Narodil se v malé české vesnici, později se přestěhoval do Prahy a přes Londýn či Barcelonu se dostal až do Kanady, kde zakotvil v jednom z nejznámějších a nejuznávanějších studií na filmové a reklamní efekty. Jiřímu Kilevníkovi nedávno bylo teprve 30 let a v Česku ho zná jen hrstka lidí, kteří měli tu čest s ním v minulosti pracovat při jedné z jeho štací. Svou vášeň pro film a jeho tvorbu objevil už zhruba v osmi letech, kdy poprvé viděl jeden z dílů filmové série Star Wars.

V té době ho zaujalo, s jakou precizností byly vytvořeny efekty kultovních světelných mečů, a o film se začal postupně zajímat čím dál více. O několik let později se seznámil s ruským kamarádem, který ho zasvětil do absolutních základů grafického softwaru, v němž se podobné efekty tvoří, a tehdy ještě začal postupně tvořit podle různých tutoriálů a metodou pokus omyl.

Zlom přišel, až když bylo Jiřímu Kilevníkovi 15 let. Přesunul se z malé vesnice do Prahy a zkusil štěstí ve firmě S Pro Alfa Praha, která už tehdy spolupracovala na mnoha efektech do filmů a seriálů nejen v Česku. Tehdy tam mladý Jiří šel víceméně naslepo a nabídl se, že bude pro postprodukční společnost dělat zdarma jako internista a při tom se učit. Souhlasili, a tak se poprvé dostal k reálné tvorbě.

Několik následujících let tak pro něj bylo intenzivní přípravou na větší cestu, kterou měl teprve před sebou. Už v té době si skvěle rozuměl se šéfem pražské postprodukční společnosti Milanem Waldsteinem a ten mu nabídl, zda se nechce podívat na půlroční stáž do amerického Los Angeles. Nadšeně souhlasil a nedlouho nato už seděl v letadle na cestě do hollywoodské továrny na filmy, která měla navždy změnit jeho vnímání profesionální kariéry.

„Když jsem se do LA dostal, zrovna se dělalo na prvních Avengers, pracoval jsem tam jako stážista. Jakmile jsem okusil, jak to celé probíhá, už jsem se ani nechtěl vracet zpět. Bohužel byl problém s vízy, které mi nedovolily zůstat na delší dobu, a tak jsem po půl roce vyrazil zpět do Prahy,“ doplňuje ke své první zahraniční příležitosti Kilevník.

Po návratu do Česka pak už začal naplno pracovat na tom, aby se jednou na podobná místa dostával pravidelně. Udělal si první showreel nebo-li videoukázku všech jeho prací a začal obepisovat firmy.

Jen tak trochu popostrčit

Oslovil tak stovky různých postprodukčních společností, ale neúspěšně. Mezitím se proto rozhodl znovu spolupracovat s několika českými firmami, které si ho většinou najímaly na delší období pro specifické projekty. Z toho později vykrystalizovala i vlastní firma, které se na české poměry dařilo skvěle. Kilevník vystřídal množství pozic, při své práci se mnohokrát dostal i na půlroční nebo roční zakázky do Londýna, jednoho z dalších lovišť technických talentů kolem filmů, a také do Barcelony.

V Londýně pracoval ve známé postprodukční agentuře MPC na projektech jako Etisalad. V Barceloně skončil například u reklamy pro fotbalový klub FC Barcelona, kde se na několik hodin seznámil s jeho hlavní tváří, Lionelem Messim. Už v té době měl Jiří Kilevník na place své slovo a staral se především o to, aby nakonec mělo studio dostatek záběrů a materiálů k tomu, aby reklamu vytvořilo. Přeci jen, například na Messiho měl štáb pouze dvě hodiny času, a pokud by se cokoliv pokazilo, mohli by přijít o množství peněz i prestiž.

Kilevník se ovšem vždy nakonec vracel do Česka, kde měl své kořeny. Sám dnes přiznává, že spolupráce s českými a zahraničními klienty je diametrálně odlišná, a to jak v přístupu, tak v samotných příležitostech. Tehdy však pořád ještě, ať už doma v zahraničí, nedělal zdaleka takovou práci jako dnes. Většinou šlo o reklamu, ve které se obecně točí u podobných profesí mnohem více peněz, a spousta grafiků a dalších profesionálů přechází ze seriálové a filmové tvorby zpět k nim.

Jiří to tak ovšem nikdy nebral, nešlo mu o peníze, šlo mu o to, aby se dostal k zajímavým věcem, které budou vidět. „Jednoduše jsem chtěl své jméno vidět v titulcích,“ dodává. A není se čemu divit, vášeň k filmům a filmové tvorbě měl už od malička a reklamy vždy byly viditelné spíše kratší období, zanedlouho vymizely a už si na ně nikdo nevzpomněl.

Při jeho štacích mezi zahraničím a Českem mu jednoho dne na stůl přistála nabídka od kanadské postprodukční společnosti Rodeo FX, která ho lákala na reálnou filmovou postprodukci. Tehdy kvůli další práci odmítl, trochu i ze strachu z toho, že by se měl naplno stěhovat do země, kde ještě na rozdíl od Spojených států nebo několika evropských lokací nikdy nebyl. Uplynul další půlrok a stejná společnost se mu ozvala znovu, tentokrát s možností práce na opravdu zajímavých filmových titulech, a Jiřímu to začalo šrotovat v hlavě.

Člověk nesmí polevit, ze začátku tě nechtějí nikde

Když si Jiří Kilevník naplno uvědomil, že se postupně dostává tam, kam si vždy přál dostat, koukal už z okénka letadla na trase Praha–Montreal. Zároveň dnes již moc dobře ví, že dostat se na takovou pozici bylo pro něj jako pro člověka ze střední Evropy velmi prestižní. Náborový proces v podobných firmách je totiž obvykle jasně daný.

„Každá velká postprodukční společnost v Kanadě prvně sáhne po lokálních lidech, kteří již v Kanadě žijí, druzí v řadě jsou Američané, což je pro ně s ohledem na víza stále jednodušší. Když nenajdou nikoho v Severní Americe, dívají se do Francie nebo Anglie. Až když se nedaří nikoho najít ani tam, vybírají si z dalších kandidátů, například z Česka,“ popisuje Kilevník složitý náborový proces a štěstí, které měl.

Dnes pracuje v hlavní montrealské pobočce Rodeo FX spolu zhruba s 500 dalšími lidmi. Právě kanadská pobočka má na starosti většinu filmové a seriálové produkce. Už když nastoupil, měl tu čest pracovat rovnou na aktuálním seriálovém hitu – sedmé sérii Hry o trůny v produkci HBO, pro kterou Rodeo FX dělalo část efektů již od čtvrté série. Studiu outsourcuje práci například společnost Disney, Warner Bros., Columbia Pictures, atd.

I proto dnes Kilevník pracuje mimo jiné na mnoha hitech z produkce Disney, jako jsou Avengers nebo Star Wars. V minulosti k jeho pracím patřily i klíčové záběry snímků jako Shazam, Aquaman, Fantastická zvířata a Grindelwaldovy zločiny, Bumblebee nebo reklamy pro Apple, Vodafone či hudební klip Justina Timberlaka. Část práce strávil také na zmíněné Hře o trůny, která se vyšplhala až na přední příčky mezi nejoblíbenějšími seriály na celém světě.

Celosvětový fenomén Hra o trůny

Když Jiří Kilevník přišel do studia, zrovna se uvnitř firmy se stovkami zaměstnanců pracovalo na nejdůležitějších scénách do sedmé série Hry o trůny. „Jedna z nejtěžších věcí byla samozřejmě animace draků společně s armádou mrtvých a rozpadající se Zdí, na té se ale spolupracovalo ještě s dalším studiem, které draka vytvořilo. Další zásadní věcí je fakt, že většina lodí, která je v záběrech, reálně vůbec neexistuje a plachty, voda i veškeré efekty kolem se dělají v počítači. Máme k tomu k dispozici speciální studio, kde si lze natočit například oheň, kouř nebo že něco spadne,“ popisuje Kilevník.

Většina efektů na lodích jako výbuchy nebo padající stěžně se točila reálně před zeleným plátnem, kde se vše postavilo na míru, a tým compositorů pak vše postupně po kouskách doplňoval do scény. Na výše zmíněné ukázce jsou vidět všechny podstatné záběry, včetně padající Zdi, kterou zničil jeden z draků. „Byla to nejsložitější věc na celé předchozí sérii, ze scén, které mělo naše studio nastarost. Dělali jsme na tom dvě studia – my jsme udělali stěnu a druhé studio vytvořilo draka, kterého jsme od nich dostali k dispozici,“ vzpomíná Kilevník.

