„Homosexualitu vyléčí zastřelení." Česká LGBT+ minorita nadále čelí diskriminaci

Petra Dvořáková

Ombudsmanka provedla rozsáhlý průzkum v české LGBT+ komunitě. Češi LGBT+ osoby na veřejnosti sledují a jednají s nimi méně zdvořile. S diskriminací a obtěžováním se setkávají ve škole, v práci i na ulici. Případy však nenahlašují.

„Podotýkám, že jsme se s partnerkou pouze objaly, ale paní na nás začala okamžitě křičet, že jsme hříčky přírody, měly bychom být zavřené doma a stydět se za to, že žijeme,” popisuje lesba svou zkušenost se slovním napadením od paní na nádraží v čerstvě zveřejněném výzkumu ombudsmanky Anny Šabatové a Prague Pride.

Do výzkumu, v němž se ombudsmanka dotazovala na zkušenosti české LGBT+ komunity s diskriminací či společenskými stereotypy, se zapojilo 1981 leseb, gayů, bisexuálů a trans. Jedná se o jedno z nejrozsáhlejších dotazníkových šetření svého druhu.

Obecně se LGBT+ osoby přiklánějí k tomu, že jejich postavení v České republice je spíše vyhovující, ale není bezproblémové. S obtěžováním se v posledních pěti letech setkala polovina respondentů, s diskriminací pak více než třetina z nich. To znamená třikrát větší podíl než u běžné populace.

Češi LGBT+ osoby na veřejnosti sledují a jednají s nimi méně zdvořile. Příslušníkům sexuálních menšin sdělují, že by svou orientaci neměli dávat najevo na veřejnosti nebo že homosexualita není přirozená.

Zhruba každý desátý dotazovaný má zkušenost s vyhrožováním a téměř stejný podíl také s fyzickým či sexuálním napadením. Takového chování se nejčastěji dopouští neznámá dospělá osoba, a to na veřejném místě.

Drtivá většina LGBT+ osob však tyto incidenty neřešila. I nejzávažnější případy napadení či vyhrožování oznámilo policii pouhých třináct procent obětí. Obtěžování pak nahlásila pouhá dvě procenta z nich. „Alarmující je zejména to, že zhruba pětina se na policii neobrátila, protože jí nedůvěřuje, bojí se zesměšnění či toho, že jejich případ nebude brán vážně,“ dodává ombudsmanka.

Šabatová proto doporučuje vládě a Poslanecké sněmovně přiznat LGBT+ osobám v trestním zákoníku stejnou ochranu před nenávistnou trestnou činností, jakou mají rasové, etnické, národnostní či náboženské skupiny.

Na co si ten váš buzíček stěžuje

S diskriminací či šikanou se pak LGBT+ nejčastěji setkávají ve škole a v zaměstnání. Ve škole se typicky jedná o různé projevy zesměšňování, vyhrožování a šikany ze strany spolužáků. Hrubě urážlivého chování se však často dopouští i školský personál.

„Můj učitel mi řekl, že homosexualita je nemoc, načež jsem se ho zeptala, když je to teda nemoc, jak bych to měla léčit. Odpověděl, že se to nedá léčit, jedině zastřelením,” uvedla mladistvá respondentka. Šabatová proto doporučuje, aby se problematika lidské sexuality a homofobie stala součástí povinného pedagogického základu studia učitelství.

S negativními postoji vůči LGBT+ lidem se v práci setkala čtvrtina dotazovaných. Více než desetina pak čelila přímo diskriminaci či obtěžování.

„Začal jsem dostávat navíc práci lidí, kteří už měli rodiny, protože přeci ‚on rodinu mít nebude‘. Následně jsem dostával i práci bezdětného kolegy, který chodil s mojí nadřízenou. Ohradil jsem se. Mým rodinným příslušníkům poté začaly chodit zprávy typu: ‚Na co si ten váš buzíček stěžuje.‘ Z práce jsem odešel ze dne na den z důvodu vysokého psychického vypětí,“ popisuje svou zkušenost jeden z účastníků výzkumu.

