O důležitosti (a absenci) dirigenta: Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra

Pražské jaro přivítalo dne 21. května 2019 pianistu Jana Lisieckého, mladého Kanaďana, který přijel s komorním tělesem z New Yorku: Orpheus Chamber Orchestra.
Jan Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra (foto Zdeněk Chrapek)

Program, který hosté z Ameriky přichystali pro Dvořákovu síň Rudolfina, představil třicetičlenné těleso hrající bez dirigenta v různých podobách: na úvod současná kompozice napsaná přímo pro něj, poté klavírní koncert a po přestávce symfonie.

Američanka Jessie Montgomery zkomponovala svou hudební báseň Record from a Vanishing City (Záznamy z mizejícího města) jako celek v základním klidném tempu, v němž se mísily různé jemné vrstvy hudebního materiálu s vůdčím hlasem přednášejícím zpěvné téma. Příjemně nepopisná, „rozplývavá“ skladba umožňující nejrůznější asociace, dala zaznít zajímavým nástrojovým kombinacím.

Jan Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra (foto Zdeněk Chrapek)

Janu Lisieckému je teprve čtyřiadvacet, což bychom měli mít na mysli při hodnocení jeho výkonu. Zdálo se mi, že Mendelssohnův koncert prostě „netrefil“. V krajních větách skladby se to sice hemží oktávami a rychlými pasážemi, ale ta vehemence, fortissimo, emocionální bouře, by slušely lépe Čajkovskému, nikoli Bartholdymu, který je v podstatě biedermeier. Pomohlo by také pročištění orchestrálního doprovodu, vylehčení a trocha zdravého odstupu. I ve druhé větě, která měla krásná místa, sólista neustal v pohybech celého těla. Nehledě k technické stránce klavírní hry, kdy je tento způsob vrcholně neekonomický, to na posluchače působí znervózňujícím dojmem. Bylo by hezké posadit naproti němu Garricka Ohlssona. Ten na svém letošním festivalovém komorním vystoupení zaujal právě vrcholnou ekonomií hry, kdy ty nejtěžší brahmsovské pasáže bravurně zvládal takřka v pozici Buddhy.

Jan Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra (foto Zdeněk Chrapek)

Lisiecki je bezesporu nadějný umělec, ale přes všechnu mediální slávu je na začátku dlouhé cesty. Ta ho jistě časem dovede i ke zjemnění a větší nosnosti tónu. Ale nic si nenamlouvejme: sympatický mladík, který se vrhá do střemhlavých oktávových běhů, co vyráží dech (ty mu vyšly obdivuhodně čistě), za výrazného potřásání plavou kšticí, si publikum snadno získá. Nebylo tomu jinak i tentokrát.

Jan Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra (foto Zdeněk Chrapek)

Po pauze zahrál Orpheus Chamber Orchestra Mendelssohnovu 4. symfonii A dur zvanou Italská. A tady se absence dirigenta ukázala nejcitelnější. Je to paradox: místo aby při takovémto pojetí vynikla vzájemná interakce mezi hráči, působilo to dojmem, že si každý úzkostlivě hlídá svůj part, aby „nespadl řemen“. Chyběl stmelující prvek, někdo, kdo ohlídá dynamiku, kdo umožní hudbě přirozeně agogicky dýchat, kdo vyváží zvukové proporce, vymodeluje fráze a vystaví celek od začátku do konce. Zkrátka někdo, kdo z hráčů – bezpochyby prvotřídních –  sejme břemeno odpovědnosti, již si dobrovolně uložili. Ten „někdo“ tam nebyl, takže ze zvukového bohatství zbylo jen torzo. Člověku se zastesklo po kreacích, jakou je například ta Bělohlávkova s PKF, naštěstí zaznamenaná na CD.

Přídavek z Rumunských tanců Bély Bartóka, je zřejmě často dávanou efektní perličkou, takže interpretace zapůsobila mnohem svobodněji.

 

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments