Herta Müllerová: Když jsem šla na výslech, v hlavě jsem si odříkávala básně

Daniel Konrád Daniel Konrád
17. 5. 2019 18:58
Může jazyk ochránit člověka? Spisovatelce Hertě Müllerové alespoň dodával odvahu. Když zkraje 80. let minulého století v rodném Rumunsku začala dostávat předvolání na výslechy, Müllerová v jazyku našla "něco, co mě ochraňuje", jak vzpomíná.
Herta Müllerová byla hostem veletrhu Svět knihy.
Herta Müllerová byla hostem veletrhu Svět knihy. | Foto: Lukáš Bíba

"Když jsem šla na výslech, v hlavě jsem si odříkávala básně jako modlitby. Já se modlit nemůžu, nejsem věřící, proto jsem si v duchu recitovala poezii. Tam, do hlavy, za mnou nikdo nemohl," vzpomíná, co jí pomohlo výslechy psychicky ustát.

Herta Müllerová do Prahy prvně přijela roku 1999.
Herta Müllerová do Prahy prvně přijela roku 1999. | Foto: Lukáš Bíba

Letos pětašedesátiletá německy píšící Rumunka, která roku 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu, byla minulý víkend hostem pražského veletrhu Svět knihy. Do metropole se vrátila po sedmi letech, tentokrát aby představila český překlad svého staršího románu Liška lovec.

V rozhovorech, které poskytla, i při dvou veřejných debatách se vracela právě do doby, kdy se odehrává Liška lovec. Román zasazený do posledních let Ceauseskova režimu, jenž trval od roku 1967 do prosince 1989, vypráví o čtveřici postav. Jedna z nich donáší tajné policii.

Přestože se nejedná o autobiografickou prózu, její hrdinka, mladá učitelka Adina, je rumunskou tajnou policií Securitate perzekvována podobně jako kdysi Herta Müllerová.

"Ještě jako dítěti mi maminka před Vánoci v sousední vesnici koupila liščí kůži. Měla jsem z ní mít kabát, ale já nechtěla dopustit, aby kůži rozstříhali, tak jsem si ji nechala celou," vyprávěla v Praze Müllerová, jak ji posléze liščí kůže provázela celé mládí.

"Ležela mi na zemi jako koberec. Když mi pak do bytu začala lézt tajná policie, v mé nepřítomnosti tu lišku rozřezali. Byl to z jejich strany psychický nátlak, taktika, jak člověku vyhrožovat," popisuje zkušenost, kterou využila v románu.

Jeho hrdinka Adina doma také nachází svou liščí kůži rozřezanou. Tajní agenti na protagonistku ale stupňují tlak i jinak, třeba se vymočí na její toaletě a záměrně nespláchnou, nebo po sobě nechávají nedopalky. Všemi způsoby dávají Adině najevo, že nemá soukromí, že ji kdykoliv mohou sebrat.

Přemýšlet nad každým krokem

Zbytek knihy Liška lovec, v němčině prvně vydané roku 1992 a do češtiny nyní přeložené Radkou Denemarkovou, už tak autobiografický není. Silně umělecká próza má specifickou zejména první třetinu. Tvoří ji zdánlivě nesouvisející výjevy. Lyrický proud textu spěje bez přímé řeči, opřený o repetice slov a obrazů. Děj odehrávající se v bytech, továrnách či školách vykrystalizuje postupně.

Text plný metafor a novotvarů osobitě vypovídá o atmosféře zkorumpovaného totalitního Rumunska, jak jej Müllerová pamatuje. "Hodně postřehů je autobiografických. Ale nutno dodat, že jde o autobiografické zážitky znovu stvořené literárními prostředky. Tím jazykem získávají nové významy, rozměry," upozorňuje autorka.

Foto: Lukáš Bíba

Když dnes vzpomíná na tehdejší dobu, zdůrazňuje, jak rychle si režim všímal nepoddajných občanů. "Stačilo se nezapojovat do režimních akcí a už jste byli podezřelí," konstatuje prozaička, podle níž je v diktatuře někdy důležitější to, co člověk neudělá.

