Sklo mě obklopovalo celé dětství. Miluji práci s ním, říká designér

Lidovky.cz: Lukáši vy jste se narodil v Novém Boru, dá se to chápat tak, že vám byla práce se sklem souzena? Máte sklářství v rodině?
Když vyrůstáte v místě s tak silnou tradicí, v tak výjimečném odvětví jakým je sklo, většinou si toho jako dítě moc nevážíte a vnímáte to úplně obyčejně, jako rutinu. Obklopuje vás to a konkrétně já jako dítě vnímal jen to všední – musíte na brigádu – sklárna, musíte pomáhat doma – se sklem, jdete vyzvednout kamaráda – ten ale taky musí zrovna pomáhat doma s balením skla. To není nic, co byste jako dítě cenil. Nevím, jestli mi to bylo souzené, ale prostředí mě určitě formovalo. Když pak později potkáte pár výjimečných lidi, kteří v tom oboru excelují a jejich osobnost, vliv a práce vám otevře oči, je to probuzení, protože od té doby víte, že je to médium, ve kterém se dá něco tvořit. A tvůrčí proces je pro mě ten nejsilnější důvod, proč pracuji se sklem.

Lidovky.cz: Nenapadlo vás někdy jít dělat něco jiného, třeba být hercem, zpěvákem, závodníkem?
Strašně dlouho jsem vůbec netušil, čím bych se měl stát, co bude mým povoláním. Chtěl jsem být architekt, ale byl jsem strašný skoro na všechny předměty ve škole, což mi bralo vítr z plachet. Mým dnešním pohledem to byl hlavně obrovský vzdor vůči autoritám, které dost často postrádaly svoji přirozenou autoritu postavenou na síle osobnosti. Rád jsem jako malý snil, to si pamatuji do teď, ale bylo to spíš všeobecné, než že bych myslel na nějaké povolání.

Lidovky.cz: Prý trávíte hodně času na huti, vyučil jste se sklářem, sklu rozumíte a umíte tuto znalost promítnout do své tvorby. Kolik času strávíte nad skicákem a kolik ve sklárně?
Já bych nejradši, aby to bylo půl na půl, skicák a sklárny (huť, brusírna, formárna, potkávaní se s lidmi atd.), ale nejvíce času si vezme denní agenda – komunikace. Ta je i v mém oboru důležitá.

Lidovky.cz: V loňském roce jste na sebe upoutal pozornost díky kolekci váz Lost and Found, která je specifická postupem, který je dvě stě let starý. Můžete nám popsat, jak jste se k tomuto postupu dostal?
Hodně času trávím v knihovně a často se dostanu i ke knihám, které jsou v regálech někde vzadu, často s divným, třeba německým názvem, tak po nich nikdo moc nesahá, což často cítím, když je otevřu. To mě baví. Na UMPRUM máme úžasnou knihovnu, kam mám celkem volný přístup a kde pracuje úžasný tým knihovnic, které jsou vždy ochotny v hledání pomoct. Konkrétně na tuhle techniku zvanou lithyalin, tedy kamenné sklo, nebo také achátové sklo, jsem natrefil náhodou. Před dvěma lety jsem na huti foukal skleněné vázy, které byly inspirované středověkou technikou tvorby skla z 15. století. Přišel tam pán, kterého můj přístup bavil, pobyl tam se mnou a povídali jsme si. Dnes jsme kolegové, přátelé a po dvou letech práce jsme společně tuto tradiční novoborskou techniku, která ve své době, v roce 1818, vyhrála i nějaké velké ceny ve Vídni, posunuli o několik velkých kroků dál, doufám, že do 21.století. Což je přesně to, o co nám celou dobu šlo. Dlouhodobá spolupráce technologa a tvůrce se dnes už moc nevidí. Na takovou spolupráci už dneska nemá nikdo čas. Rok, dva roky, třeba i deset let vývoje,než se dostanete k výsledku…

Lidovky.cz: Za zmíněnou kolekci jste získal nominaci na CGD a výhru v ELLE Deco, jaký to byl impuls pro vaši kariéru?
Nominace a ceny jsou jenom potvrzení, že to neděláte blbě. Pro mě a myslím, že i pro mé spolupracovníky to byl impuls pokračovat v této technice ještě mnohem dál. Právě jsem se vrátil ze Šanghaje, kde jsem vyjednával možnosti výstav a prodeje skrze obchody i další potenciální spolupráce. Realizovali jsme tam výstavu českého skla ve městě Suzhou, které má přes 10 milionů obyvatel, a kde jsme prezentovali české tvůrce, značky i moje sklo.

Sklo zažívá renesanci. Podívejte se na práce studentů vystavené v galerii Kvalitář

Lidovky.cz: Letošní sólová výstava v Kvalitáři vypadá ale jinak než Lost nad Found. Jde v této výstavě spíše o ten nápad, nebo je v objektech ukryta taktéž nějaká zajímavá technika?
To jen na první pohled, v Kvalitáři rozvíjím tvarosloví navržené původně pro kolekci LaF. Koule, tvar váz s napnutou linkou volně připomínající třeba ženský krk. Není to ale vždy jenom o starodávné technice. Pro mě jsou výstavy o neustálém upřesňovaní a hledaní vlastního rukopisu, výrazových prostředků, směřovaní. Výstavy jsou pro mě důležité, každá taková akce přinese vždy nějakou zajímavou reakci. Nezůstávám na místě, jsem pořád v pohybu, testuju svoje schopnosti, snažím se poznat sebe i sklo.

Lidovky.cz: Každopádně se zdá, jako by výstava s divákem chtěla hodně komunikovat. Zkuste nám říct, jaký je příběh za provokativním názvem SOLD YOU, FAKE FUCK CHILD!
Název je schválně provokativní, ale když člověk na výstavu přijde, zjistí, že vázy, které jsou zároveň nositeli názvu výstavy, jsou přeskládané a není to tedy tak horké, jak se na první pohled zdá – na internetu se tomu říká clickbait. Najdete tam například dvojici váz s nápisy SOLD a CHILD, což pro mě osobně znamená, že člověk nikdy nesmí zaprodat své vnitřní dítě, ale spíš o něj v dospělosti dál pečovat. Často se hodí. V prostoru samotném pak diváka provází svítidla v podobě kulatých očí, ty jsou pro expozici taky hodně výrazné. Nejen, že se cítíte být sledován, ale pohledy vám připomínají realitu, kde je sledovanost jednou z nejcennějších komodit.

Kromě velkých očí a modrých váz, váš zrak padne i na komiksové kresby na zdech od ilustrátora Martina Grocha. Z postav na stěnách je cítit neklid a stres, možná z toho, že se na ně všichni dívají, nebo se snad naopak bojí budoucnosti, kde si jich nikdo ani nevšimne. Budoucnost jakoby se odrážela ve všech lesklých plochách výstavy, někde pak spatříte i sami sebe, nejspíš s mobilem v ruce, mezi černými bublinami v odrazu masivních zrcadel. Takže ta komunikační linka se tak točí kolem současných témat, ale budu rád, když si v tom každý najde to své.

Lidovky.cz: Vrátil jste se z dovolené? Kde jste byl, jak jste si odpočinul? A na co dalšího se ve vaší tvorbě můžeme těšit?
V Číně jsem byl týden pracovně, odkud jsem potom pokračoval na Filipíny, kde jsem objevil nádhernou přírodu a krásné, usměvavé lidi. Odletěl jsem tam skoro ihned po výstavě, to se docela hodilo. Hlavně proto, že obě výstavy „finišovaly“ ve stejnou dobu, což už bylo docela náročné na koordinaci vlastní práce a delegovaní další.