Nápadů mám plný notes! Rozhovor s Tomášem Pilařem
Pane Pilaři, byli ve vaší rodině hudebníci? Co vás přivedlo k hudbě, k opeře, ke studiu operní režie a scénografie?
Můj táta byl koncertním mistrem pražské Státní opery, a právě tam jsem se v ještě předškolním věku s operou seznámil. Maminka byla televizní, později rozhlasovou hlasatelkou, takže určité dispozice jsem měl z obou stran. Zajímavé je to, že jsem nikdy netoužil režírovat nic jiného než hudební divadlo. Vždycky jsem v něm cítil to nejsilnější propojení žánrů, jakého lze na poli umění dosáhnout. A pokud se ptáte na scénografii, tak tou jsem se zabýval hlavně proto, abych se zdokonalil jakožto režisér tíhnoucí k vizuálnímu vnímání jevištní estetiky.
Vybavilo vás studium dostatečně pro praxi? Co škola naučit nemůže? A co by naopak třeba mohla, ale neděje se tak?
Vystudoval jsem brněnskou JAMU, kde se na operní režii pohlíží veskrze prakticky a je zde možné sáhnout si v reálu na každou z profesí, kterým pak režisér v praxi velí, takže jsem měl to štěstí usednout za světelný i zvukařský pult, šít kostým, učit se jevištní pohyb i řeč, osvojit si základy dirigování a dramaturgie. Sám zastávám ten (dnes už bohužel staromódní) názor, že se operní režisér musí umět dokonale orientovat v partituře a rozumět stavbě scény, stejně jako stavbě dramatu. V tomhle mi dala JAMU asi nejvíce, co mohla. Upřímně si myslím, že naučit se toho dá skutečně hodně. Každý nový student přichází do oboru se svou jedinečnou osobností, vlastním dramatickým cítěním a uměleckou vizí – a vše ostatní mu může dát výchova a vzdělání.
Jak těžké je prosadit se jako začínající operní režisér? Co je k tomu potřeba kromě talentu a píle? Štěstí? Tvrdé lokty? Dobré kontakty?
Zpětným pohledem považuji za zázrak, že se mi podařilo jako režisérovi prorazit, protože získat dnes na poli operní režie práci, zejména jako začátečník, je mimořádně obtížné. V mém případě bylo asi klíčové nepohrdnout žádnou příležitostí, byť se třeba mohla zdát nepodstatná. Začínal jsem v Národním divadle Brno jako tlumočník z angličtiny, poté se stal asistentem režie, dramaturgem, začal režírovat menší projekty, až jsem obdržel nabídku režie samostatné inscenace. Zajímavé je to, že jsem nikdy neměl agenta, ani jsem si nikdy, opravdu nikdy, neřekl o práci. Takže pokud bych mohl dát nějakou radu adeptům operní režie, bylo by to, aby se své práci absolutně oddali a důvěřovali, že se jim otevře správná cesta.
Máte jistě skladatele a opery svého srdce, prozradíte nám je?
Zajímavé je to, že jako posluchače mě nejvíce oslovuje hudba doby, kdy ještě opera neexistovala, což je 15. a 16. století, nicméně na operním poli ke mně nejhlouběji promlouvají díla 20. století a současnosti. Tíhnu ke scénické tvorbě Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva, Benjamina Brittena, Leoše Janáčka, a pokud bych si mohl z celé historie hudby (i té neoperní) vybrat jedno jediné cédéčko, které by se mnou mělo zůstat na pustém ostrově, byly by na něm Monteverdiho Mariánské nešpory a pětihlasá mše Kryštofa Haranta.
Jak vzpomínáte na svoji úplně první samostatnou operní režii? Co to bylo a kde?
Pokud sem lze započítat i studijní práci, tak to byla Martinů Veselohra na mostě v Komorní opeře JAMU. Pojal jsem ji tehdy jako existenciální grotesku a mým cílem bylo, aby se při ní diváci smáli a zároveň je mrazilo v zádech. Nejvíce vzpomínám na úžasnou atmosféru a nadšení, které mezi studenty panovalo, protože v téhle unikátní instituci jsou všechny umělecké profese od zpěváků přes výtvarníky po osvětlovače zastávány právě studenty. Na profesionálním poli to potom byla opera pro děti Papageno hraje na kouzelnou flétnu v brněnském Národním divadle, která se na repertoáru drží dodnes.
Šéfem opery v Plzni jste se stal v pouhých 25 letech. Nedívali se tam na vás někteří trochu spatra? Jaké byly vaše začátky v Plzni?
Určitě by se někdo takový našel, ale zaplaťpánbůh mi to nikdy nikdo nedal najevo. Naopak si moc vážím celého souboru, se kterým bylo možné od počátku budovat vztah na základech důvěry a vzájemné úcty.
