Irák, začátek května 2017: veterán amerických válek na Blízkém východě, odstřelovač a velitel elitní jednotky Navy SEAL Edward Gallagher přibíhá k bezvládnému patnáctiletému bojovníkovi ISIS ve chvíli, kde je mu udělována zdravotnická pomoc. Gallagher ví, že chlapec je bezbranný a vážně zraněný, přesto vytahuje lovecký nůž a opakovaně ho bodá do krku i do těla. Za okamžik už zvedá bezvládnou hlavu mrtvoly, aby si pořídil triumfální snímek.
Členové elitní jednotky, kteří proti Gallagherovi později svědčili, přiznali, že často museli „chránit civilisty před vlastním velitelem, nikoli před ISIS“.
„Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.”
Na šéfovy zločiny upozorňovali jeho nadřízené řadu měsíců. Marně, protože Gallagher byl krytý. V hlášení, které získal deník New York Times, čteme, že při setkání s podporučíkem Robertem Breischem bylo vojákům řečeno, že i když mají formální právo svého velitele nahlásit, armáda to neocení, jejich kariéra tím skončí a přijdou o všechna vyznamenání. V dubnu 2018 nicméně sedm členů jednotky vyhrožuje, že požene případ až k nejvyššímu velení válečného námořnictva a zveřejní ho v médiích. Urychleně připravují oficiální hlášení včetně návrhu obžalovat Gallaghera z válečných zločinů.
Důstojník americké armády v současnosti čelí obvinění z děsivých zločinů, mezi které patří bezdůvodné ostřelování vesnic a obytných čtvrtí nebo hony na civilisty, které v jednom případě skončily postřelením dívky školního věku do hlavy. Gallagherův případ se dostal do médií i politických debat. Hájí ho jeho rodina, pravicová média i prezident Donald Trump. Gallagher obvinění odmítá s tím, že je nevinný.
Co nám zločiny velitele Navy SEAL říkají o amerických válkách? O tom se mnou mluvil voják amerického válečného námořnictva, publicista a historik Lyle Jeremy Rubin, který dříve sloužil u amerického námořnictva v Afghánistánu a v současnosti píše doktorskou práci z dějin USA na univerzitě v Rochestru.
Zasloužilý voják, který má za sebou téměř dvacet let služby a je už skoro v důchodovém věku, páchá tak otřesné zločiny, že členové jeho vlastní jednotky riskují kariéry a snaží se ho dostat před válečný soud. Jak to, že velitel Navy SEAL tolik riskoval? Šlo mu přece o budoucnost, peníze, reputaci, rodinu…
To je těžká otázka. Při odpovědi musím být velice obezřetný…
Proč?
Jako voják, který prošel válkou v Afghánistánu, odpovím na základě své zkušenosti. Myslím, že v případě Gallaghera se už nedozvíme nic, v čem bychom mohli mít jistotu.
Když ale vychází najevo, že tak závažné zločiny byly páchány v uniformě s patriotickými nášivkami, lidé se dožadují vysvětlení. Ptají se, jak to mohlo zajít tak daleko? Copak Gallagher přišel o rozum?
Bylo by opravdu divné, kdyby netrpěl posttraumatickým syndromem zahrnujícím celou řadu psychických poruch, které mají lidé vystavení krajně stresovým zkušenostem. Nutkavé návraty k bolestným událostem, které se staly na frontě, jsou u každého, kdo ve válkách strávil bezmála dvě dekády, normální. Ale zaprvé nemám možnost objektivně posoudit jeho stav a zadruhé by nám to stejně příliš nepomohlo. Syndrom se běžně neprojevuje tím, že pácháte takové ukrutnosti. Znám mnoho lidí, kteří se s tímto problémem potýkají, někteří jím trpěli i v Afghánistánu, ale nikdo z nich chladnokrevně nezabíjel náctileté.
