Pro prezidenta ministr jen odvedl špinavou práci, když odvolal šéfa Národní galerie Jiřího Fajta. Má tedy nehynoucí zásluhu v očích Miloše Zemana, pro kterého byl Fajt tak zásadním nepřítelem, že mu bylo třeba nejen odepřít profesuru, ale i zničit kariéru.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Jiřího Leschtiny

Teď ale bude muset prezident Staňka poté, co mu posloužil, hodit cynicky přes palubu. Anebo jeho rezignaci přinejmenším zbrzdit a rozjet další kolo destabilizačních hrátek kolem vlády i sociální demokracie. Přitom ani s jednou z obou možností nebude mít od skrupulí oproštěný Zeman žádný problém.

Nejúčinnější červený hadr

Přitom ministr Staněk ve čtvrtečním rozhovoru pro Mf Dnes dává dost jasně najevo, že za svou loajalitu Hradu očekává spíš vděk než odkopnutí.

„Je skutečně věcí prezidenta, jak se k rezignaci postaví,“ říká. A hned dodává: „Povinností člena vlády je vládnout. Takže si neumím představit, že bych měl balit kufry a nechat ministerstvo bez řízení.“

Což si lze stěží vykládat jinak, než jako ujištění, že pokud se prezident rozhodne jeho odvolání sabotovat a jako už několikrát křepčit na hraně Ústavy, ministr je ochoten setrvat v roli užitečné loutky.

Převzato z Plusu

Ústava prezidentovi sice ukládá ministry odvolat na návrh premiéra, ale neříká, dokdy přesně se tak má stát. Pružnosti tohoto paragrafu úspěšně využil už prezident Václav Klaus. K tomu, aby držel u ledu návrh premiéra Nečase na odvolání ministra školství Josefa Dobeše, který v resortu vzbuzoval podobně vypjaté emoce jako Staněk na kulturní scéně. Nečas nakonec své úsilí vzdal a Dobeš vydržel ve funkci ještě téměř rok.

Prezidentu Zemanovi by při vyvolání krize nešlo ani tak o Staňka jako o sociální demokracii. Nastavované hledání nástupce ministra pod tlakem Hradu by dál jitřilo již osudově podlomenou stranu a tím i vládu.

A právě vyvolávání chaosu, vzbouřených emocí, další rozeštvávání společnosti – to jsou ingredience programu „pomněpotopismu“ do něhož se ponořil prezident v posledním funkčním období.

Samozřejmě je tu premiér, jenž by měl mít zájem na hladké výměně ministra, který zatáhl vládu do mezinárodní ostudy. Andrej Babiš ale tvrdí, že neví, zda Zeman Staňkovu rezignaci přijme.

Neměla by ale Babišova odpověď znít úplně jinak? Že pokládá přijetí návrhu na odvolání Staňka za samozřejmost, neboť Ústava prezidentovi nedává jinou možnost? Babišův defétismus jen potvrzuje spekulace, že jeho vlastní problémy jej čím dál víc tlačí do role prezidentova vazala.

Pro realistického politika by nejspíš bylo rozhodující, že se proti Staňkovi postavily tisíce umělců a představitelů kulturních institucí u nás i ve světě. To však právě na Zemana může zapůsobit jako nejúčinnější červený hadr. Vždyť jsou to právě umělci, které často tmelí řady odpůrců Hradu. A bylo by překvapující, kdyby si prezident svůj boj s nenáviděnou kulturní frontou zrovna teď nechal ujít.

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít