Občas přijde v médiích na přetřes, že děti neumí dějepis, a dřív uměly. To když se třeba zveřejní anketa k nějakému výročí, jako to bylo loni, kdy bylo těch kulatých hned několik: 1918, 1948, 1968… Odtud je zkratka k závěru, že v tom selhává škola. Je to pravda? A jak by vůbec výuka dějepisu na základních a středních školách měla vypadat? O tom se debatovalo na květnovém kulatém stole pořádaném Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV) a informačním centrem EDUin.
O čem svědčí ankety? A jsou média ke školám nefér?
Podle pozvaných hostů není možné na základě televizního zpravodajství usuzovat o kvalitě výuky předmětu. Pavel Ostap, učitel dějepisu a ředitel ZŠ Chelčického z Prahy 3, se nebojí říct, že ho zpravodajství o školství doslova děsí. „Ve škole jsme si s dětmi pouštěli youtubera Kovyho. Tvrdil, že se ve školách neučí dějiny 20. století. Žáci sami z toho ale byli zmatení. U nás ve škole se totiž tomuto období věnuje celá devítka.“
A jak tvrdí Petr Koubek z Národního ústavu pro vzdělávání, dynamika médií je taková, že si spíš všímají toho, když někdo něco neumí, než toho, když to dobře ovládá. „Moje neteř chodí na gymnázium v Českých Budějovicích. Jedna místní televize u nich před školou před nějakou dobou natáčela podobnou anketu. Velká část studentů odpověděla správně, ale nakonec se vysílaly hlavně odpovědi těch, kteří nevěděli. Chápu, že společnost se potřebuje nad něčím pohoršovat, ale média o znalosti dějepisu opravdu nevypovídají nic.“
Od vyjmenování letopočtů k historickému myšlení
„Dějepis může naučit všechno, dají se do něj dostat snad všechna průřezová témata a klidně se na něm dá učit i matematika,“ tvrdí historik a učitel dějepisu Milan Ducháček. „Problém ale je, že na to absolutně není čas.“
Podle Kamila Činátla z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je hlavní problém v tom, že mezi rodiči, ale ani mezi učiteli, rozhodně nepanuje shoda o smyslu dějepisu. Podle Rámcového vzdělávacího plánu je dějepis „předávání otevřených otázek, a nikoliv uzavřených odpovědí“ – čemuž ale výuka ve velké části českých škol příliš neodpovídá. Například v západních zemích je přitom už delší dobu patrný odklon od znalostí k dovednostem a takzvanému „historickému myšlení“, které klade důraz na to, aby dějepis nebyl založen na faktografii, ale spíš na práci s prameny a přemýšlení o historických trendech a událostech. „K čemu je vůbec lidem nějaká představa o historii? Kromě toho, aby měli nějaký základní přehled, tak jim může zkvalitnit život a volný čas. Třeba když vyjedou někam na dovolenou nebo na výlet, tak aby si uměli představit, jak to kde v minulosti vypadalo,“ podotkl Kamil Činátl.
O takzvaném badatelském přístupu k výuce dějepisu velice zajímavě mluví Alan Mc Cully, který byl v loňském roce hlavním hostem a řečníkem na konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů Dějiny ve veřejném prostoru. Rozhovor najdete zde.
ÚSTR už několik let vyvíjí a v testovacím režimu poskytuje webovou aplikaci HistoryLab. Ta dějepisářům nabízí praktická cvičení do hodin založená na studiu autentických historických pramenů, jako jsou fotografie, mapy, dokumenty nebo videa. Jak tvrdí Kamil Činátl, podobné aplikace představují šanci pro učitele i děti, aby si našli k dějepisu svou cestu.
Ale rodiče…
Častou brzdou podobných posunů ale bývají rodiče, kteří si z dob své školní docházky nesou vzpomínky na vzorné vyjmenovávání husitských bitev a raných Přemyslovců. „Když učíme děti hlavně přemýšlet a upouštíme od faktů, tak za námi chodí znepokojení rodiče a říkají: víte, já teď nevím, jak se s tím dítětem mám učit? Tak, jako to berou oni, jsme to my nebrali! Jsme z toho nejistí, a to nám není příjemné,“ sdílí zážitky z praxe historik a učitel Milan Ducháček.
Na druhou stranu, jak dodává Pavel Ostap, ředitel ZŠ Chelčického v Praze 3 a učitel dějepisu, k budování historického povědomí rodiny dříve přispívaly víc. To se dnes už ale v podstatě neděje: „Když se dětí zeptám, jestli s rodiči navštěvují památky, jestli dostávají k Vánocům knihy, jestli doma s rodiči mluví o výročích, tak hlavou kývají maximálně dvě děti. Pro rodiče je historie hezký koníček pro starší lidi, nic víc. Je to vidět i na tom, že řeším stížnosti prakticky na vše, ale na úroveň výuky dějepisu si zatím nikdo nestěžoval.“
Vyjmenovat Flaviovce? Netřeba
Jak říká Milan Ducháček, potíž je mimo jiné v tom, že se mnohé děti ještě stále učí dějepis hlavně z učebnic, které jsou psány chronologickým způsobem. Navíc během školní docházky v podstatě „proletí historii od opic po rozpad Československa, a to hned třikrát. Zejména v případě studentů učilišť a průmyslovek s menší hodinovou dotací tento způsob absolutně nedává smysl.“ A co by si podle Milana Ducháčka měly děti ze školní výuky dějepisu odnést? „Měli by třeba být schopni odlišit kvalitní heslo na Wikipedii. Vidět v historických stavbách nějaké vzpomínky na středověk, mít pojem o odkazu římského práva. Určitě nemusejí umět třeba vyjmenovat Flaviovce.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je fajn, že učitelé už tu a tam pochopili, že učit a zkoušet dějepis metodou událost – datum je šílené a zbytečné. Bohužel to vypadá, že spousta rodičů by ráda, aby se děti učily nazpaměť a po školách to vymáhají. Není v jejich představě větší prohřešek, než když dítě neví kdy byla bitva na Bílé hoře 🙂 Při tom je daleko důležitější vědět co bylo před tím, co bylo po tom a klást si u toho otázku, jestli tu bitvu skutečně vyhráli „oni“ nebo jestli jsme to náhodou nebyli „my“ 😉
Chápu, že to uvádíte jen jako ilustrační příklad, a plně souhlasím s tím, že žáci by měli především chápat dějinné souvislosti, aby pochopili význam daných událostí. Ale málokterá událost v našich dějinách byla tak významná a s tak dalekosáhlými důsledky pro naši zemi, jako zrovna Vámi uvedená bitva na Bílé hoře. Jistě by tedy bylo na místě znát alespoň letopočet.
Krom toho, letopočty dávají dějinám chronologický rámec. Pro pochopení historie jakožto plynoucí řeky, a ne jako událost-datum, je dobré tohoto využít a tu a tam si povšimnout různých zajímavých drobností, jako třeba že zatímco v Čechách se katolíci náramně bavili tím, že doktoru Jeseniovi nejdříve vyřízli jazyk, pak ho popravili, pak vpletli do kola a nakonec napíchli jeho hlavu na Staroměstskou věž, aby následně někde schválně pohodili a ztratili jeho pozůstatky (jak křesťanské!), Otcové poutníci dorazili do Plymouthu (další velice významná historická událost).
Ano, presne tak. Jen je podle mne jedno, jestli to deti poznaji podle data nebo budou tusit, ze i jinde na svete bezely dejiny 🙂 Osobne, byt ucitelem dejepisu, kdyby me na tohle zak upozornil, tak mu dam jednicku i kdyby si letopoct musel dohledat na smartfounu 🙂
Myslím, že k pochopení chronologického rámce určitě není potřeba tolik historických dat, kolik se jich dnes učí, a už vůbec není potřeba tato data znát přesně na den. Pan Pavel tady zmínil třeba bitvu u Kresčaku. Podle mě je pro všeobecný přehled dostatečné vědět, že šlo o bitvu stoleté války ve čtrnáctém století, kde se Anglie bila s Francií o francouzský trůn. Plus jednička pro toho, kdo ví, že tam zemřel jeden slepý český král, kterého Bohdá nebude, aby z boje utíkal. 🙂
Obecně ale podle mě lidem chybí, a to nejen dnešním mladým, hlavně schopnost sledovat, „že i jinde ve světě běží dějiny“. Častokrát tady čtu, jak se třeba pravěk a starověk v dějepise probírá pořád dokola, a nezbývá čas na novodobé dějiny. Jenže pak se zeptáte třeba na Tróju a nikdo Vám nedokáže říct, že v době války o Helenu Trojskou byla celá Evropa ještě na dlouho v hlubokém pravěku. Na žádost, aby na mapě ukázali přibližnou polohu Tróje, vítězoslavně zabodnou prst na Řecko. A budete-li se chtít dostat do nemocnice s cévní mozkovou příhodou, zeptejte se na osídlení našeho území v této době (pro info, toto jsou mé autentické osobní zážitky nikoliv z tohoto webu).
Tím nechci hanět práci, kterou odvádějí učitelé. Toto podle mě není chyba té či oné metody výuky, nebo toho či onoho učitele. Spíše toho, že lidé nemají potřebu nad dějinami přemýšlet, a to ani v době, kdy se o nich učí na škole. Přitom třeba zrovna takovéto jednoduché srovnávání toho, co se děje tamhle, když se tady děje tamto, je podle mě obzvláště pro dějepis skvělé, protože se tím učíte vytvářením asociací (což je jen tak mimochodem základ úžasné metody zvané palác paměti).
Ale zrovna v rozporu s vašimi správnými názory se dějepisu učil a možná ještě učí. Za mne se dějepis učil prakticky bez zdůrazňování nějakých souvislostí a navíc mám dojem, že lidé dějiny v souvislostech vůbec nejsou zvyklí nějak chápat.
Ono na to ve škole asi není tolik času, já mám ty souvislosti třeba načtené, ale kdo nečte, ten si to dá těžko dohromady.
Vy uvádíte třeba Tróju, ale ono se jedná i o jiné události, kde mi připadá, že se naše dějiny učily jaksi odtrženě od Evropských nebo světových.
Navíc tu máme díla od Jiráska, která některé dějinné události zkreslují.
a) Vykládat dějepis bez dat, je pouze nějaká historická pohádka nebo možná legenda. b) Vytvořit u žáků 6. – 9. ročníku nějaké povědomí toho, že v určitou konkrétní dobu „probíhaly dějiny“ (lépe řečeno – probíhal sled historických událostí) po celém světě je zatraceně náročné. c) Mám-li pak k tomu přičíst příčinnost a důsledky jednotlivých historických události, pak se dostáváme na úroveň universitního vzdělaní. d) Zhruba ze vzorku 100 žáků, se najde asi tak 5% těch, kteří vše nejenže budou chápat, ale i správně reprodukovat, dále asi 20% žáků, bude mít alespoň trochu nějaké povědomí o daných historických událostech, dále přijde asi 50% žáků, kteří sice při konkrétním dotazu něco řeknou, což bude do značné míry útržkovité a méně jasné – žáci už nebudou mít to správné historické vědomí, pak přijde 20% žáků s velice chabými historickými znalostmi a nakonec posledních 5% se o historii nezajímá a mají úplně jiné hobby, nežli se stát universitním historikem.
Opravdu záleží na vybraném vzorku osob, kterému klademe konkrétní dotazy.
Jde o to, aby žáci dokázali událost umístit do nějaké doby, tedy aspoň století + nějaké souvislosti, ale tak se to prostě neučí.
Václav zmiňuje bitvu u Kreščaku, ale v dějepisu tuším nebyla vůbec zmínka o stoleté válce, tedy v souvislosti s touto bitvou, zmíněna byla hlavně smrt Jana Lucemburského. Ta byla sice pro naše dějiny důležitá, ale pro vlastní bitvu a válku vlastně bezvýznamná.
Něco podobného bylo třeba Německo. Sice jsme se učili, že nám Němci pořád ubližovali (často ano), ale až s Bismarckem jsme se dozvěděli, že vlastně žádné Německo jako stát neexistovalo. Přitom si myslím, že zrovna tohle pro náš stát rozhodně důležité bylo.
Našlo by se toho hodně, ale osobně se domnívám, že učit dějepis v souvislostech by bylo přehlednější, než učit s nabiflovanými roky.
Události bez souvislostí se naopak učí špatně a stávají se oddělenými úseky, které vypadají jen nahodile.
Jiří – to máte naprosto pravdu a pak také hlavně ve škole není na nic čas , já jsem učitelka dějepisu – narvané osnovy a učebnice informacemi na 2 hodiny dějepisu týdně , opravdu se toho moc stihnout nedá . V reálu se proletí nejnutnější látka , na jiné nezbývá čas .
Učit dějepis tady byla docela dlouhou dobu poměrně riziková záležitost. Proto se nemůžeme divit, že minulé generace měly jakýs takýs přehled „od opic tak maximálně po vznik republiky „a i to už jen tak letem světem.Když jsem kdysi sledovala zápisky své dcery z dějepisu, bylo mi jí dost líto. Z těch nesouvislých dat a událostí nemohla být nikdy v obraze.U vnuka se mi zdá ,že už je to trochu lepší. Tak budeme doufat.
A zase rodiče – můžou úplně za všechno! Co když třeba rodiče historie nezajímá? Mě dějepis nikdy nebavil, na druhou stranu mě bavily jiné věci, které třeba učitele dějepisu nebaví. A víkendové objíždění památek a zábavních parků je především záležitost ČR, jinde se zas až tak moc nejezdí, protože se budují rodinné vztahy. A v tom má ČR dost co dohánět. Dítě totiž pro svůj harmonický rozvoj nepotřebuje objíždět české hrady a zámky, ale potřebuje mít harmonické zázemí. Osobně bych určitě uvítala, aby učitelé přestali soudit, co všechno rodiče dělají špatně, pak se totiž možná změní i přístup rodičů k práci učitelů.
Pokud rodiče historie nezajímá, už tady je něco špatně. Nezájem o historii se může přenést do nepochopení dneška, protože mnohé se v obměnách časem opakuje. Tolik k paní Simoně…
Jinak připouštím, že v návštěvách hradů a zámků máme stále se synem rezervy, ale aspoň pár důležitějších jsme se synem viděli a pár ještě uvidíme. Co ovšem vnímám jako důležitější, jsou naše debaty a jeho otázky k probíraným tématům, nebo k probíhajícím výročím. Neřeším moc data, i když mu na některá významnější vymýšlím mnemotechnické pomůcky. Jsem rád, že má zájem.
Ono znát něco o historii své země, je mnohem víc vlastenecké, než hopsat před velkoplošnou obrazovkou a podnapilým hlasem hulákat: kdo neskáče není Čech
Vidíte, já jsem měla pěkně výchovu se vším všudy. A stejně mě vždycky radši zajímaly barbíny a kočárky pro panenky a všechny holčičí věci, pro které rodiče neměli až tak moc pochopení. A právě tím, že jsem nebyl na věci, které mne zajímaly až tak moc velký prostor, tak tím úpěnlivěli jsem sabotovala veškeré pokusy o zdárnou výchovu člověka s rozhledem. Třeba většina známých mých rodičů takové spořádané děti má. Vždy radostně chodili na dlouhé pochody, rády se učily a nedbaly barbín. Je to o nátuře a o ničem jiném ne.
Nebo o vašich rodičích.
Dějiny souvisí s prohlížením zámků jen okrajově a dát dětem nějaký všeobecný rozhled by rodiče asi měli. Barbíny jsou sice přijatelná hračka, ale přece jen je to dost málo.
Vážený pane, rád bych v tom případě věděl, do jaké šíře se o historii své země zajímáte Vy. Rodiče nemusí mít povinnost se zajímat o historii, pokud mají jiné hlubší a smysluplné zájmy – moje maminka byla např. vynikající švadlena – amatér, otec se zajímal hodně o sport, o hudbu, o malování, ale nikoliv specificky o historii. Takže bych prosil, abyste svá slova v první větě svého příspěvku vzal zpět.
Ale dějiny vlastního státu jsou přece důležitější než výsledky ve fotbalu. Pokud neznáte dějiny státu v minulosti, nemůžete se moc orientovat ani v současnosti. Já vám, že to řadu lidí nezajímá, ale pak se nemůžete divit, že je tolik lidí v současnosti zmatených třeba z politických událostí, přitom ono to tady vlastně všechno už bylo, jen v jiné době.
Proto tu na jedné straně vzniká přehnaný nacionalismus a na druhé straně lidé tvrdí, že jako národ nestojíme za nic. Přitom je to tak jednoduché, jsme národ jako každý jiný, jen známe málo své dějiny a zejména nevnímáme souvislosti.
Nikdo Vám neutrhne hlavu za to, že v ní nenosíte detailní informace o všech událostech, které se kdy kde staly. Takovouto povinnost skutečně nikdo nemá. Ale pokud někdo neví i úplně nejzákladnější věci, jako třeba proč si jako národ připomínáme roky 1918, 1948 a 1968, pak to není nic než ostuda. Tady se už na to, že nemáte povinnost zajímat se o historii, odvolávat nemůžete. Tohle jsou věci, které by měla vědět i ta poslední švadlenka.
„Nezajímá“ není argument, pokud jde o všeobecný rozhled. Co se stalo 18-48-68 by u nás měl znát každý, i když ho dějepis natisíckrát nebavil. Krom toho, harmonické rodinné zázemí se dá budovat i na víkendovém objíždění památek.
Chybou rodičů je zde především to, že od nich budoucí generace přejímají právě takovéto „mě to nezajímá“ argumenty. Tohle rozhodně nepochytí ve škole.
„Osobně bych určitě uvítala, aby učitelé přestali soudit, co všechno rodiče dělají špatně, pak se totiž možná změní i přístup rodičů k práci učitelů.“
Učitelé jsou terčem různých rodičovských soudů neustále, a mnohdy za věci, za které nijak nemohou. Proč by se tedy nemohli ozvat? Proč by nemohli říct, že na zájmech dětí se projeví i to, že s nimi jejich rodiče nenavštívili žádnou památku, nekupují jim knihy, neprobírají s nimi důležitá výročí, a že oni s tím jako učitelé nic moc dělat nemohou?
Víte, Václave, učitelé jsou profesionálové, kteří obvykle mají pedagogické vzdělání, takže by se dalo očekávat, že budou mít znalosti, jak přistupovat k dětem. Mnohdy to tak není. Je spousta učitelů, kteří děti trápí. Rodič se učí za chodu. A dále si také musíte uvědomit, že učitelé jsou placená služba z kapes daňových poplatníků, tedy rodičů. Rodič má tudíž právo se vyjadřovat k tomu, když nějaký učitel nepracuje tak, jak má.
A jako všichni ostatní profesionálové se i učitelé učí mnoho věcí, potřebných k jejich práci, za chodu. Nebo myslíte, že třeba programátor, chirurg nebo právník, se naučí všechno už na škole a po zbytek života mají vystaráno?
A to, že jsou placení z daní (některých!) rodičů neznamená, že nemají právo mluvit. Pořád mají právo ohradit se proti tomu, že jsou kritizováni – zvláště, pokud jsou kritizováni za něco, za co nemohou. A to, že žáci nemají zájem o kulturu své vlasti, opravdu není chyba učitelů. „Nezajímá“ a „nebaví“ je přístup, který si každý, včetně Vás, přináší z rodiny.
Možná by neškodilo, kdybyste učitele považovala v první řadě za stejné lidi, jako jsou rodiče, a teprve pak za „placenou službu“. 😉
Plete pojmy s dojmy.Profese,které jste tady vyjmenoval,se neustále rozvíjejí,až na toho právníka.Učitel má pedagogické vzdělání,ví tedy,co a jak by měl vysvětlit.Problémem je,že to každý učitel nezvládá.Tady mu pomohou pouze zkušenosti z praxe.A pokud ne,nemá ve škole být učitelem.
Je třeba rozlišovat, co se musí naučit v praxi, protože je to novinka, která se ještě nestačila dostat do osnov – třeba nové operační postupy, a to, co se musí naučit v praxi, protože to jinak nejde – třeba sdělit pacientovi diagnózu a prognózu.
