmete s sebou svoji šťávu a doražte, pokud žádnou šťávu namáte tak doražte na festival sami a tam ji třeba potkáte.

Autor: (red)