Jaké jsou dnešní české mámy? Nejisté v tom, co je správně

Tým z Fakulty sociálních studií MU dokončil nejobsáhlejší porevoluční výzkum rodičovství v Česku.

Když před pár lety zveřejnili odborníci z institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny výsledky výzkumu tehdy dospívající generace, vyšlo z něj, v jak složitém světě respondenti žijí. První generaci využívající naplno všech porevolučních výhod se otevřely možnosti, které její rodiče neměli, a s nimi i spousta otázek a dilemat.

Dodnes to má za následek například pozdější vstup do manželství nebo odkládání rodičovství. Právě na mateřství a péči o dítě obecně se zaměřila další dlouhodobá studie psychologů, na jejíchž výsledcích se problematika možností odrazila také.

Rady ve výchově, které si protiřečí

Tým z institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny se v ní za pomoci dotazníků rozesílaných od třetího trimestru těhotenství do tří let věku dítěte ptal na nejrůznější aspekty mateřství a rodičovství. V první vlně odpovědí získal téměř 1200 respondentů a k tomu udělal i řadu osobních rozhovorů a vyšetření.

„V oblasti výchovy a péče o dítě nastal po revoluci velký boom, do Česka přišla spousta trendů. Zatímco v 80. letech byly na trhu jedna dvě příručky o péči o dítě, teď jsou jich desítky nebo stovky a mnohdy si navzájem protiřečí. Výsledkem je, že je daleko těžší se v péči vyznat a nepropadnout nejistotě, zda si rodič vybral správně,“ popisuje Zuzana Masopustová. Je jednou z členek výzkumného týmu a hlavní autorkou publikace s názvem Jak to mají mámy. Psychologický výzkum mateřství, která z několikaleté práce vzešla a právě vyšla v Munipressu.

Mezi trendy, které se ve výzkumu objevovaly velice často, je takzvané kontaktní rodičovství: vyznačuje se snahou o maximální kontakt s dítětem, naplňování všech jeho potřeb a předcházení negativním emocím. „Kontaktní rodičovství je někdy vnímáno jako alternativní trend i samotnými matkami, které ho vyznávají. V našem výzkumu se ale ukazuje, že z některých jeho prvků už se stal mainstream,“ říká Masopustová.

Platí to například o nošení dětí v šátku. „Ještě na počátku nového tisíciletí budil šátek údiv, dnes už zejména ve městech vůbec. Změnil se také přístup ke kojení. Dnešní matky mají dojem, že mají kojit co nejdéle, a trápí se pocity selhání, pokud to z nějakého důvodu není možné,“ doplňuje Lenka Lacinová, další z týmu psychologů. Poukazuje tak na to, že striktní držení se trendů může rodiče dostávat pod zbytečný tlak.

Autoři se v knize snaží upozornit na to, že mnohým ze směrů v rodičovství chybí vývojová perspektiva – uvědomění si, že co je vhodné pro novorozence, může být nevhodné pro batole. A že je obecně problematické, pokud se rodiče snaží absolutně naplňovat všechny nároky, které na ně jednotlivé směry výchovy kladou.

„Téměř v každém z trendů lze nalézt nějaká pozitiva. Je ale vhodnější, pokud jsou brány spíše jako inspirace než přesný návod použitelný v každé situaci a v každém věku. Zatímco naplňování veškerých potřeb novorozence je smysluplné, u dětí o pár měsíců a let starších už může být tato snaha nebezpečná,“ vysvětluje Masopustová.

Extrémní snahou o okamžité naplňování všech potřeb dítěte může docházet k brždění rozvoje jeho emoční regulace, ale třeba i schopnosti empatie. Navíc snaha o absolutní spokojenost dítěte může vést k tomu, že rodiče nedbají na svoje potřeby.

Od vztahu k dítěti po vztah k partnerovi

Velkým tématem pro rodiče je už počáteční vytváření si vztahu s nově narozeným člověkem. „Některé ženy mohou mít nerealistická očekávání v tom smyslu, že je okamžikem porodu zaplaví pocit absolutního štěstí a lásky. To se ale stát nemusí,“ říká Lenka Lacinová. Masopustová proto vysvětluje, že vztah s dítětem se vytváří teprve postupně a je to tak možná i cennější.

Kniha se dotýká také tématu dělení péče mezi oběma partnery. „Matky se často leknou, když dítě u partnera nebo někoho jiného z rodiny reaguje pláčem, ale ona je to spíš reakce na změnu, kontakt s někým jiným, než že by dotyčný dělal něco špatně,“ vysvětluje Masopustová. Dobré je myslet na to, že především v prvních měsících života nemají děti tolik možností, jak vyjádřit emoce. Takže ačkoliv pláčou, nemusí to být znak hluboké frustrace.

Monografie se kromě toho věnuje třeba i vnímání partnerského života nebo vlastního těla v těhotenství a problematice slaďování rodinného a pracovního života.

České právní nastavení umožňuje rodičům pečovat o dítě doma za finanční podpory státu až do čtyř let jeho věku. Periodicky se tak objevují diskuse, zda to není příliš drahé a neefektivní, když v jiných státech je podpora garantovaná třeba jen několik týdnů nebo měsíců. Podle obou psycholožek bychom si ale stávající nastavení měli ponechat. Umožňuje totiž rodinám nastavit si svoji situaci a výchovu dítěte, jak potřebují.