Expert: Jsou různé typy predátorů. Rodiče nezajímá, k čemu se děti na sociálních sítích mohou dostat
Připravovaný film Víta Klusáka a Barbory Chalupové otevírá téma zneužívání dětí na internetu. Přestože snímek půjde do kin nejdříve za rok, už teď vyvolává výrazné reakce. Jak mají rodiče děti před nástrahami v kyberprostoru bránit? A jak predátoři při lákání svých obětí postupují? „Rodiče si riziko často vůbec neuvědomují,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vedoucí oddělení informační kriminality pražské policie Václav Písecký.
Podle dokumentaristů je obtěžování dětí a mladistvých na internetu běžným jevem. Během deseti dnů byly jejich tři figurantky osloveny přes 2000 lidí, většinou se sexuálně motivovanými návrhy. Můžete na základě své praxe říct, jaké je dnes riziko, že se děti s podobným chováním na internetu setkají? Jde skutečně o tak běžný jev?
Je to složité. Dokumentaristi a novináři mají trochu jiné možnosti než policie a přicházejí do styku s jiným typem vstupních informací. My nejčastěji řešíme věci, které se stanou a jsou oznámeny.
Nevinná diskuse náhle přejde k otázkám o masturbaci, říká tvůrce dokumentu o obtěžování na internetu
Číst článek
Proto je rozdíl mezi tím, co řešíme, a tím, co někdo zdokumentoval. Navíc ne všechno, co dokumentaristé či novináři zaznamenali, naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Obecně se ale dá říct, že tyhle věci bohužel nejsou ničím výjimečným. Děje se to už mnoho let. Vím, že to bude znít cynicky, ale není to nic nového.
Která skupina je nejvíc v ohrožení? Týká se problém i chlapců?
Oběťmi jsou jak dívky, tak chlapci. Ale predátoři nebývají jen muži – žen bývá daleko méně, ale jsou mezi nimi. A nejohroženější skupina dětí je ta, která už má osvojeny nějaké komunikační schopnosti a může komunikovat na internetu. V tu chvíli může být dítě vystaveno nějakým atakům, protože to ten druhý člověk prostě zkouší.
Jak pachatelé postupují? Mají nějakou taktiku?
Určitě nebudu žádnou taktiku prezentovat, protože bych jen dával návod, co v jejich postupech zlepšit. Ale není to problematika toho, že se přihlásíte na internet a okamžitě jste zahlcena tisíci žádostmi, nahými fotografiemi a podobně. Jsou různé typy predátorů – jsou lidé, kteří z vás chtějí vymámit jenom fotky, jsou ti, kteří mají zájem o schůzky, nebo ti, kteří se v podstatě chtějí jenom pobavit – možná i v tom zvrhlém slova smyslu. Ale dělají to z nudy nebo z absence jiných možností kontaktu s někým, kdo je uspokojí v jejich potřebách. A ty nemusí být jenom sexuální.
Mohl byste alespoň naznačit, jak jednají?
Pokud někomu jde o schůzku, tak je jeho postup například takový, že vzbudí důvěru, falešný pocit kamarádství. Následně pod různými záminkami láká intimní materiály, které mohou sloužit k vydírání a donucení oběti přijít na schůzku. Někdy je ta taktika jednoznačná a přímočará – rovnou osloví dítě s tím, o co jde a něco mu za to nabídnou. Pokud se chytne, tak se chytne. A pokud ne, mají spoustu dalších možností oslovit desítky a možná stovky jiných potenciálních obětí. Nedá se ale říct, že by ti lidé postupovali podle jediného modelu. Ta problematika je složitější, než se jeví. Jsou lidé, které zajímají opravdu jen intimní materiály a nemají zájem o osobní schůzku. Ale to neznamená, že jsou méně nebezpeční.
Vystupují predátoři pod vlastní identitou?