Po pěti létech mého plzeňského angažmá vidím v těch začátcích možná až příliš úzkostlivou snahu neudělat nikde chybu, nikde se nepřepočítat, přeci jen to byla má první zkušenost v podobně významné funkci, dnes bych si asi dovolil jít do odvážnějších rozhodnutí. Neustále jsem studoval nějaké zákony, všechno si mnohokrát ověřoval a díkybohu, když jsem někde škobrtnul, soubor mě vždy podržel.
Do šéfovské pozice jste jistě vstupoval s nějakými představami, vizemi, plány… Co z toho se vám podařilo realizovat, na co jste hrdý?
Největší radost mám z toho, že když jsme se před pěti léty rozhodli, že budeme na repertoár zařazovat 80 % oper z kategorie „vysoce atraktivní, málo uváděné“ a 20 % z kategorie „Aida, Carmen a Nabucco“, zvýšila se nám návštěvnost na rekordní hodnoty. Uvedli jsme tak (vše v abonmá o více než dvaceti reprízách) například Honeggerovu Janu z Arku na hranici, Monteverdiho Orfea (mimochodem návštěvnost tohoto titulu se dlouhodobě držela na 100 %), Cherubiniho Médeu, Mascagniho Iris, Fibichovu Nevěstu messinskou, Thomasova Hamleta nebo právě teď dokončovanou inscenaci Dvořákovy opery Šelma sedlák. Každou druhou sezonu přinášíme světovou premiéru opery na objednávku, každý rok uvádíme jedno předklasické operní dílo a soudě dle reakcí mnoha a mnoha diváků z celé Evropy si troufnu soudit, že po stránce repertoáru zastáváme jako soubor viditelné místo na mezinárodním poli. Zde je nutné dodat, že by žádný z těchto odvážných dramaturgických nápadů nedošel vzniku bez podpory pana ředitele Martina Otavy, který je mimochodem spolu-otcem našeho největšího projektu „Noc s operou“, což je každoroční obří open-air představení opery pod širým nebem se stovkami účinkujících a tisíci diváků. Tak z toho mám radost!
A co se naopak nepodařilo?
Přiznám se, že se mi nepodařilo naplnit moji vizi o výraznější mimo-repertoárové činnosti souboru. Měl jsem v plánu rozsáhlý off-program, který bohužel za stávající situace nezvládneme obstarat z kapacitních a personálních důvodů.
Splnil jste si už i nějaké režijní sny?
Téměř všechny. Ve třiceti trochu průšvih, že? 😉 Mám za sebou tři inscenace Dvořákovy Rusalky, velkolepou inscenaci Prodané nevěsty přímo na plzeňském náměstí s několika stovkami účinkujících a živými zvířaty, režíroval jsem Monteverdiho Orfea, příští rok mě čeká Korunovace Poppey, jsem nesmírně vděčný za zmíněnou Honeggerovu Janu z Arku na hranici nebo Mascagniho Iris.
A jaké další sny máte, co se týče operní režie, na čem byste jednou rád pracoval?
Ještě jich několik je. Například Messiaenův Svatý František z Assisi, Prokofjevův Ohnivý anděl, Boitův Mefistofele, Řecké pašije Bohuslava Martinů, a pokud bych měl být opravdu ambiciózní, nesmírně by mě těšilo setkat se s Wagnerovým Ringem.
Podařilo se vám do plzeňské opery přitáhnout více i mladé publikum?
Podařilo! Ale zde bych zásluhy přenechal zejména kolegyni Editě Laštovkové a panu řediteli Martinu Otavovi – protože na jeho popud se podařilo v opeře realizovat projekt interaktivních zážitkových návštěv divadla pro mateřské školky, který se nám prakticky vymknul z rukou, neboť o něj byl takový zájem, že jsme kvůli němu museli místy ustoupit s běžným provozem. Mezi mladými je naštěstí zájem i o klasický repertoár. A zajímavé je to, že nejen u nás, ale i ve světě se s mladším publikem setkávám spíše na konzervativnějších inscenacích oper než na těch, které k dílu přistupují z pozice radikálního výkladu. Také proto u nás v Plzni naleznete spíše konzervativní, ale poetické a sugestivní inscenace.
Vaší poslední plzeňskou inscenací je česká premiéra opery Pietra Mascagniho Iris. Prozraďte nám něco blíže o této málo známé opeře. A jak jste k ní jako režisér přistupoval?
