Sumo: Japonská tradice ovládaná cizinci

Prvotní dějiny suma halí nejistota. Historikové se však shodují, že se začaly psát zhruba před dvěma tisíci lety – kořeny sportu sahají až do éry Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l.). Záznamy o jeho zrození se nedochovaly, nicméně za prvního zápasníka se považuje Nomi no Sukune, kterému císař Suinin na přelomu letopočtu přikázal utkat se v ringu s protivníkem Taima no Kehaja.

Věrohodnější důkazy o historii suma pocházejí z 8. století, kdy se zápasení stalo nedílnou součástí japonského života. Klání se dělila do dvou proudů: V rámci cudži-zumo nastupovali do ringu vedle sumistů také samurajové. Zápasy nesvazovalo mnoho pravidel a nebylo výjimkou, že při nich borci umírali. Soupeřilo se hlavně o peníze. Na druhé straně „světského“ suma se nacházelo kandžin-zumo: Klání se odehrávala v šintoistických svatyních a sloužila především k pobavení přihlížejících – vybrané vstupné pak svatostánkům pomáhalo přežít. 

Tleskání a dupání

Právě v náboženské svatyni se zrodila i moderní podoba sportu: Od roku 1684 se v tokijském chrámu Tomioka Hačimangu konala regulérní klání, která organizoval bývalý samuraj Ikazuči Gondaju. Sepsal také pravidla zápasení a navrhl pro něj arénu. Obojí přitom s minimálními obměnami přetrvalo dodnes. S pevným řádem se okolo tokijské svatyně vytvořil sportovní klub a z nadšenců se stali profesionální zápasníci. 

V Japonsku sice existovaly další ligy suma – největší z nich sídlila v Ósace –, v roce 1926 se však spojily a vznikla celonárodní Nihon Sumó Kjókai, tedy Japonská asociace suma. Na šintoistické kořeny se nicméně nezapomnělo a dodnes jde o sport svázaný s mnoha tradicemi. Místa konání turnajů se považují za svatá. Také předzápasové rituály, jež obvykle trvají mnohem déle než klání, čerpají z náboženské minulosti a mísí ji se zvyky válečníků. Patří k nim například zvedání nohou a prudké dupání do země: Dávná technika šiki sloužila k zastrašování nepřátel před bitvou. Zápasníci rovněž tleskají – jedná se o náboženský zvyk a v šintoismu označuje začátek modlitby i její skončení.

Jak poznat sumistu

Tradice se ovšem vážou rovněž k životu zápasníků, kteří se těší mnoha výsadám, ale zároveň musejí ctít řadu povinností. Asociace drží pevně v rukou veškeré aspekty klání, nad sumisty má takřka absolutní moc a neváhá kohokoliv zbavit titulu či povolení vstoupit do ringu, pokud by nerespektoval stanovené zvyklosti.  

Od každého borce se například vyžaduje, aby si nechal narůst dlouhé vlasy, z nichž se posléze splétá uzel připomínající účesy samurajů z éry Edo (1603–1867). Bez dané ozdoby nesmějí zápasníci vyjít na veřejnost, stejně jako nemohou opustit příbytek v ničem jiném než v předepsaných tradičních úborech. Sumistu zkrátka musíte na veřejnosti okamžitě poznat a podle jeho oděvu dál zjistíte, jak vysoký post v hierarchii zastává. 

Zkušenosti mají přednost

Od borců ze dvou nejnižších divizí se vyžaduje, aby na veřejnosti bez ohledu na počasí nosili tenkou bavlněnou róbu jukata a dřevěné sandály geta. Sumisté z následujících dvou divizí smějí mít přes jukatu přehozený kabát a místo dřevěných sandálů obouvají slaměné. Vrcholoví zápasníci oblékají hedvábné róby podle vlastního výběru a jejich hlavu zdobí komplikovaný uzel oičómage ve tvaru listů ginkga, který nosila středověká japonská nobilita.   

Podobně striktní jsou pravidla, která musejí zápasníci dodržovat ve stájích, v nichž jsou sdruženi a kde také obvykle bydlí: I tam se kvalita života sportovců odvíjí od jejich postavení v hierarchii soutěže. Takže zatímco méně zdatní zápasníci vstávají v pět hodin ráno, zkušení veteráni si přispávají. „Harcovníci“ mají vždy přednost, takže pokud potřebují zabrat cvičiště, mladíci jim uvolňují místo a věnují se různým pochůzkám nebo pomáhají s chodem stáje – uklízejí, vaří oběd, případně jdou na nákup. Z mnohých se rovněž stávají pomyslní sluhové elitních zápasníků: Například jim drží ručníky nebo jim otírají pot z čela.   

Snídaně je základ?

Trénink se neodehrává jako série předem připravených hmatů. Sumisté se do sebe pouštějí v provizorním ringu: Poražený z kruhu odchází, zatímco vítěz zůstává a čeká, až z přihlížejících vykročí nový vyzyvatel. Techniku a styl boje tak mladší zápasníci odkoukají od zkušenějších přímo v akci. 

Sumisté mají zakázáno snídat, a jejich první jídlo tudíž představuje oběd. Ti nejvýše postavení k němu usedají v 11 hodin, zatímco méně úspěšní přicházejí na řadu později. Základní stavební kámen stravy tvoří pokrm zvaný čankonabe: Hustý vývar s rybami, masem a zeleninou se obvykle jí s rýží a zapíjí se pivem. 

Zákaz snídaně a vydatný oběd mají zajistit, že budou zápasníci přibývat na váze. Nepřekvapí však, že podobný životní styl podrývá jejich zdraví – předpokládaná délka dožití u nich činí 60–65 let, což v Japonsku, kde muži v průměru umírají ve věku 81,1 roku, znamená velmi nízkou hodnotu. Mnoho zápasníků trpí cukrovkou nebo mají problémy s tlakem, vysoká zátěž kloubů navíc vyvolává artritidu.    

Trest smrti

Zejména mladé sumisty ohrožuje také „otužování“ – neboli fyzické násilí při výcviku. Začátečníky má zocelit bití dřevěnými meči šinai, jimiž se jinak soupeří v kendu. Pokud nedokážou udržet tempo se zbytkem skupiny, často čelí šikaně. 

V některých stájích dosahovaly tresty takové intenzity, že chybělo málo k vypuknutí skandálu. Nakonec k němu došlo v roce 2007, kdy Džun’iči Jamamoto, vedoucí stáje Tokicukadze, rozbil jednomu z mladíků o hlavu pivní láhev, načež ostatním nařídil, aby v násilí pokračovali. Sedmnáctiletý Takaši Saito ovšem zraněním podlehl a Jamamoto skončil s trestem odnětí svobody na šest let. 

TIP: Divadlo v ringu: Je wrestling ještě sportem, nebo jde spíš o divadlo?

Po obědě pokračují mladší zápasníci zvelebováním stáje, zatímco veteráni odpočívají nebo se věnují svým fanklubům. Večer mohou jít ven za zábavou, kdežto začátečníci obvykle zůstávají – noční život si mohou užívat jen v případě, že si je elitní sumisté vyberou jako doprovod.