Není vůbec výjimkou, že pod pravou identitou vystupují. Stejně tak není nic výjimečného, že dítěti dají finanční nabídku, že mu za sadu fotografií nebo pár minut před web kamerou, kde bude dělat, co oni chtějí, zaplatí – pošlou kredit do mobilu, kredit do her nebo rovnou pošlou peníze a podobně. Ty nabídky jsou přímočaré, není tam žádné přemlouvání. Svlíkneš se mi? Nesvlíkneš? Nashle.
Podle toho, co ve vysílání Radiožurnálu říkal režisér Vít Klusák, pachatelé využívají i různé nástroje, jako jsou fake kamery – nahrají video pohledného chlapce, napíšou, že nefunguje mikrofon, a potom si s obětí chatují…
Ano, i tohle jedna z možností, kterou využívají. Samozřejmě je to ale trochu sofistikovanější a ne každý tohle začne využívat. To už jsou sofistikovanější predátoři, ale těch není zase tolik.
Na sociálních sítích žádal fotku ‚kozinek‘ po údajně 13leté. ‚Všechno je tam takové perverzní,‘ hájil se
Číst článek
Vyhledávají si oběti typově podle informací, které uvádí na profilech? Když vidí, že jde o holku, které je 12, tak ji osloví?
Díky profilům přesně ví, s jakým typem lidí komunikují. Jestli je to kluk, nebo holka. I když ty profily samozřejmě také někdy bývají falešné, někteří takhle postupují. Je typ sexuálního obtěžování, který je cílen na konkrétní skupinu, která je formovaná právě informacemi v profilu. Když budu sexuální predátor a budou se mi líbit holčičky ve věku 12 až 15 let, blonďaté a dlouhovlasé – tak si tam prostě udělám filtr. A vyberu si.
‚Nejsou to pedofilové‘
Existuje nějaký typický pachatel, nebo nejsou společné znaky, které útočníci mají?
Alespoň z mojí praxe, kterou mám za 15 let, co se těmi věcmi zabýváme, bych si netroufnul typizovat pachatele. Ať už vzhledově, nebo co se týká úrovně jeho sociálního zařazení nebo vzdělání – jde to napříč širokým spektrem.
Kolují o pachatelích i nějaké mýty? Jedná se například ve všech případech o lidi s pedofilními sklony?
To je právě jeden z mýtů. Vůbec to nejsou pedofilové. Tedy většina z nich není těmi ryzími pedofily, jak se veřejnost někdy domnívá. Jsou to lidé, kteří si svou dětskou oběť vyhlédli, protože nad ní mají určitou převahu. Můžou s ní snadněji manipulovat. Nebo prostě jen – ačkoliv to zní hrozně – to dělají z nudy. Podle toho, co jsem se dozvěděl od odborníků, to nejsou devianti v tom slova smyslu, který si veřejnost představuje.
„Rodiče jsou často rádi, že dítě tráví čas na internetu nebo u mobilu, protože si myslí, že na ulici mu hrozí nebezpečí, že tam jsou drogy a úchylní lidé. A vůbec si neuvědomují, že za nimi tyhle věci mohou přijít až do pokojíčku. “
Václav Písecký
Můžete přiblížit, jak policie dané případy monitoruje? Chodí například s oběťmi na schůzky?
To je trochu jak v amerických filmech. Samozřejmě nikdy nemůžeme dopustit, aby se oběť potkala s pachatelem někde na ulici, a nemůžeme ji tomu pachateli předhodit. To rozhodně ne. Ale pokud se o tom jednání dozvíme, samozřejmě máme možnosti, jak toho člověka vystopovat. Pokud se dozvíme o věci, která naplnila skutkovou podstatu trestného činu, jsme schopni to dovést k návrhu podání obžaloby.
Pokud mají rodiče podezření, že se jejich dítě stalo obětí něčeho takového, co mají dělat? Jak se o tom s dětmi vůbec bavit?
Myslím, že by bylo dobré, kdyby k tomu činu vůbec nedošlo. To je ta prevence na úrovni rodiny, která je podle mě úplně nejdůležitější. Je to sice tisíckrát opakovaná věta, ale platí. To, co se dítě naučí v rodině, si potom nese celý život. Jako rodiče děti neustále vychováváme, že nemají na ulici mluvit s cizími lidmi, protože by jim mohli ublížit. Ale málokdy je učíme, jak se mají chovat na sociálních sítích. Že by se neměli bavit s každým člověkem a vyprávět mu o sobě, když neví, s kým se baví. Rozhodně ne všichni rodiče vnímají ten virtuální svět.
