Znáte Adama Ondru, našeho nejlepšího českého lezce a zároveň nejlepšího lezce světa? Nedávno mi na Facebooku vyskočilo video, kde lezl po skále uprostřed opuštěné přírody. Jen on a ticho. A já si najednou vzpomněla, že když jsem byla malá, taky mě lezení po malé, umělé stěně v parku bavilo.
Přemluvila jsem partu kluků, kteří chodí „na stěnu“ každý týden, aby mě vzali s sebou. Nadšeně jsem si půjčila lezečky, kluci natáhli lano a že začneme. Jenže oproti mně už byli na stěně zběhlí a trasy, které vytyčili, jsem neměla šanci zvládnout. Nahoru jsem vylezla jen jednou, když jsem si vymyslela vlastní trasu, které se smáli – a jinak mi to moc nešlo.
Nerada se vzdávám a podruhé jsem už na to šla jinak. Přemluvila jsem pár kamarádek, které měly s lezením stejné zkušenosti jako já – žádné, a vzaly jsme si instruktora. Světe, div se – chodíme každý týden. Co nás na lezení tak chytlo?
Ani vám nepřipadá, že sportujete
I když ráda sportuju, ráda běhám, bruslím, jezdím na kole, někdy stačí představa toho, jak se u toho potím, jak už nemůžu, a nechce se mi. Vím, že nakonec jsem vždycky ráda, že jsem šla, ale trvá mi, než se přemluvím. Zato na stěnu se těším vždycky. Ono vám totiž ani nepřipadá, že sportujete.
Lezení na stěně? Sranda a zábava. Nejdříve vymyslíte trasu, pak ji zkoušíte vylézt a nakonec se za odměnu necháte spustit dolů. Posouváte se rychle a vždycky máte radost z toho, co vylezete.
Začínáte většinou na boulderu – nízké stěně s mnoha chyty, na kterých se začátečníci učí základy a zkušenější pak zlepšují techniku. Vymyslíte tam jak jednoduché trasy, tak ty obtížnější. Na stěně už potřebujete parťáka na jištění a lezete po vytyčené trase vzhůru.
Ale ať už lezete tam, nebo tam, vždycky odcházíte spokojení. Začátečník, který zvládne lehkou trasu, z ní bude mít stejnou radost jako zkušený lezec, který poprvé zvládl tu náročnější. Každý si totiž najde to svoje, z čeho bude mít radost.
Dobrá zpráva – začít lézt může kdokoli. I „rekreační sportovci“
Měla jsem strach, že když nechodím do posilovny, nemám namakané ruce ani nohy – jsem „obyčejný“ smrtelník, který si občas chodí zaběhat, občas na jógu, občas na brusle nebo kolo –, nebudu mít na stěně šanci.
Nejdříve se leze hlavou, pak nohama a až nakonec rukama. To je zlaté pravidlo lezení.
„Namakaní kluci z posilovny? Často bývají úplně marní. Zato holky, které nemají tolik síly, dobře stojí nohama, a to je důležité,“ potěšila mě instruktorka hned na první lekci. První pravidlo lezení totiž je, že nejdříve si musíte trasu vymyslet, pak tam postavit nohy a až nakonec ruce.
Ti, kteří mají více síly v rukou, se často křečovitě chytnou a při lezení automaticky používají hlavně ruce. Na stěně se pak musejí naučit využívat specifickou sílu v prstech a předloktích a sílu v nohou. Proto máme my „netrénovaní“ trochu výhodu – tu sílu v rukou jednoduše nemáme, tak automaticky používáme i nohy.
Lézt může kdokoli – i když je někdo menší nebo slabší, i když má někdo víc kilo, nemusí se toho bát. Každý najde svou cestu, jak to vyleze.
Stačí tričko a legíny. Zbytek si půjčíte na místě
Co potřebujete k lezení? Lezečky, sedák, lano – a začátečníci instruktora. Je však zbytečné chodit hned do obchodu a všechno vybavení si kupovat. Na každé stěně je půjčovna, kde se o vás postarají.
Často i ti, kteří chodí lézt každý týden, si vybavení půjčují. První věcí, do které po čase investují, jsou lezečky neboli lezecké boty. Ty by se totiž měly nosit naboso – a do těch z půjčovny se vám často naboso nechce.
Začátečníci pak na stěně potřebují i instruktora. Ten vás naučí nejen lézt, ale také osvojit si pravidla bezpečnosti při lezení. Většinou stačí zavolat tam, kde to máte nejblíže, zjistit, jestli tam může člověk jen tak přijít nebo je lepší si hodinu zarezervovat – případně jestli pořádají kurzy pro začátečníky. A uvidíte, co vás vyjde nejlépe.
Na kolik to vyjde?
Za vstup na stěnu, půjčení veškerého vybavení a instruktora zaplatíte 500–800 Kč.
Lezecké stěny jsou téměř v každém městě. Napoprvé tak stačí si objednat instruktora, vzít legíny a triko a vyrazit.
Máte strach, že budete mít strach? Není proč
Je pravda, že strach z výšek může být trochu limitující, ale podle instruktorů se dá odnaučit. A divili byste se, kolik lezců strach z výšek opravdu má. Proč teda lezou?
„U lezení vás vždy jistí člověk, na kterého se můžete spolehnout. Sama bych řekla, že strach z výšek trochu mám, ale když to nakonec vylezu, překonám sama sebe. A o to víc mě to nakopne a motivuje. Ale pokud je pro někoho strach opravdu limitující, může ‚jen‘ boulderovat, protože tam se do výšky neleze,“ přiznává instruktorka.
Takže pokud máte strach, že budete mít strach, zkuste to a uvidíte. Třeba mile překvapíte sami sebe.
Jako zkušenější můžete vyrazit do přírody. Na ferratu nebo přímo na skálu
V lezení se neustále posouváte. Když vás v létě omrzí uzavřená hala, můžete vyrazit do přírody. Nejlepší je začít ferratou, tedy předem připravenou trasou.
Výhodou ferraty je, že se vždy máte kde chytit – je tam natažené lano – a vždy máte kam stoupnout, protože v místech, kde přirozená cesta chybí, jsou připevněná stupátka. Ty jednodušší připomínají horské turistické trasy s několika žebříky, ty náročnější bývají přímo na skalách, kde se celou dobu přecvakáváte karabinami po nataženém lanu a střídají se žebříky s traverzy. Rozhodně však počítejte s tím, že potřebujete náročnější výbavu.
Ti nejzkušenější pak můžou vyrazit přímo na skálu. Tam už jste na všechno sami, ale když vylezete až nahoru, ten výhled, klid a samota rozhodně stojí za to.
Jak tedy začít s lezením?
- Najít si nejbližší lezeckou stěnu a přemluvit pár přátel, aby do toho šli taky.
- Rezervovat si instruktora.
- Sbalit triko, legíny, ručník – a přijít. Vlastní výbavu si pořídíte, až pokud vás tento sport chytne. :-)
Pro mě je stěna ideální „městský“ sport. První dvě lekce pro mě byly náročnější. Musela jsem zjistit, jak správně používat ruce, jak nohy. Ale pak jsem se začala rychle zlepšovat. Pokaždé s holkama lezeme jinou trasu a baví mě to. A náš cíl? Přece dohnat – a předehnat ty kluky, co se napoprvé smáli mé vyšlené trase. :-)
