Filmové dokumenty, které si nehezky pohrály s pravdou. Tvůrci nás pěkně vodí za nos
Při hledání pravdy jsme více než zpohodlněli, a tak jsme rádi, když nám nějaké komplikované téma dostatečně ozřejmí televizní dokumenty. Ne vždycky je to šťastný nápad. Minimálně v následujících případech si totiž někdo veřejnosti prezentované výsledky dost přifoukl.
Proč jsme tak tlustí? K odpovědi stačí jen dvě slova: rychlé občerstvení. Zhruba takhle začal své křížové tažení proti McDonald’s režisér a scénárista Morgan Spurlock v dokumentu Super Size Me. Psal se rok 2004, a prakticky nikdo mimo Spojené státy americké nepředpokládal, že dlouhodobá dieta složená z pochoutek v Mekáči by snad měla být zdraví prospěšná. I tak nás chtěl o zjevné pravdě Spurlock přesvědčit svým osobním příkladem. Tleskáme. Třicet dní, tři jídla každý den, a všechny si bude dávat v Mekáči. Nebude jíst nic jiného, jen obří porce si dá tehdy, když mu je přímo nabídnou. Po měsíci téhle diety byl dost na hadry. Jsme překvapení? Ani ne.
Přejeme dobrou chuť
Cholesterol z něj tekl proudem, kila šla nahoru, játra měl nadranc. A k tomu chronické deprese, výkyvy nálad, návaly pocení. „Bylo by riskantní v tomhle experimentu pokračovat déle,“ prozradí mu jeho lékař. Prostě 5000 kalorií rychlého občerstvení (nebo spíše obžerstvení) každý den není šťastný nápad. Spurlock, hrdina nové doby, nám ukázal, že fast food je pro lidské zdraví opravdu špatnou volbou. Juchů! Jenže co to? Ozvaly se i kritické hlasy. Třeba kde tenhle filmařský buřtík sehnal těch 5000 kalorií, když nejnadupanější super-menu i se zmrzlinkou na závěr má jen 1450 kalorií? A těch obřích porcí měl z celého meníčka měl nakonec jen devět, takže? Asi chodil na svačinu ještě někam jinam.
Výsledek, který nikdo nezopakoval
Švédští lékaři následně něco takového zkusili na dobrovolnících z řad studentů. Naordinovali jim dokonce 6000 kalorií z fast foodů po dobu třiceti dní. Výsledek? Jasně, trochu přibrali. Ale žádný z popisovaných kritických příznaků, včetně těch depresí a zaneřáděných jater, nikdo nezaznamenal. Výsledek? Spurlock si ve snaze dokázat závadnost Mekáče musel zpestřit dietu ještě něčím jiným. Chtěl, aby skutečnost vypadala mnohem horší, než je. Chtěl být za hvězdu, i když jeho experiment nikdo nezopakoval. Je to prostě hodně přikrášlený dokument. Nikdo neříká, že jíst třicet dní v rychlém občerstvení je dobrý nápad. Nikdo, kromě Spurlocka. A sípající dokumentarista vlastně světu dokázal jen to, že podváděl.
Ten zlý systém
Čekání na Supermana z roku 2010 je z podobné dílny. Režisér Davis Guggenheim nám tu ukazuje, jak jde americké školství do kopru. Rigidní systém a byrokracie tu v dětech ubíjí přirozený talent, sází je do průměru, který je sám už víceméně podprůměrný. Za všechno mohou mizerní učitelé, kteří v dětech nechtějí objevovat talent a rozvíjet jejich přirozené vlohy. A taky prachy, protože chudé talentované děti nemají šanci na lepší vzdělání. Důkaz? Jen 20-35 % žáků osmých tříd tu čte úměrně svému věku. Zní to přesvědčivě? Jasně, jenže autoři si tuhle smutnou levičáckou pohádku o nedovzdělané odstrkované Popelce přikrášlili víc než dost.
Nehodící se škrtněte
Režisér opomněl zmínit, že některé děti ze soukromých škol (které prezentoval jako ty prachatější a lepší) jsou na tom vlastně svými znalostmi hůř, než děti ze škol veřejných. Vlastně, v USA máte šanci 1:5, že přihlášením své ratolesti do soukromé školy degradujete jejich budoucnost na účast v drahém společenském klubu, protože výuka tam kvalitnější bohužel není. A co ti chudáčkové ze škol v ghettech? Ano, ti, kteří mají být ubiti systémem k věčné průměrnosti? Ti si vlastně vedou ve vědomostech o 62 % lépe, než bohaté děti ze soukromých škol. Vlastně, ze státních a dost obyčejných škol míří na univerzity 92 % studentů. Takže je to vlastně dočista naopak, než tvrdí Guggenheim.
Dokument? Jen taková skládačka
Copak si toho nevšiml? Všiml. A proto ze svého jinak velmi hodnověrného dokumentu vyřadil všechny školy, které se vymykaly jeho tvrzení. Ano, natáčel jen v takových soukromých školách, kde studenti svými vědomostmi září, a kde děti z chudých předměstí propadají. A cíleně vystříhal z natáčení školy, kde to tak nebylo. Tím zdařile zakryl to nejpodstatnější. Za mizerné výsledky dětí ve škole nemůže všemocný zlý systém, ale nulová motivace žáků. Která by měla vycházet od rodičů.
A asi nepřekvapí, že když žijete v ghettu, které po večerech připomíná střelnici, máte zatraceně velký zájem na tom, aby se vaše děti dobře učily a vypadly odtud za lepším. Než když jste pracháči, kteří výchovu vlastních potomků ponechají na chůvách. Režisér Guggenheim se nakonec musel za manipulaci z daty zpovídat před soudem. Peníze můžou za podělané životy a vzdělání amerických dětí, ale dočista jinak, než bychom si mysleli.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Dobrovolný sexuální půst. Počet nesouložících do věku třiceti let se za dvacet let ztrojnásobil