Pohřeb Arthura Wellingtona byl v roce 1852 celonárodní událostí. Aby ne, výbušný a vznětlivý šlechtic nebyl jen mistrem osobních duelů, ale též dvakrát premiérem a geniálním stratégem, který se zasloužil o úspěch španělské války za nezávislost a také za porážku nenáviděného Napoleona u Waterloo.
Po trase smutečního průvodu, který končil v katedrále svatého Pavla, se tehdy shromáždilo na 1,5 milionu truchlících. Musel se tu ukázat prakticky každý, kdo aspoň trochu něco znamenal. A vystrojen byl nejspíš podle nejnovější viktoriánské funerální módy. Jak? Devítispřežení táhnoucí vůz s rakví i všichni zúčastnění byli ozdobeni černým pštrosím peřím.
Peří podle poslední módy
Počínaje slavným Wellingtonovým funusem se tak tento vkusný ptačí doplněk stal do dalších let nezbytným doplňkem společenské garderoby, který v dobovém šatníku prostě nesměl chybět. Žádná opravdová dáma nemohla považovat svou večerní toaletu za kompletní bez apartního kloboučku z pštrosího peří, péřového boa nebo aspoň závoje ozdobeného pštrosím peřím.
Muži pštrosí mánii podlehli rovněž. Svým nositelům dodával klobouk „péřák“ na vážnosti, vždyť už jeho cena reprezentovala jisté postavení. A prakticky všechny gardové složky armády, které tak dosud neučinily, rychle zařadily ozdobné péřové chocholy ke svým slavnostním uniformám. Za kanálem, ve zbytku Evropy, se peřím zdobili soudci v Paříži a brzy po nich pak celá kontinentální smetánka. Zájem o pštrosí peří nebývale narůstal.
Burza s milionovým obratem
Což pro pštrosy nebyla zrovna dobrá zpráva. V šedesátých letech 19. století bylo v Africe každoročně ubito kolem půl milionu těchto ptáků. Jeden každý dodal zhruba půl kila peří: padesátku per z křídel, 75 až 100 kusů z ocasu a kolem 130 gramů jemného prachového peří.
Vývoj cen jednotlivých typů peří byl tehdy spekulanty sledován stejně bedlivě jako třeba obchod s kávou nebo čajem. Na Prime Whites, tedy na nejdelších perech pštrosích samců, jste mohli vydělat jmění. S padesáti librami za kilo v době dostatku, ale klidně i pětistovkou mimo sezónu. Dále tu byla jemnější samičí pštrosí pera Feminas, ve vzhledu a lesku méně hodnocené Spadones nebo jen malé Drabs, vhodné pro výrobu pudřenek.
Britští „podnikatelé v peří“ nešetřili úplatky, aby si mohli prohlédnout zboží naskladněné v londýnské Cutler Street, ještě než vyrazí na pravidelnou dražbu v prodejních sálech Mincing Lane.
Diktát monopolu
Díky diktátu módy generoval obchod s pštrosím peřím ohromné zisky a na veleúspěšné péřové vlně se chtěl svést každý. Těžili z toho především bílí kolonisté a farmáři jihoafrického výběžku, kteří se starali o neustálý přísun zboží do Evropy. I když jednoduché to nebylo: trasa, kterou peří původně putovalo, zahrnovala regionální „výkup a svoz“ z Afriky na jih a poté karavanní cestou či železnicí znovu na sever. A z dnešní Libye či Egypta do Itálie, Francie a teprve nakonec do Anglie.
Bylo to dlouhé a poněkud ztrátové. Proto se začal prosazovat model lodního exportu z Kapského města přímo do Británie. V zásadě se tím farmáři velmi efektivně snažili o vytvoření monopolu, protože nadále hromadně skupovali i pštrosí peří pocházející z jiných afrických lokalit. A díky tomu drželi kontrolu na pětaosmdesáti procenty světových zásob i prodejní cenou.
Pořád tu byl prostor pro zlepšení, a tak na jihu Afriky obchodníci investovali část zisku do inovací. Vzhledem k masivní spotřebě pštrosů totiž panovala obava, že by se jejich přirozený rezervoár mohl vyčerpat. V regionu Oudtshoorn začali jako první zkoušet „domácí odchov“. Nebylo to bez nesnází, ale prvních osmdesát kuřat odebraných z volné přírody položilo slušný základ farmového chovu.