Foto Free Eddie Gallagher – Navy SEAL Chief, Facebook
Podle tajného hlášení Navy SEAL, které získal americký novinář Dave Phillips, byl Gallagher svými agresivními činy známý. Chlubil se počty zabitých lidí a na ostřelovačských věžích nechával nápisy typu „Tady s potěšením zabíjel Eddie G.“…
Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl. Je to svět, který uniká pokusům o kontrolu a který nad sebou nemá žádnou vládu. Vysoko postavení lidé tu nahromadili tolik moci, že je nikdo nebude volat k zodpovědnosti za jejich činy. To platí pro Gallaghera stejně jako pro George W. Bushe. Když jsem byl ve válce v Afghánistánu, slyšel jsem příběhy o vraždách, které páchali příslušníci jednotek Navy SEAL. Tuhla mi z toho krev v žilách. A víte, jak jsme říkali těm pachatelům?
Ne.
Kovbojové.
Blízký východ je nový Divoký západ?
Kovbojská kultura a kontext válek kovbojů s Indiány nám leccos prozrazují o té části amerického vědomí, která se skrývá pod skořápkou „válek o nezávislost a demokracii“. Ukrutné zločiny, které Gallagher spáchal, se v jistém smyslu odehrávají právě v tomto prostoru nevědomí.
Jak to myslíte?
Užívání slova „kovbojové“ při popisu jednotek Navy SEAL se zdá vhodné z několika důvodů. Ihned to přivolá obraz Divokého západu jako prostoru chaosu, násilí a bezpráví, který leží někde na periferii amerického imperialismu. Ve světle nejnovějších dějin USA to není nic udivujícího. Pravda o chování Američanů k původním obyvatelům amerického impéria je v oficiálním diskursu odsunuta stranou a nahrazena tématem humanitárních intervencí, exportu demokracie a podobně. V jistém smyslu jsou války v Afghánistánu a Iráku opět posouváním amerických hranic. Není náhoda, že tamní oddíly říkají, že jsou „in country“, tedy „u sebe“, „v zemi“. To je obrat, který pochází ještě z dob války ve Vietnamu, ale jak upozorňuje historička Roxanne Dunbar-Ortiz, užíval se už dříve a je to vlastně zkrácená podoba výroku „Jsem v zemi Indiánů“.
Jak je možné, že si neokolonialismus, který popisujete, neprotiřečí s propagandistickým vyprávěním o exportu svobody a demokracie?
Protože tento dvojí standart existoval na americkém pohraničí vždy. Na úrovni rétoriky a ideologie jsou hranice místem, kam Američané rozšiřují pole svobody, demokracie a vlády práva. Ve skutečnosti je to ale naopak – jde o nebezpečný prostor, kde panuje výjimečný stav, kde se znevažují lidská práva a normy a kde neplatí demokratické záruky. V tomto smyslu se od koloniálních dob nezměnilo nic. Týká se to jak Dakoty v 19. století, tak afghánské provincie Hílmand v 21. století nebo v současnosti předměstí Washingtonu a Baltimoru zaplavených policajty. Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.
Jak přesně to probíhá?
Osobní práva jsou najednou porušitelná a postupně se boří další a další hranice. Ani v mém případě to nebylo jiné. Teoreticky mě moji nadřízení neměli právo udeřit nebo mi plivnout do tváře, nesměli nás štvát proti jiným rekrutům, nesměli mít rasistické nebo misogynní řeči. Ale samozřejmě se to všechno dělo, a to tím masivněji, čím rychleji se podařilo dosáhnout stavu, kdy už to bylo rekrutům jedno – jejich odpor byl zlomený a jejich původní osobní hranice překonány.
Ve vojenských zařízeních je ale přece vždy nějaký systém kontroly.
Ano, každý rekrut předstupuje před zvláštní komisi a ta se ho ptá: Udeřil tě někdo? Nařídil ti někdo udeřit jiného rekruta? Urazil tě někdo? A ty na každou z těchto otázek odpovídáš, že ne. I když je to lež.