To samé platí i pro učitele – ze školy mohou mít ohromný teoretický aparát, ale pracovat s dětmi se na pajdáku před tabulí ještě nikdo nikdy nenaučil.
Tak, jak existují např. pro lékaře potřebné atesty, které lékař musí absolvovat, tak svého času pro učitelé existovalo tzv. postgraduální studium (mám dokonce tušení, že stud. 1. a pak 2. stupně). Obávám se však, že toto tzv. „zhaslo“. Bylo by to jen správné, aby učitelé po určitých létech si doplňovali své dovednosti a znalosti ať již formou pg. studia, či jinou vyšší formou proškolování s určitým závěrečným „atestem“.
Lékař si udělá atestaci řekněme okolo 30 let a pak už vlastně žádnou formálně nepotřebuje. Jenže bez průběžného vzdělávání by vůbec nemohl pracovat, protože se v medicíně neustále objevují nové možnosti léčby.
Řekněme si upřímně, jak moc se za život učitele změní asi tak matematika nebo fyzika, když tak, jak se učí na ZŠ, je známá už minimálně od 17. století? Ani ty dějiny se moc nemění, spíše přístup k jednotlivým událostem, který ale na rozdíl od matematiky může být individuální. Někdo považuje husitství za vrchol našich dějin, někdo za začátek konce významného státu ve střední Evropě. Na to ale postgraduál asi nemá smysl.
Máte pocit, že učitel, který vystudoval před 30ti lety, měl stejnou úroveň vzdělání co se metodiky a obsahu výuky týče jako dnešní absolventi PF? Zajímalo by mě tedy, proč učitelé na naší škole neustále jezdí po nějakých kurzech či seminářích a rozšiřují si svůj obzor a své vzdělání, když už všechno dávno umí.
Děkuji, Kateřino, za doplnění mé odpovědi o pohled informovaného člověka. 😉
Taky Vás tu ráda vidím 😉
To ale právě není pravda, naše školství vždy trpělo právě tím, že si učitelé mysleli, že všechno vědí.
Pokud dítě slyší doma, že se jedná o zbytečné věci, bude je logicky považovat za zbytečné věci, s rodiči je dítě mnohem delší dobu než s učiteli.
Kromě toho i ten právník se musí pořád učit, zákony se mění.
Placená služba, vy tedy máte svérázný vztah ke vzdělání.
Asi se dostáváme na určitou debatu, která je už hodně daleko od původního záměru. Onen správně vytvořený vzdělávací „tvar“ je rovnostranný trojúhelník – učitel – žák – rodič, ve kterém má každý svou odpovědnost. Pokud ten tvar dobře spolupracuje, pak by nikdy nemělo dojít ke zbytečnému vytahovaní „trumfů“. Učitel má odpovědnost za správně informace ve vzdělávacím procesu a povinnost vysvětlit oběma zbývajícím vrcholům o co mu jde a jak toho chce docílit. Žák má povinnost se systematicky připravovat – napřed na výuku a potažmo k životu. Rodič má povinnost vytvořit žáku ty nejlepší domácí podmínky, aby žák měl k domácí přípravě klid, a druhou povinnost kontaktovat se pravidelně s učitelem, aby zjistil skutečné výsledky žáka ve školním procesu.
Chápu, že to co jsem se snažil vysvětlit je sice hodně obecné, ale ve své podstatě ve všeobecně vzdělávacím procesu se jedná o všeobecný tvůrčí přístup bez zbytečného stresování a vytváření vzájemné chorobné nevraživosti
Popisujete to celkem správně, ale ty tři vrcholy musí spolupracovat. Paní Simona asi podceňuje roli rodičovskou ve smyslu „dítě látka nebaví, protože ji učitel špatně vykládá“. Tedy ona to může být pravda, ale to přece neznamená, že se dítě na ten předmět vykašle a rodiče ho v tom ještě podpoří.
Ale to je v poradku. Budouc nost svych deti tak jako tak urcuji rodice a ti tudiz maji pravo chtit deti vzdelavat urcitym zpusobem. Spatne je, kdyby byla tato ruznost nasilne potlacovana, protoze jen budoucnost ukaze kteri rodice meli pravdu 🙂
Ale rodiče by děti zase tak moc vzdělávat nemuseli, nemají na to kvalifikaci. Rodiče by měli své děti zejména vychovávat. Na to sice také kvalifikaci nemají, ale tak nějak se to od nich čeká.
Ohledně vzdělávání je jediným skutečně potřebným úkolem rodičů naučit dítě se učit. Co ho baví a nebaví, směr a školu, i způsob, jakým se bude učit, si už pak najde samo, nebo s podporou kantorů, kterým se s takovým člověkem bude daleko snáze pracovat.
Bohužel, rodiče neumí naučit dítě učit se. Oni to neumí ani učitelé. Metodika „učení se pro běžného žáka“ vlastně neexistuje. Rodiče mohou dítě přimět k tomu, aby se učilo, ale co při tom učení dělá, vlastně nijak ovlivnit nemohou. Tím nechci říci, že se dítě fláká, ale prostě neví, jak na to.
Nejsem pedagog, takže nevím, jak někoho naučit „učit se“, ale vím určitě, že zrovna tohle se asi nikde moc neučí, mám na mysli efektivní metodu, jak získat vědomosti.