Upřímně nechápu, proč se tento operní klenot v Česku dosud nehrál. Jedná se o hluboký a dramatický příběh japonské dívky, které se začne v životě vše hroutit, až skončí na prahu smrti nešťastná a všemi opuštěná. A teprve tehdy zjistí, že to vše může dávat smysl. Je to velké spirituální podobenství prodchnuté opojnou hudbou a poetickým libretem směřující k neobyčejně silné katarzi. Je to přesně ten typ opery, při které vás mrazí a nechcete, aby její hudba utichla. Jako režisér jsem se snažil zejména podtrhnout transcendentální rovinu příběhu poselstvím, že i v nejtěžší chvíli života lze nalézt malé zrníčko naděje.
Můžete prozradit něco z plánů plzeňské opery v dalších sezonách? Na co se milovníci opery mohou těšit a proč by se k vám měli vypravit i mimoplzeňští diváci?
Hned v příští sezoně se mohou těšit na světovou premiéru poetické a půvabné opery Broučci skvělého skladatele Jana Jiráska. Čeká nás pokračování Monteverdiho triptychu v inscenaci Korunovace Poppey, uvedeme Wagnerova Lohengrina, Janáčkovu Věc Makropulos, a i přestože na dalších sezonách zatím leží embargo, můžu nalákat na již odtajněnou operu Quo vadis, kterou pro naše divadlo píše paní Silvie Bodorová. Mimoplzeňským divákům bych rád vzkázal, že do našeho divadla to mají z Prahy necelou hodinku, naše vidění divadla si zakládá na důvěře k dílu, takže pokud to tak máte taky, přijeďte! (smích)
Co byste rád v Plzni uvedl bez ohledu na realitu, finance apod., prostě pokud by to bylo jen vás?
Takových nápadů mám plný notes! Ale kdybych měl vybrat jen pár jednotlivých: Glassův Kepler v plzeňské katedrále s lasery, létacími stroji a projekcemi. Velké barokní pasticcio v benátském slohu. Koloratury, kontratenoři, nové libreto a mozaika z Vivaldiho, Porpory a Hasseho. A barokní scénografie tvořená videomappingem. Kompletní uvedení oper Bohuslava Martinů. Scénické zpracování dvou vokálních symfonií v jednom večeru – Žalostných zpěvů od Henryka Góreckého a Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Weinbergova Pasažérka jako industrial site specific. Wagnerův Prsten Niebelungův. Monteverdiho Combattimento a Ballo delle ingrate jako důkaz, že i madrigaly mohou být dobré hudební divadlo.
Jak se vám pracovalo na inscenaci Dvořákovy Rusalky v Jekatěrinburgu v roce 2017 a jak tam byla Rusalka přijata?
Práce to byla náročná, ale krásná. V Rusku se pracuje doslova od rána do noci, role jsem měl obsazeny šesti alternacemi a soubor byl schopný zahrát dvě generální zkoušky v jeden den s asi hodinovou pauzou. Opera má v Rusku velmi silné společenské postavení, je daleko přirozenější součástí veřejného prostoru, diváci se chodí na nové inscenace podívat opakovaně, aby zažili různé alternace, a je otázkou prestiže do opery chodit. Jejich krejčovny si značné množství materiálů vyrábějí, tkají a vyšívají sami, takže si lze vymyslet opravdu téměř cokoliv, a stejně tak široké možnosti máte i na poli výroby scény. Mimochodem, měl jsem navíc k dispozici úžasný baletní soubor o zhruba třiceti tanečnících, takže celá scéna s žínkami se tančila na špičkách, skoro jako Labutí jezero, a scénu s Kuchtíkem a Hajným (Kuchtík byl v mé koncepci zaměstnancem zámeckého cukrářství) jsem rozehrál jako groteskní scénu dortíků a bonbónů, které se Kuchtík snaží dokončit, ale ony se mu rozutekly po celém zámku.
Velmi si vážím mimořádně pozitivního kritického ohlasu odborné veřejnosti a také skutečnosti, že když se na začátku třetího dějství zvedla opona, diváci začali spontánně tleskat, což se dle ředitele divadla stalo za jeho mandát poprvé.
Co vás čeká v nejbližší době? A mohou se na nějakou vaši inscenaci těšit i diváci mimo Plzeň?
V těchto dnech dokončuji inscenaci Pucciniho Turandot před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, hned záhy mě čeká obří inscenace Verdiho Nabucca jako open-air Noc s operou v Plzni a červenec strávím ve Znojmě, kde bude mít premiéru Händelův Saul. Do toho již aktivně připravuji Broučky, které u nás v Plzni budeme premiérovat v říjnu. Na nedostatek práce si nestěžuju, ale každá minuta, kterou s operou strávím, mě naplňuje hlubokým vděkem za tuhle nádhernou a naplňující profesi.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