Ty jsi taky lhal?
Jistě, stejně jako všichni ostatní.
Proč?
Protože jsem odtamtud chtěl vypadnout. Mít to za sebou. Stěžovat si na kohokoli se nevyplácí. Úsilí, které bys do toho zápasu musel vložit, jednoduše nestojí za to. Byrokracie a právní tahanice by tě pohltily na mnoho let, vypovídání by bylo nesnesitelné, ničilo by ti to psychiku, všichni by se tě zřekli. A ty jsi součástí skupiny a chceš přežít. Takže mlčky souhlasíš s dalším a dalším porušováním svých práv a osobních hranic. Je to pořád horší. Vycházíš z výcvikového střediska, postupuješ dál, a tam se porušují další a další pravidla a začíná opravdu nemorální chování.
A nakonec skončíš ve válce…
Jsi jako žába, která se dlouho vařila v hrnci, a válka je jen poslední etapa tohoto procesu. Na bitevní pole přicházíš už dokonale vycvičený – což je pravděpodobně největší tajemství současné armády – k nedostatku disciplíny. Té morální. Nemáš skrupule, už jsi dávno zvyklý fungovat v prostředí nemorálního a trestuhodného jednání.
Možná nejvíc šokující na hlášení příslušníků jednotky Navy SEAL je, kolikrát se jednotliví lidé neúspěšně snažili Gallagherovo jednání nahlásit a povolat ho k zodpovědnosti.
Ve válce v Afghánistánu jsem viděl strašné věci. Stávalo se, že jsem je hlásil svým nadřízeným, poručíkům, někdy důstojníkům. Chtěl jsem řešit, co dělají vojáci mé jednotky, protože jsem měl vážné pochybnosti o tom, zda postupujeme v souladu se zásadami užití síly. A končilo to skoro vždycky stejně. Říkali mi: „Vy nevíte, Rubine, co se tam doopravdy stalo. Je to komplikovaný případ, má příliš mnoho aspektů, které nemůžete posoudit.“
Jinak řečeno, spolkni to hovno a jdi dál, protože tak jako tak ničeho nedosáhneš…
Říkali mi třeba, že mám narušené vnímání. Ale já jsem neměl halucinace, měl jsem pravdu, jen jsem neměl za kým jít. Mohl jsem postupovat formální cestou, hledat důkazy a obviňovat jednotlivé vojáky ze svého týmu. Ale celá záležitost by se stejně zametla pod koberec, dříve či později. Moje reputace by byla tatam, morálka jednotky zničená. Odcházel bych s cejchem, kterého se všichni vojáci bojí nejvíc ze všeho – jako zrádce.
Kdo se tedy rozhodne vystoupit s obviněním?
Nahlásit své nadřízené či kolegy někdy bývá poslední záchrana pro ty, kteří jsou už tak vyloučení a zavržení. Často jsou navíc ponižovaní. Můžou už jen pozvednout hlavu, nemají stejně co ztratit. To je případ lidí jako Bowe Bergdahl nebo Chelsea Manning.
Ale na Gallagera podala hlášení celá skupina, členové jeho vlastního týmu…
Těžko se dozvíme jejich motivaci, protože neposkytují žádné rozhovory. Je velmi obtížné pochopit, co se děje v hlavách pěšáků, ostřelovačů, lidí z první frontové linie, vojáků vystavených extrémnímu stresu, krutostem. Může jít o dosažení nějakého kritického bodu: někdo spáchá tolik zločinů, že už to překročí míru. Řeknu teď něco kontroverzního. Tenhle případ, to není žádná bitva dobra se zlem či morálky s nemorálností. Když se příslušníci speciálních jednotek rozhodují podat hlášení na své nadřízené, obvinit je z válečných zločinů, často to dělají hlavně proto, že se bojí o vlastní zadek. Nechci, aby to znělo příliš kriticky, ale oni jednoduše vycítí, že se překročily jisté hranice, bojí se, že ta věc je už tak vážná, že stejně vyjde najevo a stáhne je všechny ke dnu. Můžou to buď dál zametat pod koberec a pak být nařčeni ze spoluviny, anebo se rozhodnout pro neposlušnost.