Já jsem si svou metodu našel až na VŠ, někdo ji nenajde nikdy.
Já tím myslel teda hlavně to, že rodiče by měli v dětech posilovat přesvědčení, že učení je potřeba. Dneska je trend právě opačný. Rodiče své děti poučují spíše o tom, že nic z toho, co se naučí ve škole nikdy potřebovat nebudou, a že škola by je měla naučit dělat především to, co je baví. Tato výbava od rodičů ze žádného dítěte neudělá člověka se zájmem o okolní svět. A tady je potřeba, aby se každý rodič chytl za nos. Bohužel zde podle mě negativně působí i weby jako je tento, které takovéto rodičovské působení prezentují za „příklady dobré praxe“.
Žádná univerzální metoda, jak se efektivně učit, především neexistuje. Někomu se lépe učí, když si čte nahlas, někdo potřebuje absolutní ticho, někomu se lépe učí letopočty, jiný potřebuje naopak příběh. Někomu stačí si text přečíst jednou, jiný ho přečte třeba třikrát. Někomu stačí si něco přečíst, jiný potřebuje zapojit více smyslů, třeba zrak a sluch a sledovat nějaký naučný dokument. Někdo má excelentní paměť a věci si pamatuje snadno a dlouho, jiný musí pravidelně opakovat, aby znalosti dostal do dlouhodobé paměti. Ideální způsob studia se samozřejmě liší o podle toho, co zrovna studujete. K matematice se zřejmě bude hodit jiný přístup, než k dějepisu.
I tady by rodiče mohli pomoct. Své děti totiž znají lépe, než kdo jiný, a tak snáze poznají, co jim nejlépe vyhovuje. Mohou podle toho jednak uzpůsobit domácí prostředí pro studium – například dopřát dětem určitou dobu ticha na učení, a jednak mohou děti vést k tomu, aby při studiu maximálně využívali právě toho, co jim pomáhá. V tomto směru mají mnohem lepší předpoklady svým dětem pomoct, než jejich učitelé. Ale to se vracíme k první větě – museli by především sami zvolit odlišný přístup a podněcovat své děti k učení.
Ano, samozřejmě máte pravdu, já jen nemám rád, když se třeba učitelé rozčilují, že se žák neumí učit, když ho to vlastně nikdo neučil. Máte pravdu, že je to hodně individuální, ale není vyloučené, že kdyby se zavedl předmět „učení“ a žákům se nabídlo několik možných metod, bylo by to efektivnější než nechat žáky trápit se hodiny nad knížkami a nic z toho.
Četl jsem, že existují kurzy, kde se snaží najít pro studenty optimální způsob učení, ale jednak nevím, jak se to daří a nikdy jsem neslyšel, že by se to plánovalo přímo ve školách.
O těch lepších možnostech rodičů si dovolím pochybovat, pokud něco podobného neřešili u sebe, asi je ani nenapadne o tom vůbec přemýšlet. Já jsem tedy svým dětem doporučoval svou metodu a to učení se ve skupině, kde si radí všichni mezi sebou formou diskuze. Já jsem to tak dělal u technických oborů, dcera v medicíně a kupodivu to fungovalo na obojí, ale netvrdím, že to pomůže úplně každému.
Mě už dříve také napadlo něco velmi podobného. Na základní škole by se přece vyučování k něčemu tak základnímu, čím schopnost nalezení pro sebe optimální metody učení bezpochyby je, rozhodně hodilo. Tady by se působení rodičů a školy mohlo vhodně doplňovat, a v případě nutnosti i překrývat. Máte jistě pravdu, že ne každý rodič sám aktivně pracoval na sobě, a tudíž může mít problémy i při nejlepší snaze poskytnout to nejlepší svým dětem. Nějaký takto zaměřený kurz na škole by to mohl dobře kompenzovat, i když ani já si nedovedu moc dobře představit, jak by takový kurz měl vypadat. Možná by to mohl být mix osobního praktického zkoušení různých léty vypracovaných metod, skupinového učení a využívání moderních internetových nástrojů, jako jsou různé memorovací pomůcky a školicí videa. Nevím.
My to vědět nemusíme, vědět by to měli někde na ministerstvu školství. Sice jsem tu někde uvedl, že nejsem pedagog, ale léta jsem učil dospělé lidi a absolvoval jsem jakýsi rychlokurz na PF, kde nám o různých metodách učení říkali, ale vždy to bylo jaksi ze strany učitele, návod na samostudium v tom nebyl, ale na PF na to mají 5 let, takže třeba to tam probírají. Nicméně na žádné úrovni škol jsem se nesetkal s tím, že by někdo doporučoval nějakou metodu. Mám za to, že zejména u ZŠ to ani nikoho dosud nenapadlo.
Samozřejmě je spousta lidí u kterých je to marné a naopak řada lidí, kteří to zvládli sami, ale třeba by to řadě lidí mohlo pomoci.
