Pokud se i před člověkem poezií neosahaným vysloví jméno Jiřího Žáčka, téměř každý jistě odpoví, že je to básník. Jeho tvorba pro dospělé je však možná trochu ve stínu té určené dětem. Knižním evergreenem držitele Medaile za zásluhy z roku 2015 je totiž Slabikář. Ten, v němž rezonuje snad kultovní věta Ema má maso.
Svůj Třetí poločas, jak zní název jedné z Žáčkových sbírek, tráví poeta převážně na chalupě ve Frýdlantu. MF DNES se svěřil, že se rozhodně necítí být českou básnickou legendou, že ve společnosti postrádá zdravý rozum anebo proč by měl žít do sto padesáti let.
Podle mě jste asi nejznámější žijící český básník, legenda. Cítíte se tak? A jaké to je?
Ne. Nejznámější český básník je určitě Jiří Suchý. Má obrovskou zásluhu na tom, že vnesl do české poezie humor a vtip a tím ji zachránil před politickým agitátorstvím a před jalovým patosem. Považuju pana Suchého za svého učitele a můj obdiv má dodneška.
Napsal jste desítky básnických sbírek, možná to dělá tisíce básní. Nechte mě trochu nakouknout do vaší tvůrčí dílny. Jak tvoříte? Jste poezií „napadán“, že to prostě na vás skočí? Nebo jste takový zapisovatel, pozorovatel a sbíráte a sbíráte, až jednoho dne z úrody stvoříte báseň? Nebo to je úplně jinak? A píše se ve stáří obtížněji než dříve?
Já to počítám jinak. Regulérních sbírek poezie jsem vydal dvanáct, to ostatní jsou výbory, aforismy, bajky, fejetony, a hlavně fůra knížek pro děti, říkanky, pohádky, hádanky, ale i slabikář a dětská encyklopedie. Zamlada mě inspirace oblažovala permanentně, dokázal jsem napsat i tři nebo čtyři básně denně, dnes už mě múzy nechávají odpočívat. Dnes mi nestačí dostat nápad, ještě musím přesvědčit sám sebe, že má vůbec smysl se tím nápadem zabývat.
Vím, že nejhorší otázka na básníka zní „O čem ta báseň je?“ Zeptám se proto lehce jinak. Jaké si třeba poslední dobou hledáte témata? Četl jsem některá vaše díla z poslední doby a přijde mi, že reflektujete dnešní trochu poblázněnou, zrychlenou dobu se všemi jejími pulzy a tepy.
Neukládám si za úkol současná témata, ona si o pozornost říkají sama. Rozhodně si nestanovím předem, o čem chci psát a co tím chci říct. O tom rozhoduje spíš nevědomí než vědomí.
Občas jste porotcem v některé literární soutěži. Jaká je dnešní mladá básnická generace? Chybí jí něco, nebo naopak přebývá? A je někdo, kdo vás v poslední době zaujal?
Zrovna ve čtvrtek jsme se o tom dohadovali s kolegou v pražské hospůdce; shodli jsme se, že dnešní mladí málo čtou básnickou klasiku a stačí jim to, co najdou na internetu. Nebo čtou jen sami sebe? Z těch zkušenějších, kteří publikují v literárních časopisech a vydávají knížky, mě nejvíc zaujal Radek Malý a Ondřej Buddeus. Ale nestačím všechno číst, knížek poezie vychází neuvěřitelně mnoho.
Píšete pro dospělé čtenáře i děti. Jaký je v tom rozdíl? Přijde mi, že básně pro děti vypadají jednoduše, ale píší se daleko hůře. Je tomu tak?
Mnoho mých kolegů tvrdí, že psát pro děti je těžší než psát pro dospělé. Mně to tak nepřipadá, i když ani dobrá říkanka pro děti se sama nenapíše.
Před dvěma lety bylo vaše jméno skloňováno v souvislosti s kauzou okolo básničky ze Slabikáře nazvané Maminka. Říkanka vyvolala vášnivou diskuzi o genderových stereotypech. V některých rozhovorech jste oznámil, že už se k tématu nechcete vyjadřovat. Respektuji to, ale chci se zeptat, zda si teď třeba dáváte větší pozor na nějaký genderově nevyvážený přešlap, nebo zda vám to třeba neznechutilo psaní? Jak se na celou věc s odstupem času díváte?