Rodiče jsou často rádi, že dítě tráví čas na internetu nebo u mobilu, protože si myslí, že na ulici mu hrozí nebezpečí, že tam jsou drogy a úchylní lidé. A vůbec si neuvědomují, že za ním tyhle věci mohou přijít až do pokojíčku. Rodiče také málokdy kontrolují, s kým se jejich dítě přes komunikační sítě baví a co komu posílá – to je největší problém. Rodiče si to nebezpečí vůbec neuvědomují.
Tři dívky a internet plný predátorů. Dokumentaristé shánějí finance na dokončení filmu o zneužívání dětí
Číst článek
Stovky obětí
Co konkrétně by rodiče měli dělat?
Myslím, že by si měli uvědomit, že tam takové nebezpečí může být – a je to jedno z mnoha nebezpečí. Stejně jako umíme děti vést o opatrnosti v reálném světě, měli bychom je k tomu vést i ve světě virtuálním. Děti, které se narodily v digitálním věku, už nerozlišují, co je virtuální svět a co je ten reálný. Mají to jako jeden celek.
Většina rodičů to tak ale nevnímá. Většina z nich sítě nemá, ale děti ano – mají spoustu profilů. A rodiče ani nezajímá, jak to tam funguje, k čemu to slouží, co tam to dítě dělá, k čemu se tam může dostat. Rodiče to prostě nezajímá. Neznamená to, že by byli špatní rodiče, ale asi si to riziko neuvědomují. Sexuální predátoři fungují stejně, jako kdyby ty děti oslovovali na ulici, ale díky technologiím, jednoduchosti a rádoby anonymitě mohou z pohodlí vlastního pokoje oslovit desítky až stovky potenciálních obětí.
Je ale možné takovým případům efektivně předcházet?
Úplně to vymýtit asi nepůjde, ale každá z daných komunikačních služeb má svého správce nebo administrátora. Ať jsou to chaty nebo různé diskusní skupiny. Jejich přístup by podle mě mohl být aktivnější – správci mají možnost dohlížet na komunikaci, která se tam vede, a mají možnost ji korigovat. Korigovat lidi, kteří se tam chovají v rozporu nejen s pravidly dané místnosti, ale i služby, nebo v rozporu se zákony.
Tyhle věci by měli být řešeny v první řadě administrátory. Myslím, že to u nás trochu chybí. Neříkám, že vždy. Ale je to zkrátka první hlídka, která by měla zachytit, že se něco děje. Protože komunikace probíhá mezi dvěma subjekty a do toho nikdo nevidí. Jinak se to ale asi úplně vymýtit nedá. Stejně tak si ale nemysleme, že každé dítě, které na takovou platformu vstoupí, je okamžitě atakováno a stane se obětí sexuálního predátora. Valná většina dětí, pokud se setká s něčím, co se mu nelíbí, tak dokáže velmi rychle hovor ukončit a konverzaci blokovat nebo nahlásit.
Ponižující i nebezpečné. Téměř čtyři pětiny rodičů dávají pravidelně na sociální sítě fotky dětí
Číst článek
Mají podle vás dokumenty, jako je právě V Síti, sílu něco změnit?
Určitě je dobré, že něco takového vzniká. V rámci prevence to určitě funguje – není to také první a určitě ani poslední podobný projekt, který se těmi věcmi zabývá.
Na koho se mohou rodiče a děti obrátit, když potřebují poradit, jak se o problému bavit nebo chtějí zjistit víc informací?
Existují desítky preventivních projektů, jedním z nejlepších, které v rámci kyberbezpečnostní problematiky existují, je projekt univerzity Palackého E-bezpečí. Je tam velké penzum znalostí a informací, jak se chovat, čemu se vyvarovat a co případně hrozí.
