TEOTIHUACÁNSKÁ ZJEVENÍ: ÚŽASNÉ NOVÉ DŮKAZY O VYSPĚLOSTI AZTÉCKÉ CIVILIZACE

Spěchal jsem po schodech, i když jsem měl spíše zpomalit a projevit nějakou úctu, ale nešlo to jinak. Celý svůj život jsem totiž čekal, až budu moci vystoupat na Pyramidu Slunce, dokud jsem se konečně neocitl na vrcholu vysokém 65 metrů a kochal se výhledem na Údolí Mexika. V dálce se tyčily hory a přede mnou se rozprostřela největší prastará metropole obou Amerik. Aztékové, poté co ji našli prázdnou a opuštěnou, ji nazvali Teotihuacán, neboli „místo kde se lidé stali bohy“. Jméno města v době své největší slávy ovšem neznáme. Zul jsem se a stál na pyramidě bos ve snaze se sladit s její telurickou energii. Kolem mne vál vítr a mé oči se vpíjely do okolí. Po pravici se nacházela „tlustá hora“ Cerro Gordo a níže zase Pyramida Měsíce. Přede mnou se vinula Cesta mrtvých, 40 metrů široká a přes 2.5 kilometru dlouhá, vedoucí až k Citadele po mé levici, kde vidno i Pyramidu opeřeného hada. Krajina byla poseta tisícovkami různých budov, stěn, kanálů, stromů, cest a valů, což svědčilo o kdysi rušném a velice vyspělém městě.

Konečně na místo dorazil i náš průvodce Sergio. „Nikdy jsem nikoho neviděl tak rychle vylézt nahoru“ povídal. „Když si vezmete, že v minulosti tu mohli být jen vybraní…“ mávl rukou nad obzorem a pokračoval: „Představte si, jak na vrchol vzhlíží 100 000 lidí. Zde mohli vstoupit výhradně kněží, válečníci nebo vůdci. Také tu probíhaly obětiny a pozorování pozic slunce, Venuše a souhvězdí. Kalendář byl asi nejdůležitější vynález těchto lidí.“ Představil jsem si, jak mě obklopují již neexistující zdi chrámu pokryté třpytivou, hematitovou barvou a různobarevnými malbami mýtických zvířat a hrůzných obětin.

Viděl jsem kresbu zapomenutého, nočního rituálu. Místo bylo osvětleno pochodněmi, jejichž záře se odrážela od skvostných pyritových zrcadel. Kněz s čelenkou z výrazných, zelených per kvesala měl kolem krku náhrdelník z ulit a jeho tělo pokrývaly uhelné šmouhy. Vykročil a zpoza něj se linul zápach kopálového k