Holobrádek: Hledám detaily a pak zkouším, jestli díky nim můžu být lepší

Jeho jméno se v konečné sedmnáctičlenné nominaci kouče českého národního týmu Tomáše Kusého pro mistrovství světa dalo očekávat.

Přesto Michal Holobrádek, kterého od 13. do 23. června společně s reprezentací čeká světový šampionát v Praze a Havlíčkově Brodě, určitou nervozitu připustil.

„Nadhazovačů bylo šest a myslím, že všichni jsme měli šanci se do nominace dostat,“ přemítá Holobrádek. „Vlastně mě to i tak trochu mrzí za dva kluky, kteří se na šampionát nepodívají,“ připomíná dvojici Michael Bala (Spectrum Praha), Jonáš Hajný (Ledenice), na kterou nakonec zbyl Černý Petr.

Asi je skoro zbytečné se ptát, jak moc se na šampionát těšíte.
Určitě se těším. (usmívá se) Pro nás všechny to bude něco úplně nového, co už se možná nikdy nebude opakovat. Celou přípravu, kterou jsme vzhledem k mistrovství světa měli, jsme všichni doufali, že se dostaneme do závěrečné nominace. Že si na tom světovém šampionátu budeme moct zahrát.

Vy toto privilegium máte jako jediný z kádru extraligového týmu Havlíčkova Brodu. Nemrzí vás, že na domácím mistrovství světa Hrochů nebude víc?
Na jednu stranu určitě ano. Na druhou je to tak dlouhodobě. Z Havlíčkova Brodu jsem v reprezentaci sám. Už jsem si na to nějak zvykl a ani to neberu nijak zle. S ostatními kluky z jiných týmů jsme dobrá parta, a tak mě to nijak netrápí.

Jako jediný si budete moct v Hippos Aréně užít kulisu opravdu domácího prostředí.
Bude to pro mě úplná novinka, v Havlíčkově Brodě jsem za reprezentaci nikdy nenastoupil. Ani na žádném mistrovství Evropy, které většina našich kluků hrála. Ale zase musím říct, že hřiště v Brodě je asi moje nejoblíbenější. Háže se mi tam nejlépe.

Z tohoto pohledu je pro vás tedy volba spolupořadatele, který doplnil Prahu, asi nejlepším možným řešením.
Určitě. Kdybych si měl vybrat, kde v České republice hrát a kde se mi hází nejlépe, tak je to právě Brod. Takže doufám, že se nám podaří domácí prostředí využít.

Měsíc před šampionátem se v souvislosti s českým týmem mluví o postupu do play off a v ideálním případě bojem o umístění v první pětce. Jak tento cíl jako hráč vnímáte?
Myslím si, že když se nám sejde jak dobrý nadhoz v obraně, tak pálka v útoku, tak dokážeme hrát se všemi soupeři. Záležet bude jen na tom, jak nám vyjdou klíčové zápasy. Ať už ve skupině, nebo pak ve čtvrtfinále. Pokud ho dokážeme zvládnout, tak se dostaneme nejhůře na dělené páté místo. Ale bude hodně záležet na soupeři.

Hned na úvod šampionátu vás čeká opravdová lahůdka: duel s úřadujícími mistry světa z Nového Zélandu...
Všichni jsme tajně doufali, že bychom Nový Zéland na opening game mohli dostat. I kdybychom hráli proti komukoliv jinému, bude to první zápas na domácím mistrovství světa. Už to bude velké! A tím, že jde o Nový Zéland, tak to zážitek zdvojnásobí.

Budou Black Sox k poražení?
Myslím, že nějaká šance je. Ale bude obzvlášť důležité, aby se nám sešlo úplně všechno. Přece jen, jsou to sedminásobní mistři světa, kteří se neporáží každý den. Ale! Už se nám to jednou povedlo, tak proč si to nezopakovat. (usmívá se)

Zmiňoval jste klíčové duely ve skupině. Které by to měly být?
Důležité zápasy pro nás budou s Botswanou a Mexikem. Ty budou rozhodovat o tom, jestli se dostaneme do play off. Ve skupině máme kromě Nového Zélandu i další dva silné týmy: Japonsko a Argentinu. Japonsko jsme dokázali porazit v přípravném zápase před loňským intercontinentalem. A s Argentinou, se kterou spolupracujeme – hrajeme s ní hodně zápasů – se potkáme i ve dvou přípravných zápasech před MS. Dobře se známe. Takže myslím, že tam nějaká šance uspět taky bude.

