Stanislava letos oslaví šedesátku a konečně by se ráda stala babičkou. Její jediná dcera Andrea se ale na roli maminky necítí, nenašla vhodného partnera, má rozjetou slušnou kariéru a ráda by poznala ještě kus světa.
S manželem jsme se stali rodiči, když nám bylo 24 let. Už tenkrát jsem měla pocit, že mi něco utíká, protože většina mých kamarádek rodila ve dvaceti. Já ale potřebovala dokončit vysokou školu, a i tak jsem už při promoci byla těhotná. Rodiče přijali roli babičky a dědečka těsně před padesátkou, kdy byli ještě svěží a plní sil. Stejně tak jsem si představovala, že se staneme prarodiči i my. Bohužel mé očekávání se zcela minulo s realitou.
Bojím se, že na založení rodiny bude pozdě
Andrea bude mít letos 36 let a zatím to na žádný přírůstek do rodiny nevypadá. Neustále se s někým rozchází a schází a udržet si dlouhodobě partnera ji prostě nějak nevychází. O tom, že ji tikají biologický hodiny, slyšet vůbec nechce. „Mami, tak dobrou práci už nikdy neseženu, kdybych šla na mateřskou, můžu se rozloučit s mojí pozicí i s výplatou,“ vždy na mě vyrukuje se stejným argumentem.
Vím, že peníze jsou potřeba a že v dnešní době to mají mladí těžké, především co se bydlení týká, ale přeci práce a peníze nejsou všechno. Člověk by měl myslet na budoucnost. Co bude dělat Andrea, až tu s manželem nebudeme? Nemá žádné sourozence, a tak tu zůstane úplně sama, bez dětí a nejspíš i bez manžela.
Mám pocit jakoby si ani nepřipouštěla to, že až jednou se rozhodne pro založení rodiny, může být už pozdě. V žádném případě ji nic takového neříkám, nechci ji ublížit, ale zároveň role babičky ve mně sílí, čím dál tím více, a nevím si vůbec rady.
Nechci, aby dcera dělala stejné chyby jako já
Je mi jasné, že podobný příběh zažívá celá řada žen mého věku. Možná to někomu dokonce zní jako přes kopírák. Jenže v téhle situaci mě nezajímají životy ostatních, toužím po vlastním vnoučeti a to, že je na tom někdo stejně jako já, mi nepomáhá.
S dcerou mám hezký vztah, avšak vždy, když přijde řeč na rodinu a děti, začne se čertit a vyčítat mi, že jsme si měli pořídit víc dětí, abych měla jistotu vnoučat. Ano, možná má pravdu, ale to už bohužel nyní nezměním. Byla jsem tak trochu jako ona, také jsem si chtěla ještě mladá trochu užít, i proto jsem dalšího potomka stále odkládala, až nakonec bylo pozdě. Nyní toho lituji a nechci, aby Andrea dělala stejné chyby jako já. Chci, aby byla šťastná, ale zároveň tak trochu sobecky si i z celého srdce přeji, aby se konečně usadila a přišla na to, že rodina je to nejcennější, co v životě může mít.