Víte, celou tu bláznivou hysterii kolem básničky o mamince odstartovali lidé, kteří neumějí číst, protože čtou ideologicky. Když si prolistuji tehdejší diskuzní příspěvky, hlavně z novin a časopisů, tak tu hádanici genderoví fanatikové prohráli. Na žádné „genderové přešlapy“ si pozor nedávám, to by byla autocenzura a ta je ještě zhoubnější než cenzura institucionální.
Jiří ŽáčekNarodil se 6. listopadu 1945 v Chomutově. Dětství a školní léta prožil v jihočeských Strakonicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Volyni (1959-1963) a stavební fakultu ČVUT v Praze (1963-1970). Po tříleté praxi na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy dezertoval od inženýrství k literatuře. Do roku 1991 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, necelý půlrok v nakladatelství Carmen, v létech 1992-1994 v časopise Vlasta. Od té doby spisovatel na volné noze. Vydal desítky básnických sbírek či knih pro děti. V roce 1987 se stal zasloužilým umělcem, v roce 2011 získal Cenu Jána Smreka a před čtyřmi lety medaili za zásluhy od prezidenta. |
Myslím, že se to poslední dobou třeba díky sociálním sítím zlepšilo, ale stále mi přijde, že poezie je něco jako zubař. Spousta lidí se s tím někdy musí setkat, ale rozhodně to nevyhledává. Proč je poezie stále tak na okraji?
Lidé potřebují i zubaře i poezii. Většinou ani nevědí, že poezii potřebují, ale těch, co o tom vědí, také není málo. Před lety existoval Klub přátel poezie a ten v roce 1989 sdružoval padesát tisíc čtenářů, a přitom se říkalo, že poezii nikdo nečte. Fotbalových nebo hokejových fanoušků je samozřejmě víc než čtenářů poezie, nakonec i já jsem sportovní fanoušek. Ale bez sportovních přenosů bych se, ač nerad, obešel, bez poezie ne.
Jak vypadá takový básníkův den dneska a jak vypadal dříve? Byl jste třeba básník-bohém?
Kdysi jsem měl několikaleté bohémské období, dnes prožívám dny a noci jako veterán, který je rád, když své zchátralé tělo uvede do provozuschopného stavu. Když mi vybude čas na psaní, píši, ale spíše čtu knihy, které jsem si schoval takzvaně „na důchod“, a těch nepřečtených je už skoro pět set. Když uvážím, že nové knihy kupuji stále, budu muset žít aspoň do sto padesáti let.
Je něco, co vám v dnešní poezii chybí?
Co mi chybí v dnešní poezii? Spíš mi toho mnoho chybí v politické a společenské sféře, než v poezii. Zdravý rozum, empatie, ekologická ohleduplnost, odpovědnost za celou planetu.
Co říkáte třeba na angažovanou poezii? Vím, že to má trochu jakýsi až pejorativní nádech, ale líbí se vám třeba autoři, kteří píší o politice, společnosti, postavení muže a ženy v ní? Nebo to do poezie nepatří?
Poezie by se neměla vyhýbat aktuálním společenským problémům, ale nesmí sama sebe degradovat na ideologický aktivismus. Múzy jsou ženy, proto by hlavní básnickou inspirací měly být emoce.
Pojďme trochu do regionu. Wikipedie tvrdí, že jste rodilý Chomutovan. Jak jste se ocitl ve Frýdlantu? A jak se zdejší krajina ve vás otiskla?
Ve Frýdlantu jsme se ocitli náhodou. Naši přátelé z Liberce kamarádili s frýdlantským zubařem doktorem Holým, který potřeboval prodat chalupu, a nám se zalíbila i chalupa i okolí. Jizerské hry považuju za nejkrásnější české hory. V lesích na Frýdlantsku se výborně houbaří, či spíš houbařilo; mám podezření, že polský velkodůl Turów stahuje z českého území spodní vody, takže bůhví, jestli tady nakonec nebude poušť? Přeháním? Kéž by!
Prozraďte na závěr, jací jsou vaši oblíbení autoři a třeba nejenom ti poetičtí.
Oblíbených autorů mám habaděj. V poezii se poslední dobou nejčastěji vracím k českým klasikům, Mikuláškovi, Kainarovi, Holubovi, v próze mě už podruhé uchvátil Gabriel García Márquez románem Sto roků samoty. Doporučuji!