Jako nadhazovače se vás chci zeptat, co soudíte o projektu asociace, která před mistrovstvím světa do extraligy pozvala na tento post zahraniční hráče?
Je super, že se to takhle povedlo. Na začátku nikdo moc nevěděl, co od toho může očekávat. Ale myslím, že se to ukázalo jako dobrá věc. Na kluky pálkaře hodně hází, těm to pomáhá. A i my nadhazovači se s nimi můžeme pobavit a zeptat se na nějaké detaily, jak je dělají. A zkusit si z toho vzít i něco pro sebe.

Takže se dá něco okoukat?
Něco jo. Celkově už je to všechno o drobnostech. I s trenéry to nikdy nebude takové, že by nám přinesli převratné novinky a my jsme najednou změnili celý svůj styl. Je to spíš o tom sbírat drobnosti a zkoušet, jestli to náhodou není věc, kterou si z toho můžu vzít i já.

Mluvíte-li o trenérech: i vy máte v Havlíčkově Brodě od začátku sezony k dispozici coby hlavního kouče specialistu na nadhoz. Jak jste se spoluprací s Darrinem Lee Hedbitchem spokojen?
Je to skvělé. Darrin je asi největší odborník, kterého jsem v dosavadní kariéře potkal. Je to právě o tom, že dokáže u nadhazovače vidět ty detaily a na ty ho upozorňovat. Na nich se pak snažíme zapracovat v tréninku a zatím si to nemůžu vynachválit.

Skauting je důležitou věcí v mém životě Softbalista Michal Holobrádek Říkají mu „Majkl“. Michal Holobrádek, kterého sportovní fanoušci znají především jako nadhazovače extraligových softbalistů Havlíčkova Brodu, od října 2004 působí v rodné Břeclavi nejprve jako člen a později coby oddílový rádce v místním skautském oddílu. „Skautem už jsem čtrnáct let a stal jsem se jím dřív než softbalistou,“ líčí Holobrádek. „Znamená to pro mě důležitou věc v životě.“ Do skautu ho přivedl jeho starší bratr Jakub, který oddíl začal navštěvovat před Michalem. „Nějak se mi to zalíbilo. A už si nedokážu představit, že bych se mu nevěnoval,“ tvrdí. Právě u skautů český reprezentant poznal pálkovací hry. „Hrál jsem tam softbal vůbec poprvé a zalíbil se nám s bráchou tak, že jsme začali navštěvovat školní softbalový kroužek,“ vzpomíná. „Dnes je to tak, že se ve svém volném čase právě skautingem dokážu odreagovat od softbalu, když je toho moc. A naopak,“ usmívá se Holobrádek, který vede oddíl roverů – starších skautů ve věku od patnácti do dvaceti let. „Přes sezonu je to náročnější, skloubit obě věci. Ale už to dokážeme společně zorganizovat tak, aby nám to vyšlo,“ prozrazuje. „Na jaře jsou v lize nějaké volné víkendy, hodně času skautingu pak věnuji mimo sezonu, kdy je to s volným časem lepší,“ upřesňuje. Na letní tábor však musí zapomenout. „Poslední dobou prázdniny většinou trávím se softbalem,“ vysvětluje. „A stejné to bude i letos. Čtyři dny po mistrovství světa odjíždím na dva měsíce do Ameriky, na turnaj ISF (Mezinárodní softbalové asociace), který je vrcholem softbalového léta v Americe.“ Podobně jako tisíce skautů před ním, také Michal Holobrádek v mládí četl knihy Jaroslava Foglara. „Určitě, asi jako každý,“ směje se. „Když jsem byl malý, byli jsme do toho zažraní. Chtěli jsme si to všechno vyzkoušet. Ale myslím, že knížky od Foglara jsou stále aktuální. Pokud je někdo čte i v dnešní době, pořád mají mladé generaci co předat.“ Ostatně podobná dobrodružství, jaká v příbězích legendárního Jestřába prožívali Rychlé šípy či Rikitan a Hoši od Bobří řeky, si později vyzkoušel na vlastní kůži. „Za ty roky jsme zažili spoustu výprav, kdy nastávaly i některé krizové okamžiky. Ať to bylo různé ztracení v lese, nebo když nás třeba přepadlo špatné počasí a neměli jsme na to úplně vybavení,“ popisuje. „Jsou to chvíle, kdy by tam člověk nejraději nebyl. Ale když se na to dívá zpětně, jsou to silné zážitky, na které bude vzpomínat,“ dodává Michal Holobrádek.