Kliknutím zvětšíteCelé to dokresluje nádherná stoletá lipová alej na nábřeží řeky Už, která končí mostem Tomáše Garrigua Masaryka. Mostem, nedaleko něhož je i pomník tohoto zakladatele Československa i památník jeho slovenského souputníka Milana Rastislava Štefánika. Je to místo, kde když o sobě řeknete, že jste z Česka, tak se vám dostane záplavy obdivu a vlastně díků za to, co tady naši předci po sobě ve třicátých letech minulého století zanechali.
Díků s trochou nostalgie, že ta československá éra trvala tak krátce. „Za Čechů bylo nejlíp, říkala vždycky moje babička,“ říká třicátník Oleh. „Dělám programátora v Praze,“ dodává už česky s ukrajinským přízvukem.
Jsme v Užhorodu, hlavním městě Zakarpatské Ukrajiny nebo chcete-li Podkarpatské Rusi, jak se po většinu existence první československé republiky tomuto nejvýchodnějšímu cípu státu říkalo. Zakarpatská Ukrajina se stala jeho součástí tak trochu souhrou náhod.
Po staletí slovanskými Rusíny a Ukrajinci obývaná horská část severu Uher hledala, ke komu by se po skončení první světové války připojila. Protože nově vytvořená a možná logičtější Ukrajina velice brzo podlehla v boji s bolševickým Ruskem, zvolili představitelé zakarpatských elit nakonec právě Masarykovo Československo.
Praha, která tak trochu nečekaně rozšířila území nového státu až na hranice s Rumunskem, vzala svůj zisk chudého území jako civilizační misi a do Zakarpatí mířili podobně jako na Slovensko tisíce českých učitelů, úředníků, vojáků a dalších státních zaměstnanců.
Československo stavělo v Zakarpatí silnice, železnice, školy, nemocnice, ale i správní budovy. Praha za novou metropoli Zakarpatí zvolila Užhorod a ten začal být už druhé polovině dvacátých let proměňován v důstojné hlavní město nejvýchodnější části Československa.
Výstavba na zelené louce
Výhodou bylo, že v nevelkém městě šlo začít takříkajíc na zelené louce. Na rýsovacích prknech pražských architektů se tak začala rodit velká administrativní a rezidenční čtvrť nové zakarpatské vlády, která dostala poněkud orientálně znějící název Malé Galago.
Do konce třicátých let, kdy po mnichovské dohodě Užhorod připadl zpět Maďarsku, se sice nepodařilo postavit vše, co bylo naplánováno, ale i tak tvoří Malé Galago úžasný architektonický celek modernistické architektury, který nikde v Československu, ale ani ve střední Evropě nenajdete.
Místní to vědí a „české čtvrti“ si opravdu váží. Natolik, že ji užhorodský magistrát navrhl do seznamu světových památek UNESCO. Většině památek se vrátila česká jména, přibyly již zmíněné památníky Masaryka a Štefánika, o československé části historie se učí ve školách.
„Česká čtvrť je něco, co nikde jinde na Ukrajině nenajdete, ale já mám nejraději lipovou alej na nábřeží, kterou tu vysadili ve dvacátých letech. To je především v létě poklad,“ říká učitelka Julia, elegantní padesátnice, která si pod lípy vyšla s manželem na nedělní procházku.
Multikulti město
Ale abychom byli spravedliví, i bez „české čtvrti“ by byl Užhorod zajímavé, historické město plné památek na dlouhou tisíciletou, především uherskou, historii. Na vršku nad městem je opevněný zámek a u něj skanzen s památkami lidové architektury z celého Zakarpatí. Na druhém konci starého města v zámku z osmnáctého století sídlí místní galerie.
Pokud jde o kostely, i na nich je vidět, že jsme v etnicky dodnes různorodé oblasti. Z místní synagogy je sice, po vyvraždění většiny místních židů za druhé světové války, sál filharmonie, ale jinak tu funguje katolický, evangelický, řecko-katolický a také pravoslavný kostel.
Zvláště návštěva toho řecko-katolického, který v sobě spojuje východní i západní tradici křesťanství, je zážitkem. U východu tohoto kostela se připomene maďarská menšina, která tu nechala postavit památník císařovny Marie Terezie a také panteon maďarských králů. Ale na „české město“ nemá.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
