Odjezdem na vysněný Krumlov jsme byli šťastní, že jsme to zvládli a stojíme na startu. Pak se začalo závodit…

Jiří Kalista

Tentokrát musím začít omluvou. Malinko jsem zneuctil sport, který nadevše miluji. Znevážil jsem drahocenné rady všech úžasných "otců" rally, kteří nás učili závodit. Učili nás úctě a respektu k tomuto sportu a především k lidskému životu. Co jsem si proboha myslel? Tak strašně moc jsem chtěl znovu zažít ten pocit v Jelení zahradě, který jsem zažil v roce 2014, že jsem náš návrat na tratě velkých rally dost uspěchal. Duchem jsem byl stále na trati se svým Legacy, jenže uplynulo téměř 5 let… všechno se změnilo. Vzal jsem auto, které je diametrálně odlišné od toho, na které jsem byl zvyklý, posadil vedle sebe spolujezdce, který stejně jako já nebyl správně připraven a vyrazil za svým snem… Jak už to v tom životě bývá, ti naši "otcové" mají pravdu a v celém tom spěchu jsem si nevšiml, že Rudolf má problém v řízení systému ALS. Což způsobilo, že po určitém zahřátí v určitém režimu, především na nezpevněném povrchu, auto téměř nešlo zastavit a při puštění brzdového pedálu samovolně přidalo plyn. Tento fakt značně ovlivnil nehodu na Šumavě a následně se to samé přihodilo v první podobné zatáčce na Krumlově. Tím se samozřejmě nezříkám viny. Jako řidič bych měl tento problém včas identifikovat… Každopádně ať to vypadá jakkoliv hrůzostrašně, tak se vlastně nic nestalo, my jsme díky tomu problém odhalili, odstranili a mohli bezpečně pokračovat dále. Nicméně objevily se další problémy. Rudolf není úplně připraven na takové závodní tempo a kluci v servisu měli pokaždé mraky práce. Přesto všechno musím říci, že to, co se stalo, bylo v kategorii naprostých zázraků. Je to pro mě jako včera, když jsem za páskou s vykulenýma očima sledoval ty postávající "velký kluky" u svých vozů kategorie WRC, především když právě na Krumlov přivezl Michal Gargulák opravdové EVO VI Gr.A. Tenkrát moje nejoblíbenější posádka byla Trojan – Možný, no a zrovna s tím Kájou jsem si užil druhý veliký závod. I když né úplně správně a tak, jak bych si představoval, ale dokázal jsem to, dokázal jsem se dostat na druhou stranu té pásky. Nejprve mezi historické vozy a o pár let později dokonce do té nejvyšší kategorie mezi soudobé vozy. Minulý rok byl pro mne trošku nešťastný, rozhodl jsem se to přeprat. V cíli v Jelení zahradě se mi cpaly slzy štěstí do očí. Zdá se tedy, že se mi ten osud povedlo trošku změnit. Jak již řekla Sára Connorová – budoucnost není daná…

Omlouvám se též svému teamu, protože jsem místo radosti a pohody kolem sebe šířil strach a nervozitu. Jsem přesvědčen, že jsem vždycky jezdil svižně a bezpečně, no a pak dvě takové rány hned za sebou… do toho vytrhávající se ramena z karoserie, průběžně se měnící geometrie a pomalý defekt mi moc na klidu nepřidaly. Když se pak přičetl faktor těžkých vytahaných RZ na Krumlovsku, byla míra rizika veliká a já byl nezvykle nervózní. Naštěstí máme takové pravidlo – co se řekne na závodech, se nepočítá. Jinak už bych na příští závody jel sám. Obdivuhodný výkon jsem opět shledával na sedačce spolujezdce, kde byl tentokrát Michal Šofr, který i přes vážné zdravotní komplikace celou soutěž bezchybně zvládnul.

Děkuji všem, co nám fandí, a slibuji, že se pokusíme o účast na Rally Bohemia. Objevuje se stále více přátel, kteří nás chtějí podpořit, tak věříme, že se to povede.

Michal Šofr

Od malička se motám kolem závodů. Ať už díky tátovi, jako mechanik, divák nebo sedím v autě vedle Jirky. Za tu dobu se pro mě stala Rallye Český Krumlov, s jeho rychlostkami jako je Rožmitál a hlavně Malonty (bohužel bez cihlových kapliček), vysněnou soutěží. Nikdy bych nevěřil, že se jednou budu moci postavit na start v hlavním startovním poli. Byla to pro mě určitě nejtěžší soutěž, jakou jsem kdy jel. Určitě se na tom podepsalo to, že jsem v závodním autě čtyři roky neseděl a myslel si, že prostě navážu tam, kde jsem přestal. To byl asi můj největší omyl. Přečíst rozpis vypláchnutýmu jezdci v autě, které si samo přidává plyn na Českém Krumlově, kde se jako první pořádná RZ jede Rožmitál za vozy R5 tak, že občas není vidět přes bordel ani silnice, byl pro mě oříšek. Navíc ještě v Rudolfovi, který vás chce na každém ostrém kilometru zabít. S Jirkou jezdíme už dlouho, takže dokázal všechny moje kiksy s přehledem vyřešit.

Druhý den kluci vyřešili problém s plynem, já se trochu rozečetl a z Jirky začal být cítit klid. Postavili jsme se na start Malont. Nedokážu popsat zážitek, když vše zaklapne a vy cítíte, že to, co říkáte, protéká jezdcem, který nevím čím, jak a za co všechno tahá a kroutí a na co všechno šlape, aby se ta červená kravina udržela v tom neuvěřitelném kalupu na té úzké, černé a klikaté cestičce. Pro mě neuvěřitelné. Povedlo se. Můžu říci, že jsme byli v cíli Rally Český Krumlov. Dle mého názoru nejkrásnější a nejtěžší rally v českém mistráku.

Děkuji za tento zážitek celému týmu, ať už Jirkovi, mechanikům, kteří padali na hubu, aby dokázali dát Rudolfa po Šumavě dohromady a všem kolem, kteří nás podporují a fandí. Díky moc.

Sportgarage děkuje také svým partnerům, kterými jsou MobilniTerminal.cz, Faster Magazine, Garáž.cz, brzdy.cz, P1 Racing Fuels, Liqui Moly, Pirelli, Ralliart.cz, Race Day.