Většinu času na projektech tráví jako supervisor a vfx designer, chodí na natáčení a stará se o technické záležitosti. Je třeba, aby mělo studio k dispozici veškeré nafocené textury či světelné mapy. „Když nasvětlujeme scénu, udělám 360stupňový HDR záběr v různých intenzitách světla, na který si poté můžeme v postprodukci kdykoliv sáhnout. Dostaneme tak reálné světlo či odrazy přímo ze setu a zbytek dosvítíme umělým světlem,“ přibližuje technické detaily ze své každodenní práce.

Práci supervisora v případě Jiřího Kilevníka doplňuje také takzvaný compositing a look development, kdy jednotlivé části záběrů či vizuálních efektů skládá dohromady na jedné scéně, která pak musí dávat smysl a vizuálně vypadat dokonale. „Když se něco pokazí, jde to vždy za mnou, stejně jako to, když se klientovi některá z částí ve výsledku nelíbí a my ji musíme předělat,“ ukazuje Kilevník na odvrácenou stranu často velmi složité práce, kterou v případě největšího nasazení tráví klidně 15 nebo 16 hodin denně.

Celá práce studia začíná vždy u konceptů, jak by vše mělo vypadat. Ty má na starost pobočka v Los Angeles, která je po schválení klientem pošle do kanadské pobočky. V ní se začne pracovat na modelech, které opět musí schválit klient, a na to už pak navazuje tvorba jednotlivých textur. Ty se obvykle skládají z fotografií nebo dokreslují ručně a když je v další fázi animace potřeba, přichází na řadu ještě tzv. lighting, při nemž se nasvětlují jednotlivé objekty, aby celá scéna vypadala, jak má. V případě Hry o trůny se takové efekty využívaly u koní nebo draků.

Postprodukce má ještě množství dalších součástí, na každé z nich mohou pracovat od jednotek lidí až po desítky či dokonce stovky profíků. Vše zároveň musí být perfektně sladěno se softwarem i hardwarem, které má studio k dispozici. „K dispozici máme i speciální oddělení, které odmazává nechtěné části na zeleném plátně. Umaže tedy například kousek useknuté ruky nebo nechtěné elementy v pozadí, lidi v davu a podobně,“ odhaluje Kilevník.

Další oddělení se zase soustředí na retušování herců a hereček, pokud nejsou některé detaily v pořádku, a aby mohly všechny týmy a stovky lidí neustále spolupracovat, je kompletní speciálně upravený software neustále napojený na cloud. „Máme i obrovské farmy na rendery, ty největší jsou u nás v Kanadě. Je potřeba přesně vypočítat, který projekt dostane kolik výkonu, a podle toho se prioritizuje,“ doplňuje Kilevník.

Diametrální rozdíly mezi Evropou a Severní Amerikou

Jiří Kilevník tráví většinu času v zahraničí prací. Do Česka se vrací občasně za svou manželkou a dcerou, které také jezdí za ním. Sám tvrdí, že nikdy neměl velkou potřebu zviditelňovat se a tak trochu se drží pod povrchem. Jeho primárním cílem s medializací je především snaha předat něco zpět české komunitě, kterou mnohdy vidí jako trochu zpátečnickou.

„Většina mluví o tom, že by se rádi z Česka alespoň na čas přesunuli do zahraničí. Nakonec se k tomu ale nedokopou. Dnes je to přitom jednodušší než kdy předtím, už není třeba něco hledat naslepo, pohovory se dělají na dálku a člověk na místo dorazí takzvaně najisto,“ popisuje svou lehkou frustraci Kilevník.

Líbí se mu přístup k práci v Severní Americe, především pak Spojených státech. Většině lidí, se kterými se tam setkal, nezáleží na tom, jestli pracují na malém nízkorozpočtovém filmu či hudebním videoklipu a nebo mají před sebou stamilionový blockbuster. Do práce dávají stejně energie a na place je to zásadním způsobem poznat. Věří, že se zviditelněním jednotlivých procesů i příběhů podaří do zahraničí dostat alespoň nějaké procento nových lidí, kteří si to tam vyzkouší, naberou zkušenosti a pak se případně vrátí v plné síle.