Zažil jsi něco podobného?
Ano, v Afghánistánu. Jeden poručík byl obviněn z vraždy několika civilistů. Nahlásila ho jeho vlastní jednotka a šlo to k válečnému soudu.
A jak to skončilo?
Poručík vyhrál.
Co bude s Gallagherem?
Jako historik znám případ poručíka Williama Calleye obviněného z úkladné vraždy 22 neozbrojených civilistů při masakru v Mỹ Lai během války ve Vietnamu. Byl vojenským soudem odsouzen na doživotí, ale po dvou dnech ho propustili na nařízení prezidenta Nixona. Strávil nějaký čas v domácím vězení a nakonec dostal od Geralda Forda milost. Gallagherův případ je natolik podobný kauze masakru v Mỹ Lai, že se kvůli tomu znovu rozhořel spor mezi levicí a pravicovými médii. Takový zájem novinářů o válečný zločin jsem neviděl hodně dlouho.
Edward Gallagher během mise v Iráku. Obrázek zaslaný redakci New York Times Gallagherovým právníkem
Prezident Trump už oznámil, že Gallaghera podporuje, a slíbil mu, že ho nechá přestěhovat do vězení s lepšími podmínkami.
Nebudu se divit, když bude Gallagher zproštěn obvinění. A stejně tak se nebudu divit, pokud bude z něčeho obviněn a potom mu Trump udělí milost. Nejlepší způsob, jak pochopit Trumpovy záměry, je sledovat Fox News – tenhle kanál Gallaghera brání a zobrazuje příslušníky speciálních jednotek, kteří ho obviňují, jako zoufalce a kariéristy, kteří se neštítí lží.
Novinové titulky mluví o válečném zločinu, ale skutečný příběh je možná o něčem jiném. Říká nám něco podstatného o armádě a vojenské kultuře.
Už jsem mluvil o kultuře beztrestnosti. Pokud bychom ale chtěli to, co se stalo, uchopit intelektuálně a důsledně, nemůžeme nevidět podobnost mezi tím, co se děje v Afghánistánu nebo Iráku, a systémovým rasismem, pronásledováním a někdy i zabíjením lidí jiné barvy pleti, nejčastěji chudých, které má na svědomí policie v USA. Co obě věci spojuje? Beztrestnost pachatelů a kultura zamlčování zločinů. Nová levice v USA nebo taková hnutí jako Black Lives Matters tudíž kladou správné otázky: Jak je to možné? Proč se to děje tak často?
Nejčastěji slyšíme, že se to dělá pro vaši bezpečnost. Sem tam se sice stane něco dramatického, ale někdo nás musí bránit, a my zase musíme bránit své obránce…
Ale co když o bezpečnost nejde? Možná tu hrají roli jiné motivy? Kapitalismus si žádá akumulací kapitálu: abys mohl rozšiřovat trh, musíš pro něj nejdřív udělat místo, a to vyžaduje pravidelné a strukturované násilí. Politolog Cedric Robinson navíc mluvil o rasovém kapitalismu. Kapitalismus podle něj nebyl žádnou revolucí a rozhodně neukončil bývalý feudální řád. Naopak, vyrostl z něj, a to na rasismem prosáklé půdě západní kultury. Kapitalismus a rasismus tudíž postupovaly ruku v ruce a vznikl rasový kapitalismus – systém prosycený diskriminací, násilím, policejní kontrolou, regulací nadměrné populace, nevolnictvím a někdy – jako v tomto případě – válečnými zločiny.
Nedochází zároveň k militarizaci policie? Její uniformy a vybavení vypadají stále zlověstněji, zbraně a taktiku si vypůjčuje od vojska a její zásahy často připomínají války vedené na nepřátelském území.