"Abyste si zachovali integritu, je toho mnoho, co dělat nesmíte. Musíte reflektovat, že vás sledují, přemýšlet nad každým krokem. Když jste sledováni, začnete nakonec sledovat sami sebe. Pořád se rozhodujete, co udělat, jak se zachovat, jak daleko zajít," popisuje Müllerová, která se sebou byla v tomto ohledu věčně nespokojená. Jinak to prý ani nešlo.

"Kdybych jedinkrát naplno řekla, co si myslím, hned jdu za mříže. Takže jsem buď říkala polovinu, nebo mlčela. Byla to snaha zachovat si integritu, opatrnost, snaha o rovnováhu. Dalo to hodně zabrat a stejně to nebylo nic platné, protože tajná policie si brzy všimla, že se nechovám jako ti, kdo z režimu profitovali," rozpráví.

Rodinné důvody

Herta Müllerová spolupráci s rumunskou tajnou policií odmítla koncem 70. let minulého století, kdy jí bylo šestadvacet let. Pracovala u hydraulického lisu ve strojírenské továrně a byla vyzvána, ať donáší na kolegu.

Protože odmítla, postupně začala čelit represím. Nejprve ji tajní agenti připravili o zaměstnání, pak o ní šířili pomluvy mezi přáteli. Následovaly výslechy, šikana, domovní prohlídky. Ponižování, nařčení z příživnictví. Fyzické násilí. Dostávala třeba výhrůžky, že ji tajní policisté utopí.

Když pak začala psát, natřikrát bojovala o vydání své prvotiny, povídkové knihy Nížiny vyprávějící o rumunské vesničce obývané německou menšinou. Publikovat ji směla teprve roku 1982 v silně cenzurované podobě. Kvůli této knize a "tendenčnímu zkreslování skutečného stavu společnosti" pak na ni tajná policie založila svazek, který se postupně rozrostl na 900 stran. Podle Müllerové, jež do svého spisu po pádu režimu nahlédla, policisté schraňovali poklady k politickému procesu, kterým by se nepohodlné autorky zbavili.

"To všechno kvůli psaní, přitom já původně psát ani nechtěla. Představovala jsem si nějaké praktické zaměstnání, že budu švadlena nebo kadeřnice. To jsou úžasně tvůrčí činnosti, v nichž můžete změnit člověka. Přijde neučesaný, odejde krásně upravený. Přála jsem si dělat něco takového," vzpomíná Müllerová.

Na Světu knihy Hertu Müllerovou zpovídal Petr Gojda z Českého rozhlasu Vltava.
Na Světu knihy Hertu Müllerovou zpovídal Petr Gojda z Českého rozhlasu Vltava. | Foto: Lukáš Bíba

Od mládí ji zajímaly politika a historie. Měla pro to osobní důvod: její otec jako mladík sloužil u nacistických jednotek SS. Müllerová se to snažila pochopit četbou historických knih, nejčastěji těch, které si půjčovala v bukurešťské pobočce Goethova institutu - jednom z mála míst, kde Ceauseskův režim neuplatňoval totální cenzuru.

"Otcův vstup do SS byl pro mě obrovským varováním. Vyčítala jsem mu, jak mohl slepě následovat vůdce, největšího zločince století. Zároveň jsem si už tehdy uvědomovala, že sama žiji v diktatuře. A tak se mi rozleželo v hlavě, že pokud se s tou diktaturou smířím, zachovám se stejně jako kdysi otec," vysvětluje dnes dcera.

Osvobodit se v hlavě

A tak Herta Müllerová jednoho dne začala psát beletrii, prý aniž by nad tím dvakrát přemýšlela. "Prostě jsem sedla a pustila se do toho. Až později jsem si všimla, že psaní pro mě představuje klíč k tomu, co člověk jinak nemůže vydržet. Rychle jsem si zvykla a už jsem nepřestala. Píšu pořád a nemůžu za to," říká dnes.

Stále se prý nevyrovnala s tím, jak režim zatočil s jejími blízkými. "Ale pozor, když mluvíme o diktaturách, vždy říkáme, že za něco mohl režim. Jenže ten režim představují konkrétní osoby, často vaši známí. Mají jména, oči, uši, prsty, boty, jsou to lidé jako my. Diktaturu netvoří abstraktní stát, nýbrž konkrétní lidé," upozorňuje Müllerová, kterou někteří takoví spolupracovníci tajné policie připravili o mnoho přátel.

