Jezdili jsme studentskou formulí: Proč se jí říká Jágrova létající brambora?

Zvedám opatrně bránu na letišti v Panenském Týnci a za aprílového počasí mířím k provizornímu stanu. Z dálky detekuju šest siluet. Tím sedmým statečným dnes budu já. Za hradbou těl se totiž schovává černobílá paráda, studentská formule kluků a holek z České zemědělské univerzity (ČZU), kterou za několik málo minut vyzkouším na vlastní kůži.

Udělej si sám

Než tohle žihadlo, jež vystřelí z nuly na sto za 3,9 sekundy, vyjede poměřovat síly s ostatními, stojí za tím neskutečné penzum práce. „Začíná to tak, že si celý vůz včetně řidiče navrhneme ve 3D modelu na počítači. Tím si nachystáme půdu pro simulace, měření a výpočty,“ přibližuje úvodní fázi vedoucí projektu Vít Šulc. Po dokončení veškerých vývojových operací, jež spolknou i pět měsíců, nastává samotná výroba. „Většinu součástek si snažíme vyprodukovat sami. Za nejsložitější platí ocelový rám. Zvládneme ale také karbonové díly, volant nebo řadicí páku,“ pokračuje dvaadvacetiletý Simon Kovačič, který má v týmu CULS Prague Formula Racing na starosti pilotování.

Studentská formule 2013: Jak si vedl tým z ČZU?

Pomohla trouba

Přestože se mladí vědci snaží využívat nejnovější technologie, když to situace vyžaduje, sáhnou rovněž k „punkovým“ řešením. „V roce 2017 se opozdila výroba sacího potrubí tak, že se lepilo dohromady těšně před objednaným laděním motoru na motorové brzdě. Nezbylo nám nic jiného než ho dát zapéct do kuchyňské trouby. No, a povedlo se,“ usmívá se dvaadvacetiletý Šulc. Pokud podobné strasti překonají, dokončí montáž (hlavně ložiska prý musí pasovat jako zadek na hrnec) a oživí elektroniku, vrhají se konečně do testování. „Tomu ale předchází důsledná kontrola. Až po ní nás pustí za volant, abychom se mohli připravit na závodění,“ upozorňuje Kovačič a pokračuje: „Potom následuje ladění podvozku, pneumatik, aerodynamiky a nejrůznějších detailů.“  

130 stránek pravidel

Červenec a srpen pak patří závodům. Čili stačí nasednout a prostě řezat zatáčky? Omyl! „Před startem nás čeká řada technických zkoušek. Rozborka auta, naklonění vozidla na 45 stupňů, jestli z něj nic neteče, nebo třeba splnění hlukových limitů,“ zapojuje se do rozhovoru motorář a elektrikář Martin Spudil. Součástí přibližně stotřicetistránkového materiálu, jehož podmínky musí splnit do puntíku všechny univerzitní stáje, je také například požadavek na střelhbité vyskočení řidiče. „Pokud do pěti sekund nestihnu vylézt z formule včetně vyjmutí volantu, odepnutí pásů a odpojením přívodu elektřiny, mám smůlu,“ svěřuje se Kovačič. Před dvěma lety se však potýkali při technické přejímce s něčím úplně jiným. „Inspektorům se nezdál náš takzvaný fi rewall, čili ohnivzdorná přepážka. Nevzdali jsme to a v malém železářství koupili ceduli Zákaz vstupu. A poněvadž byla z hliníku, skvěle se nám hodila. Vytrvalostní závod jsme s ní potom dokončili na pátém místě,“ těší Víta Šulce.

Mezi nejlepšími

Byť pětadvacetičlenná parta z ČZU patří k menším „mužstvům“ (nejpočetnější disponují až stovkou členů), v mezinárodní konkurenci se rozhodně neztrácí. Důkazem toho jest umístění v top 100 za rok 2018 z celkových zhruba 560 týmů po celém světě. A v čem se jednotlivé školy utkávají? „Existují dvě roviny. První jsou statické disciplíny. V nich se porota soustředí na konstrukční postupy, míru vlastní výroby nebo představujeme byznys plán,“ poznamenává motorář Spudil. Druhá oblast se označuje jako dynamická. „Tady se měří ovladatelnost na úzké trati, zatáčecí schopnosti stroje nebo jeho zrychlení. Zápolení vrcholí závodem na dvaadvacet kilometrů, kde se hodnotí komplexní schopnosti formule a její výdrž,“ doplňuje Kovačič.

Miliardový kolotoč Formule 1: Kolik vydělávají jezdci? A kolik dostávají týmy?

Chtěli „69“

Zda unese dvě stě dvacet tři kilogramů „těžký“ monopost naše řádění, o tom se přesvědčíme za moment. Vůz s číslem 68 mě svým elegantním designem baví na první pohled. Že by inspirace Jaromírem Jágrem? „Ani ne. My chtěli původně šedesát devítku, ale ta byla zabraná,“ vysvětluje Kovačič. O svérázném přístupu hovoří i přezdívka formule Flying Potato (Létající Brambora), jež zdobí zadní přítlačné křídlo. To nejzajímavější se ovšem skrývá pod ním: tříválcový motor z motocyklu Triumph Daytona 675. „Má sníženou hlavu válců, upravené karbonové sání, odlehčený alternátor a závodní svíčky. Ale to se musí prostě zažít, co dovede,“ vybízí mě k vyzkoušení Kovačič.  

Zastávky v boxech: Co všechno se při nich děje? Týmy zvládají neuvěřitelné věci

Červená? Ihned vystoupit!

Oblékám nehořlavou kombinézu, kuklu, závodní boty a spouštím se dovnitř. „Pozor, neopírejte se takovou silou. To všechno je z karbonu,“ varuje Spudil s tím, že i kormidlo je z tohoto ultralehkého materiálu. Nasazuju helmu a připásávám se, respektive to za mě dělá Šulc, neboť se nemůžu hnout. Ve stísněném prostoru poslouchám asi šedesát pokynů, v tom množství už po pár minutách jen souhlasně kývu hlavou. „Pro vaši bezpečnost je nejdůležitější červený čudlík úplně vlevo. Pokud se rozsvítí, ihned zastavíte,“ dbá na moji bezpečnost starostlivě Šulc.  

Hodiny pravdy

Po pravé ruce se nachází řadicí páka s šesti stupni, pode mnou tři pedály. Přiznávám, rozjezd mohl být lepší, trochu (víc) jsem poskočil. Bez spojky pomalu kopu jednu rychlost za druhou – povolenou mám maximálně čtyřku. Složitým slalomem ale kličkuju po chvíli docela slušně. Prý mám prubnout rovinku a vymáčknout z monopostu s výkonem 63 kW mnohem víc. Dobrá. Zařazuju nedovolenou šestku a letím na plný plyn až 140 km/h, tedy nejvyšší možnou rychlostí této milion a půl korun drahé hračky. Dynamika je úžasná. Při jedné otočce však dostávám hodiny – v ten moment mi dochází, že bych měl být opatrnější. „Klid. Na aktuální sezonu už šturmujeme na novém stroji,“ volá na mě Kovačič. Tak já mu teda ještě dám za uši…

TEST Škoda Sunroq je studie SUV bez střechy. Vytvořili ji studenti

Víte, že…

… tým CULS Prague Formula Racing funguje od roku 2011? Patří tak mezi nejdéle působící týmy v Česku.

… studentům zabere příprava a výroba jednoho monopostu kolem 3000 hodin?