To je obousměrný pohyb. Policajti jsou opravdu pořád militarizovanější, zvlášť od útoků z 11. září. V knize The Rise of the Warrior COP se ale dočtete, že tento proces začal už v šedesátých letech. Zvláštní pozornost kniha věnuje nepokojům ve Watts v roce 1965, kdy se násilí nejvíce dotklo chudých lidí v Los Angeles, a také vzniku jednotky rychlého nasazení SWAT. Na druhou stranu už nejméně sto let funguje americká armáda pořád více jako globální policie. Ke svému překvapení jsem v Afghánistánu potkal spoustu poradců a specialistů od státní policie. Jejich přítomnost na druhém konci světa dokazuje jen to, že se americká válka stala „nepřetržitou sérií policejních akcí“.
V roce 1969 se proslavil novinář Seymour Hersh, když zveřejnil informace o masakru v Mỹ Lai a ukázal snahu armády zamést případ pod koberec. O mnoho let později byla whistleblowerka Chlesea Manning odsouzena za to, že předala Julianu Assangeovi tajné materiály o amerických zločinech v Iráku – a oba skončili za mřížemi…
Armáda sama od sebe nebude s demokratickou kontrolou nikdy souhlasit. Nehledě na bouře kolem Snowdena nebo Manning i na to, že vnikly nejrůznější občanské iniciativy a protiválečná hnutí, se tyto záležitostí nestaly součástí mainstreamové politické debaty. Skutečné zpochybnění militárního statu quo – ať už občany nebo politickou vládou – je teprve před námi.
Koncem roku 2020 ale proběhnou v USA volby.
Ano, a je pravděpodobné, že už během této kampaně kandidáti jako Bernie Sanders nebo Elizabeth Warrenová vystoupí s relativně progresivními požadavky, které všemocné impérium americké armády zpochybní.
Relativně progresivními požadavky?
Nikdo nebude mluvit o Americe jako „impériu“ a nebude říkat, že USA vedou „neokoloniální války“. Kandidáti budou mluvit o širší strukturální perspektivě problémů. Znám několik poradců Sanderse a Warrenové a vím, že uvažují v těchto kategoriích.
Je tedy vůbec nějaká naděje na zásadní obrat?
Po návratu z války v Afghánistánu v roce 2011 jsem propadl úplné beznaději. Nyní ale poprvé vidím reálnou šanci na reformu a dokonce odpor vůči nadvládě armády na úrovni Kongresu nebo Bílého domu. V jistém smyslu si ho vynutí sám Trump. Čím víc bude používat případ válečného zločince k tomu, aby oslovil pravicovou voličskou bázi, tím silněji budou demokrati nuceni zaujmout v Kongresu rozhodný opoziční postoj.
Co ses o Americe dozvěděl během své vojenské služby?
Viděl jsem systémový rasismus, násilí a mizogynii, a kromě toho buzeraci, které se dočkáte od bílých lidí na všech pozicích… Problémy dnešní Ameriky se odrážejí v mé vlastní zkušenosti z výcvikového tábora. Třídní systém ti dá facku hned na začátku: vidíš vyšší důstojníky v dokonalých uniformách, kteří jezdí drahými auty a na jejichž rozkaz se v blátě plazí ti barevní, chudší a na nich zcela závislí rekruti. Politici a vojáci z povolání často říkají, že to, co se děje v rekrutských táborech a na frontě, je nutné a že je to dočasný ústupek, výjimečný stav, opak toho, co je skutečná Amerika – můj pohled je ale přesně opačný. Militární kultura odráží jádro problému současné americké demokracie a společnosti.
Autor je novinář. Žije a pracuje v Praze.
slawek.blich@
Z polského originálu Wykończyłem go moim myśliwskim nożem, publikovaného na webu KrytykaPoliticzna.pl, přeložila Marie Iljašenko. Redakčně upraveno.