V kině Lucerna.
V kině Lucerna. | Foto: archiv Světa knihy

"Měla jsem známé, kteří střet s režimem nepřežili. Dalo by se říci, že byli umřeni. Na papíře spáchali sebevraždu, ale nikdo to nikdy neprokázal, nikdy nebyly nařízené pitvy," říká Müllerová a vysvětluje, že právě proto "cítila povinnost se věnovat jejich osudům, podat o nich svědectví, byla to samozřejmost a cesta, jak se v hlavě osvobodit".

Přestože sama mnoho let čelila tajné policii, Müllerová se neoznačuje za statečnou ani své chování nepoměřuje s jinými. "Nikdo z nás nevěděl, kolik vydržíme. To se vždy ukáže, teprve když je člověk konfrontován. Znám lidi, kteří měli s tajnou policí méně potíží než já, a nenávratně je to zničilo. Ale také byli mnozí, kteří vydrželi neskonale víc a nezhroutili se."

Téma jsem nehledala, našlo si mě samo

Herta Müllerová režimu vzdorovala do února 1987, kdy s manželem konečně dostala povolení opustit Rumunsko. Dva roky před pádem Ceauseskova režimu emigrovala do Berlína, kde žije dodnes. Teprve tam se začala naplno věnovat psaní. "Zprvu jsem nevěděla, jestli se tím uživím. Kdyby to nevyšlo, dělala bych dnes jinou práci," krčí dnes rameny.

K zážitkům z Rumunska se stále vrací ve svých knihách, v nichž pro zkušenost z totalitního režimu hledá adekvátní literární podobu. "Když odejdete, změníte se. Rumunsko jsem opouštěla nervově vyřízená, bylo pro mě samozřejmé se z toho vypsat. Žila jsem v tom režimu přes třicet let," vysvětluje dnes, jak si toto téma prý nehledala, "našlo si mě samo".

Herta Müllerová říká, že byť Rumunsko opustila fyzicky, v hlavě si ho nesla dál. "Spoustu kufrů jsem si odnesla jen v mysli a ještě roky jsem je pak rozbalovala. S odstupem času se mi měnil úhel pohledu. Něco, co zažijete, s vámi v tu chvíli otřese, ale pochopíte to až po letech. Mění se vám pohled, priority. Až psaní mi pomohlo uvědomit si, co přesně jsem zažila," líčí.

Müllerová v kině Lucerna diskutovala s Mariem Vargasem Llosou, dalším držitelem Nobelovy ceny za literaturu.
Müllerová v kině Lucerna diskutovala s Mariem Vargasem Llosou, dalším držitelem Nobelovy ceny za literaturu. | Foto: archiv Světa knihy

Přestože Česko poprvé navštívila už v 90. letech minulého století coby host Festivalu spisovatelů Praha, její romány zde začaly vycházet až poté, co roku 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.

Nejprve se objevil Cestovní pas o vydírané rodině čekající na povolení k odjezdu. Pak následovaly próza Rozhoupaný dech, vracející se k sovětským lágrům, dále Srdce bestie o čtveřici studentů a nakonec povídková prvotina Nížiny.

Nynější Liška lovec je pátým z více než dvaceti titulů Müllerové, který se dostává k místním čtenářům - opět v překladu Radky Denemarkové. Ta už za převod Müllerové do češtiny dříve získala cenu Magnesia Litera.

Herta Müllerová: Liška lovec
Autor fotografie: Nakladatelství Mladá fronta

Herta Müllerová: Liška lovec

(Přeložila Radka Denemarková)
Nakladatelství Mladá fronta 2019, 200 stran, 269 korun

"Do Prahy se vracím ráda, vždy u vás nacházím kus východní Evropy, což je pro mě doma. Se vším, co k tomu patří, i s těmi věcmi, které mě rozčilují, protože mi připomínají socialismus," vysvětluje Herta Müllerová, která dnes jen s krajní nelibostí sleduje, jak se v mnoha zemích někdejšího východního bloku k moci dostávají politici s autoritářskými sklony.

"Jako by to byla nějaká fantomová bolest diktatury, jako by lidé stále toužili žít v nesvobodě, nepoučili se," stěžuje si autorka. A pak se zamyslí, co s tím. "Asi nám nezbude, než zase číst o diktaturách," dodává.

 

Právě se děje

Další zprávy