Výhoda? Ptáky nebylo třeba ubíjet a vytrhané peří jim vždy po osmi měsících dorostlo. Nevýhoda? Hospodářský velkochov pštrosů komplikovalo, že v zajetí roztloukali svá vejce. To v roce 1869 vyřešil farmář Arthur Douglass, když zavedl první vyhřívanou inkubační jednotku. Úspěchu už nestálo nic v cestě a tehdy se oficiálně pštrosí peří stalo po diamantech a zlatu třetím nejvýnosnějším jihoafrickým vývozním artiklem.
Stíny nad slibným byznysem
Za peníze si možná nekoupíte štěstí, ale jistou míru nezávislosti určitě. Provincie Transvaal, Oranžský stát, Natal a Kapsko vytvořily roku 1910 na ekonomických základech výnosného vývozu Jihoafrickou unii, předchůdce dnešní Jihoafrické republiky. A dá se říct, že udržet nezávislost získanou bohatstvím přírodních zdrojů si hodlali udržet za každou cenu.
Proto tamní pštrosí barony trápily dvě velké nepříjemnosti. Předně tu byla výrazná aktivita severoamerických průmyslových magnátů, kteří se pokoušeli fungující monopol narušit. Například vlastními pokusy o odchov pštrosů na arizonských farmách. Jihoafrické know-how chtěli využít pro sebe. Druhá nemilá záležitost pak tkvěla ve faktu, že jihoafrické pštrosí peří z farem se už nepočítalo mezi to nejkvalitnější.
V nepřesně vymezeném území severu Afriky, kdekoliv od Mali po Niger, se totiž vyskytovali divocí pštrosi. Vzrůstem větší, v pernaté zásobě bohatší, s dvojitým třepením a výraznější barvou. Zjevně regionální poddruh, dnes označovaný jako berberský. Ptáci dávali peří skvostnější, delikátnější. Na bazarech byl onen materiál naštěstí k dostání jen zřídka, ale výpěstky jihoafrických farem hravě strčil do kapsy.
Jihoafrická vláda měla jasno: pokud se k těmto ptákům dostanou Američané jako první, mohou jejich vlastní farmáři zavřít krám. Proto se k nim musí dostat dřív. Samozřejmě v přísném utajení, jde o otázku státního monopolu. Jenže pak přišla další rána.
Bratři proti sobě
Z kraje roku 1911 se znenadání vypařil Ernest Thornton, tajemník ministerstva zemědělství. Muž, kterému nikdo neupřel povahu nebezpečného dobrodruha, navíc dobře informovaného. Věděl vše o chovu pštrosů, o zápletce s kvalitnějším peřím ptáků ze severu Afriky i zájmech amerických podnikatelů.
A vše nasvědčovalo tomu, že se na vlastní pěst vydal pátrat po berberských ptácích jen proto, aby je výhodně prodal Američanům. Prostě hodil pro zisk svou vlastní zemi přes palubu.
Zvláštní vládní komise proto nemohla otálet, v jeho stopách se na sever vydal veterán búrských válek Russell Thornton. Ano, zrádcův starší bratr. Jeho mise byla podobná: najít a přivést vzácné opeřence na jih. A pokud možno také uprchlého tajemníka ministerstva zemědělství.
Na lovu mytických ptáků
Byznys s pštrosím peřím tak ještě nikdy nebyl dobrodružnější. Thornton starší totiž bude vhodné ptáky hledat celé dva roky. Počínat si musel s krajní opatrností, pohyboval se totiž na území francouzského Súdánu a čistě technicky se pokoušel o ekonomickou špionáž. Pokud by byl dopaden, jihoafrická vláda by se k němu nemohla znát.
V rozsáhlém regionu se navíc pohybovali také ostřílení hoši z Kalifornie, kovbojové vyslaní americkými podnikateli s pštrosími ambicemi. Byla tam také přinejmenším jedna expedice dosud neúspěšných francouzských pštrosích farmářů z Alžíru. Navíc tam na vlastní pěst po pštrosech pátrali agenti jihoafrických podnikatelů Franka Smitha a J.M.P. Bowkera, kteří by se rádi udělali pro sebe.