Dobrý pokus, paní Simono, vážně dobrý… ale dovolte mi jednu malou hyperbolu…
Pochopitelně, že rodiče mohou za všechno – pokud to vezmu hezky popořadě, kdo ta děcka jenom vyrábí… a kdo ty lidi k výrobě dětí vlastně nutí… že by kantoři? Takže kontaktní problém bychom tím pádem měli vyřešený a můžeme se posunout dále 🙂
Za druhé – proč jenom jistá (a nikoliv zanedbatelná) část rodičů reaguje slovy „já bych to dělat nemohl(a), protože by mě zavřeli, já bych ty parchanty zfackoval(a) na jednu hromadu“, ale titíž rodiče se cítí být kompetentní vyjadřovat se k tomu, jak má k jejich ratolestem přistupovat někdo jiný, když sami (coby ti dítěti nejbližší) nabídli pouze facky. To zní zajímavě, pravda? 🙂
Za třetí – možná byste se divila, kolik dětí je týraných nejbližšími rodinnými příslušníky (na jejichž objahobu můžete použít leda fakt, že alespoň nejsou státem placenou službou, abychom jim snad příliš nekřivdili). Kdesi jsem četl, že i kopanec je projevem rodičovské lásky (tuším, že to bylo v díle T. Gautiera Kapitán Fracasse, ale mohu se mýlit, klidně mě opravte – a správná reakce na označení „pekelný zmetku“ je „konečně teplé, lidské slovo“… citováno z Limonádového Joea).
Za čtvrté – „neotravuj, nemám čas“, „neotravuj, od toho chodíš do školy“, „neotravuj, my jsme to nedělali“, „neotravuj, my jsme to dělali jinak“, „neotravuj, mě to nezajímá“… to jsou perly padající ze strany nikoliv kantorů, ale ze strany rodičů (neplatí paušálně), pokud za nimi jejich vlastní dítě přijde se žádostí, zda by mu nepomohli lépe pochopit probranou látku.
Za páté – jistou část rodičů evidentně nezajímají mnohem přízemnější věci, než je jakási historie… v rámci firmy jsem měl možnost projít solidní řadu bytů a upřímně Vám řeknu, že jsem byl vděčný za očkování proti tetanu a dalším ošklivým chorobám, přičemž si opravdu nejsem jist, do jaké míry za to mohli kantoři 🙂
Za šesté – byla jste se někdy podívat na školních WC? Mohu Vám posloužit pozoruhodně pikantními podrobnostmi chování jisté části ratolestí v oné oblasti, pokud máte zájem. Podle mého názoru si takové návyky nosí nikoliv od kantorů, ale kupodivu z rodiny, kde se pracuje na zdokonalování vztahů a interakcí (například mezi prsty špinavými od jimi otřené zadnice po defekaci a stěnou WC, kde by leckterý kriminalista snímající otisky prstů měl doslova žně, pokud by předtím nepadl vyčerpáním – ale možná šlo jen o projev snahy uvést do praxe pojem „můžeme si dovolit zanedbat“, použitý nerozvážně kantorem ve výuce, na přítomnou a svého prvního zákazníka marně čekající roli toaletního papíru v oněch prostorách)…
Mám pokračovat, nebo se spokojíte s výše napsaným? 🙂
Pane Pavle, asi se vyskytujete v jiné sociální bublině než já. Těch rodičů, kteří by vše nechávali na škole a zároveň ji kritizovali, kteří se o své děti moc nezajímají a kteří děti bijí asi zas tak velké procento nebude. Budou hlavně ve vyloučených lokalitách. Tak možná žijete někde oblíž. Netuším. Na školních záchodech jsem byla, tak nějak jsem docházela mnoho let do školy. Myslím si, že většina rodičů se v rámci svých možností snaží dělat pro své děti to nejlepší, mnoho z nich tápe a učí se za chodu. Většina rodičů měla asi o rodičovství trochu jiné představy a v realitě je pak mnohem složitější být dobrým rodičem. Rodič nestrávil 5 let na vysoké škole, kde učí rodičovství a učí se tak za chodu. Pak dá své dítě do školy studované učitelce, která neumí jednat s dětmi, je vyhořelá a vlastně neumí ani učit. A je to učitelka, která je placená z peněz rodičů. Proč by se rodiče nemohli vyjadřovat k tomu, že učitel jejich děti nic nenaučí a děti tak mají podstatně horší vyhlídky na uplatnění? Existuje mnoho škol, kde je výuka prokazatelně horší než na některých vybraných školách. Každé dítě má právo na kvalitní vzdělání, ne jen některé, které mělo štěstí a mohlo jít na lepší školu. Rodič je plátce služby a má rávo se dožadovat kvality. Když vidí, že učitel si něco oodříká u tabule a pak rozdá písemky, tak má právo se dožadovat nápravy.
Paní Simono, lidí vyznávajících dle mého názoru poněkud zmatenou teorii o tom, že od péče o jejich děti je tady apriori škola, se vyskytuje mnohem více, než by se mohlo zdát.
Kantor má bez aktivní spolupráce rodičů poměrně omezené možnosti.
Píšete, cituji: „Myslím si, že většina rodičů se v rámci svých možností snaží dělat pro své děti to nejlepší, mnoho z nich tápe a učí se za chodu. Většina rodičů měla asi o rodičovství trochu jiné představy a v realitě je pak mnohem složitější být dobrým rodičem…“
Zkuste si do toho projevu dosadit namísto rodičů kantory. To, že kantor někde strávil pár let víceméně teoretickými přípravami na to, jak učit, ani zdaleka neznamená, že po ukončení fakulty z něho bude suverén – taková představa je poněkud naivní.