Jednadevadesát procent respondentů ale podobné incidenty nijak neřešila. Nejčastěji uváděli, že šlo o triviální incidenty, které nestály za oznámení, navíc byli přesvědčení, že oznámením diskriminace by se nic nezměnilo.

„To nemusí znamenat, že se jich diskriminace nebo obtěžování nedotýká, spíše jsou na tyto situace, které se obvykle těžko prokazují, kvůli jejich četnosti zvyklí,“ komentuje ombudsmanka. Zaměstnavatelé by si podle ní měli připravit pro takové případy plán postupu, tématu by se měl věnovat i Státní úřad inspekce práce.

Registrované partnerství je vnímáno jako podřadný svazek

Za nejzásadnější však gayové a lesby považují gayové a lesby otázku soužití stejnopohlavních párů, tedy možnost uzavírat manželství a vychovávat společně děti. Pro zpřístupnění manželství stejnopohlavním párům se vyslovilo až osmadevadesát procent dotazovaných. Manželství vnímají jako uznání rovnoprávnosti a jsou přesvědčeni, že právě tím by se postupně oslabila řada dalších problémů spojených s diskriminací, urážkami či obtěžováním.

Souhlasí s nimi i česká veřejnost. Podle průzkumu ombudsmanky a spolku Prague Pride provedeného společností MEDIAN v roce 2018 podporuje manželství pro všechny pětašedesát procent lidí.

„Náš výzkum ukázal, že v očích gayů, leseb i běžné veřejnosti dělají právní i symbolické rozdíly z registrovaného partnerství podřadný svazek,“ konstatuje Šabatová. Registrovaní partneři nemají po smrti partnera nárok na vdovský či vdovecký důchod. Vstupem do registrovaného partnerství nevzniká společné jmění. A registrovaný partner si nemůže osvojit dítě svého partnera.

Organizace ILGA-Europe tento týden zveřejnila žebříček, který hodnotí situaci sexuálních menšin v evropských státech. Česká republika se umístila v dolní polovině žebříčku, na třicátém prvním z devětačtyřiceti zkoumaných států — a až na jednadvacátém místě ze států Evropské unie.

Organizace ve zprávě kritizovala právě absenci zákonů postihujících nenávistné projevy mířené na sexuální menšiny či chybějící právní úpravu stejnopohlavních rodin a manželství. Situace se u nás navíc podle indexu — stejně jako ve většině dalších států — meziročně zhoršila.

    Diskuse
    JN
    May 20, 2019 v 10.31
    Troll, stejně jako gender, je sociálním konstruktem.
    Společnost ve vás chce prostě vidět třeba ženu, muže, homosexuála nebo trolla a podle toho od vás očekává určitý typ chování. Když vám odmalička vnucují panenky a růžové šatičky, nebo autíčka a šatičky modré, nebo vám vtloukají do hlavy, že jste kverulant, tak tomuto společenskému tlaku podlehnete a nějakým genderem (ženou, mužem, homosexuálem) nebo trollem se pak stanete.

    Zatímco boj za práva žen a homosexuálů přináší výsledky, na které můžeme být právem hrdi, práva trollů jsou naprosto opomíjena. Nikdo nemá ani ponětí, co si běžný troll na sociálních sítích (nebo v diskusích na DR) musí vyslechnout za urážky, přičemž zmíněné verbální násilí je podmíněno hluboce zakořeněnými kulturními stereotypy, které je proto třeba vymýtit. Trollové jsou na sociálních sítích sledováni a je s nimi jednáno méně zdvořile. Existuje zde dokonce společenský tlak, aby trollové nedávali svoje zaměření vůbec veřejně najevo, protože to údajně není přirozené. Takového chování se nejčastěji dopouští neznámá dospělá osoba, kterou zatím ještě nechytili.

    Domnívám se proto, že tak, jako naše společnost věnuje zvýšenou pozornost právům žen a sexuálních menšin, měla by být nejméně stejná pozornost věnována i právům trollů. Zmíněná problematika by se měla stát součástí povinného pedagogického základu studia učitelství.