Pak už ke všeobecnému zmatku stačilo jen přihodit několik pštrosích špionů Osmanské říše se základnou v Tripolisu, protože na obchodu s peřím by se rád přiživil i sultán. A za nitky tahal i jakýsi Hassan, který měl vynikající kontakty na místní lovce a obchodníky. Velmi pravděpodobně jím byl Isach Hassan, prominentní židovský obchodník s pštrosím peřím, jehož rodina se v byznysu pohybovala celé generace.
A nezvyklá aktivita v západoafrické oblasti nakonec přiměla francouzskou vládu k vyslání vlastních agentů Deuxieme Bureau, tedy vojenské zpravodajské služby. Nevěděla, co se „tam dole“ děje, ale chtěla tomu přijít na kloub.
To vše se odehrávalo na ohromné ploše jen částečně zmapovaného území, osídleném často stále dost nepřátelskými Berbery, Tuarégy a povstalci. Léčky, falešné schůzky, podvržené zboží, udání. Uplácení úředníků, kmenových náčelníků i obchodníků. V dobovém opeřeném špionážním dramatu nechybělo nic.
Peří vyvážené zlatem
Bez zbytečného napínání: tím, kdo uspěl, byl Russell Thornton. Dopadl „padoucha“, tedy svého mladšího bratra, a poslal jej lodním expresem domů. Jak se ukáže, s jeho charakterem to zase tak špatné nebylo. Jednal prý na vlastní pěst, ale s tichým souhlasem „jistých členů pretorijské vlády“ a měl fungovat jako nastrčený dvojitý agent, který měl svést americké podnikatele ze správné cesty. Kdo ví? Po návratu mu nálepka zrádce už zůstala.
Thornton starší pak pokračoval ve stopách karavan nebezpečným krajem k nigerskému Zinderu, kde s pomocí uplacených domorodců získal prvních pár živých exemplářů. Stálo jej to sedm tisíc liber šterlinků, královské jmění! Jenže tehdy se do věci vložil místní francouzský vyslanec, který snad chtěl úplatek i pro sebe.
„Vypadá, že vůbec nechápe, proč mám zájem o ptáky nebo vejce. Ale prostě nedůvěřuje žádným jihoafrickým motivům,“ poznačil si Thornton. „Zdá se, že do Zinderu neposlali z Paříže ty nejjasnější žárovky.“
Hejna pochytaných pštrosů musel hnát po rozpálené poušti nebo alternativní stezkou kolem jezera Čad. Prodělal přitom malárii. V Zarii ptáky naložili na speciálně upravené vagóny a dopravili do Lagosu. Když konečně v květnu roku 1912 vyloží v Capetownu sto čtyřicet životaschopných pštrosů, dostane se mu velkolepého uvítání. Budoucnost výnosného pštrosího monopolu zůstane zachována navěky.
Nebo snad ne? Časy se rychle mění a s nimi i móda. Žádný z pracně sháněných pštrosů se nakonec „množení“ na farmách nedočká. Všechna ta námaha vyšla nadarmo.
Úspěch se nekoná, móda je pomíjivá
Nejprve padl výnosný severoamerický trh, poděkovat za to můžeme Audubon Society, tedy Společnosti pro ochranu zvířat. Proti kožešinám a ozdobám z ptačího peří brojili už od roku 1905, ale teprve když se napojili na hnutí bojovnic za práva žen, stala se i zvířecí móda zpátečnická a nemorální.
Sufražetky si za nový důstojný koníček vybraly birdwatching, tedy pozorování ptáků, a tím se ochrana ptactva stala prioritou. V amerických státech byl schválen zákon Lacey Act, zakazující mimo jiné mezinárodní obchod s ptactvem.
A nezapomínejme ani na rozmach automobilismu, který učinil velké klobouky zdobené peřím krajně nepraktické. A samozřejmě, roku 1914 vypukla první světová válka, která rozbila obchodní síť a nakonec překreslila i politickou mapu Afriky. Pštrosí monopol skončil a s ním i poslední kapitola příběhu o velké pštrosí loupeži.
