Rádce Čechů, idol Lendlovy dcery... Pozdravujte Jágra! vzkázal Francis

Tenista Ivan Lendl kdysi nakázal malé dceři Daniele, aby strhla ze stěny plakát nejmenovaného hokejisty, jelikož měl trable s alkoholem a drogami. Když se zeptala, komu tedy má fandit, jako správný idol jí navrhl Rona Francise.

Současný manažer kanadské reprezentace se při zmínce o nevšední příhodě ve středu v Košicích smál. „Dobře si ji pamatuju! Ivana jsem obdivoval jako hráče a dokonalého profesionála. Byla pro mě opravdová pocta, když mi volal, že mě doporučil své dceři jako sportovce, k němuž může vzhlížet. Rád jsem pomohl. Poslal jsem jí dres a s tátou jsem pořád v kontaktu.“

Jak jste se s ním poznal?
Nový majitel Hartford Whalers ho přivedl do klubu těsně před mou výměnou do Pittsburghu. V Hartfordu jsme se potkali poprvé. Potom jsme se vídali na různých akcích, třeba na dobročinných golfových turnajích. Volali jsme si a psali.

Fandil vám. I vy jste mu přál, když ještě válel na ATP Tour?
Zajisté! Líbila se mi jeho hra, jeho soutěživost a urputnost. Rád jsem se na něj díval.

Během své kariéry jste potkal řadu českých hokejistů. A sám jste hrál na šampionátu v Praze.
Ano, v pětaosmdesátém.

Co si z něj vybavíte nejdřív?
Že jsme v zápase o zlato prohráli s Čechoslováky. Byla jiná doba, vládli u vás komunisti, což se podepsalo na prostředí. Město ale bylo krásné, starobylé. Diváci byli vášniví a hluční.

Steve Yzerman mi vyprávěl, že jste z hotelu InterContinental chodili stále do stejného podniku u Staroměstského náměstí. Pamatujete?
Ano, servírovali tam jenom tři drinky, které nám moc nechutnaly. Takže jsme si dovnitř pašovali svoje pivo, které jsme dostali od kanadského sponzora.

Někteří borci z NHL v minulosti pojímali mistrovství světa jako součást prázdnin. Jak vážně jste ho tenkrát vnímali vy?
Nevím, jak ostatní, ale já vždycky bral reprezentaci a dres s javorovým listem jako ohromnou čest. V Praze se v mužstvu sešli Yzerman, Lemieux a mnoho dalších pozdějších členů Síně slávy. Bavilo nás bojovat za Kanadu. Až po turnaji jsem letěl na dovolenou - do Řecka. Ale v Praze jsme se prali o titul a jen těsně to nevyšlo.

Ve finálové skupině jste zdolali tehdy skoro neporazitelné Sověty 3:1. Jak významná událost to pro vás byla?
Od Série století v roce 1972 přitahoval v Kanadě každý mač s Rusy velkou pozornost. Byla paráda, když jsme nad nimi vyhráli a mohli se s Čechoslováky utkat o zlato. Bohužel tenkrát byl váš tým lepší.

Jeden hráč proti vám nastřílel hattrick. Víte který?
Ne.

Jiří Šejba. Draftovali jej Buffalo Sabres, ale hrál za ně jen jedenáct zápasů.
Aha.

A Jaromír Jágr, toho si vybavíte?
Koho? (předstírá, že netuší)

Slavná lajna Pittsburghu: Jaromír Jágr, Mario Lemieux a Ron Francis v roce 1992.

Jágr. Číslo 68. Ve své knize vás velice chválil. Jaký byl jako vlasatý zelenáč přicházející do NHL z naprosto odlišného prostředí?
Myslím, že u nás v Severní Americe pořád často zapomínáme, jak je těžké v osmnácti opustit domov a zvykat si na úplně jiné pořádky. Na jazyk, kulturu, jídlo, ligu, spoluhráče… V úvodu kariéry byl Jaromír trochu nepochopený. Někdo ho považoval za sobce, ale on chtěl být nejlepší, chtěl vyhrávat. Pro mě bylo důležité ho poznat, abych mu mohl pomoct. Přesvědčit ho, že to s ním myslím dobře. Náš vztah se zlepšoval a vzniklo pevné přátelství. Hráli jsme spolu dlouho a úspěšně. Kdykoliv se potkáme, máme na tvářích velké úsměvy. Nedávno dal v Česku čtyři góly, že?

Přesně tak, postrčil Kladno zpátky do nejvyšší soutěže.
Skvělé! Pozdravujte ho, až ho uvidíte, ano?

Vyřídím. Když usiloval o první Art Ross Trophy, nastoupil jste do posledního utkání NHL nemocný, abyste mu pomohl předehnat Erika Lindrose. Bylo to těžké rozhodování?
Vůbec ne. Měl obrovskou příležitost a já nechtěl být důvodem, proč by ji propásl. Pro spoluhráče jsem udělal vše, co bylo v mých silách, a taky mu ukázal, že se v NHL hraje, ačkoliv se necítíte stoprocentně.

Uspořádal jste pak pro něj oslavu, sehnal mu mercedes, po kterém toužil. Co vás k tomu vedlo?
Stali se z nás kamarádi. Věřili jsme si. Jednou jsem si ho vzal stranou, když mě zklamal v jedné věci...

... v jaké?
Šlo o herní záležitost. Povídám mu: „Musíme si promluvit!“ Dost jsem do něj hučel a on poslouchal. Neodpálkoval mě. Neřekl mi, že jsem blázen. Naopak prohlásil: „Děkuju, tohle jsem potřeboval slyšet.“ Chtěl být nejlepší. Hodně na sobě pracoval. A takhle se učil. Jsem rád, že mě uznával a nechal si poradit.

Stejně jako váš další hokejový žák, Josef Vašíček, že?
Joe mi byl hodně blízký. V juniorech hrál za Sault Ste. Marie, kde jsem se narodil. V Carolině jsme vedle sebe seděli v kabině. Báječný kluk. Kdykoliv přišlo dítě nebo třeba nemocný člověk, vždycky si udělal čas, podepsal se a promluvil s ním. Dřel na sobě, přitom pořád působil šťastně, smál se.

A pak přišla zpráva, že zahynul při letecké havárii týmu Lokomotiv Jaroslavl.
Byl to hrozný den. Hrozný... Tragédie pro celý sportovní svět. Znal jsem víc lidí, kteří byli na palubě.

V Carolině jste hrál s Robertem Kronem, později jste spolupracovali ve vedení klubu. Vycházeli jste dobře?
Minulý týden jsme se sešli na obědě v Brně. Dál pracuje jako evropský skaut Hurricanes, já už v klubu nejsem. Ale jsme v kontaktu. Je fajn.

Přispěl k předloňskému draftování Martina Nečase do Caroliny. Jak vidíte jeho budoucnost?
Roste z něj fantastický hráč. Má bohatý rejstřík dovedností, znamenitý přístup k práci. Byli jsme rádi, že jsme ho získali. Podle mě měl v této sezoně hrát v NHL, a ne na farmě. Bohužel už o tom nerozhoduju já.

Český hokejista Martin Nečas byl na draftu NHL v roce 2017 číslem 12 a volbou Carolina Hurricanes. Takto ho představoval tehdejší generální manažer klubu Ron Francis.

Co se vám na něm líbí nejvíc?
Skvělá povaha. Chová se zdvořile. Každý by chtěl mít takového syna. Nebo jinak: Každý rodič by byl šťastný, kdyby si jeho dcera přivedla domů takového nápadníka.

Sledujete, jak si vede v AHL?
Ano, třeba když ho vyhlásili Hráčem týdne, volal jsem mu a gratuloval. Fandím mu. Věřím, že má před sebou dlouhou kariéru v NHL.

Na farmu ho poslali, aby se učil severoamerickému stylu. Nemohl by ho studovat v Carolině?
Jak říkám, už to není v mé moci. Záleží na mnoha faktorech… Ale je zajímavé, že Rusa Svěčnikova si nechali nahoře, zatímco Marty musel do Charlotte. Zeptejte se vedení Canes, co je k tomu vedlo.

Jak trpké bylo loni loučení s Hurricanes poté, co je koupil americký podnikatel Tom Dundon?
Neměl jsem na vybranou. Řekl mi, že jsme odlišné osobnosti.

Dlouho jste působil ve vedení Hurricanes, čtyři roky jste byl jejich generálním manažerem. Sledujete, co se s nimi děje?
Mí lidé poctivě makali na přestavbě klubu. Povedlo se jim velké dílo. Jsem na ně pyšný, stejně jako na hráče, které jsme přivedli, nebo na kouče Roda Brind‘Amoura. Vždyť Canes postoupili ve Stanley Cupu mezi nejlepší čtyři týmy (s Bostonem nakonec vypadli 0:4 na zápasy). Přeju tu radost fanouškům, kteří se konečně dočkali úspěchu v play off.

A co vy? Cítíte zadostiučinění?
Vím, co jsem dělal, než mě vyhodili. Nepřekvapilo mě, že tým válí. Skrývá se za tím spousta práce.

Po propuštění z Caroliny vás jako manažera angažovala kanadská reprezentace. Na šampionátu vám chybějí nejslavnější jména: Crosby, McDavid, Stamkos, na poslední chvíli se zranil Tavares. Jak zásadní potíže vám způsobili?
Každý rok je jiný. Někomu končí smlouva. Někdo je zraněný nebo se cítí unavený. Ztráta Tavarese je nešťastná, počítali jsme s ním jako s vůdcem na ledě i v kabině. Letos tak máme spíš mladší mužstvo, což není špatná věc. Hoši mohou na mezinárodní scéně nasbírat zkušenosti. Věřím, že se v průběhu turnaje budou každý den zlepšovat.

Cíl si Kanada stanovila jako obvykle? Zlato, nebo nic...
Samozřejmě. Hokej se přece hraje kvůli vítězství. Copak se někdo snaží získat druhé místo?

Ještě mi povězte: Jak se vás dotklo, když košičtí fanoušci po utkání Slovensko - Kanada (5:6) pískali při vaší hymně?
Podívejte, my vidíme, jak jsou zdejší diváci vášniví. V hale vládla naprosto fantastická, elektrizující atmosféra. Zápas byl strhující. Domácí prohráli po gólu v předposlední vteřině, publikum bylo přirozeně zklamané. Máme pro jeho reakci pochopení a už se jí nezabýváme.