Předevčírem jsem debatoval s jednou matkou, jejíž patnáctiletá dceruška dostala z fyziky nedostatečnou z písemného testu – převedla tam 8 hodin na 24 sekund, takže cokoliv dalšího ani nemělo smysl kontrolovat, a já sám se přiznám, že v patnácti letech bych alespoň v tomto směru očekával o dost lepší výkon. Poukazoval jsem na to oné rozzuřené matce a její reakce „No dobře, ale co je na tom špatně“ by mě poslala do kolen, kdybych v tu chvíli neseděl na židli. Pochopte, další debata podle mého neměla smysl – a já se přiznám, že nemíním ztrácet čas tím, že budu dospělému člověku vysvětlovat elementární převody jednotek. A velmi silně pochybuji o tom, že to s dětmi kantoři neprobírali… o čem ale pochybnosti mám, je kvalita domácí přípravy, a za to už kantor opravdu nemůže… a podotýkám, že nejde o žádnou vyloučenou lokalitu…
Jaké nápravy se chce tato matka eventuálně dožadovat, mi uniká; a když už se zmiňujete o tom dožadování se náprav, nepovažuji za ně nadávání kantorům do volů či krav, vyhrožováním fackami a nebo dokonce fyzickým napadáním.
Rodiče si třeba můžou stěžovat na to, jak kantor učí, jak se k dětem chová a jaké má výsledky. Určitě existují kantoři, kteří dokážou děti nadchnout a podle toho mají i výsledky výuky. Jasně, nemusí to tak být vždy, ale dost často to tak bývá. Stejně jako existují ředitelé, kteří i v tomto systému dokážou školu dobře vést a děti do školy chodí rády, tak existují ředitelé, kterým ve škole bují šikana a je jeim všechno v podstatě šuma fuk.
Řada rodičů si na to stěžuje, až když drží v ruce vysvědčení, paní Simono; obvyklá praxe je, že tato nemalá skupna rodičů během školního roku nemá čas ani na to, aby si prohlédla klasifikaci od kantorů v Bakaláři (ono se to tam totiž pozná).
To, jak vypadá komunikace doma ohledně školy, se ukazuje třeba v permanentním objevování se rodičů, kteří jsou překvapeni, ba přímo ohromeni tím, že kantor na začátku roku nabídl dětem možnost komunikovat problémy přes internet, případně nabídl možnosti doučování – ale doma se o tom nehovoří… stejně jako se nepříliš rádo hovoří o tom, že pokud by rád s rodičem hovořil kantor, jistí rodiče reagují ve stylu „nemám čas“. Takže je vlastně otázka, na co si takový rodič chce kde stěžovat.
No, a konečně – matka z mého příspěvku výše si opravdu dost těžko může stěžovat na to, jak kantor učí fyziku ve třídě její dcery, tam bude problém, abych tak řekl, jiného ražení.
A abych řekl všchno, hodně zjednodušeně: kantory si vybírá ředitel. Ředitele dosazuje zřizovatel (radnice). Kdo volí lidi na radnici? Hopla – nejsou to, čistě náhodou, mimo jiné, opět rodiče? Jaká bývá účast rodičů na komunálních volbách?
A aby bylo jasno, kantorů se paušálně nezastávám, ale zrovna tak nebudu stavět na piedestal paušálně rodiče a žáky.
Ještě bych dodala jednu věc – to, že kantor odpřednáší látku ještě neznamená, že to děti pochopí a budou jí umět. Pokud jde o mne, tak jsem měla ráda předměty, kde mne dokázal učitel zaujmout (neříkám, že to dokázal u všech dětí). Tam, kde si učitel švitořil něco u tabule, tak to nemělo žádnou šanci. Ráda jsem se oddávala dennímu snění.
S vámi je docela legrace. Sice připouštím, že ne každý učitel je ideální, někteří jsou opravdu hrozní, ale to rodiče nijak nezbavuje povinnosti své děti dobře vychovat a ne jim naznačovat, že ten nebo jiný předmět vás nezajímá, takže nemusí zajímat ani vaše děti.
Pokud není rodič ochoten spolupracovat se školou, nemůže očekávat, že bude mít nějak moc vzdělané děti. Tedy je řada dětí, které to zvládnou samy, ale i ty potřebují nějaký impulz od rodičů. Minimálně v tom směru, že by bylo dobré, aby se ve škole trochu snažily.
Paní Simono, všimněte si, prosím, jak Vy sama argumentujete. V jednu chvíli popisujete, co všechno Vás na škole nebavilo a nezajímalo, a hned na to vykládáte, že rodiče mají právo stěžovat si na učitele, kteří nic nenaučí. Položte si tedy jednoduchou otázku:
Jak může učitel mít osobní odpovědnost za to, že žák, kterého nebaví historie, nezíská v dějepise kvalitní vzdělání? Pokud se žák plným právem rozhodne nevěnovat se historii, pak je úroveň jeho znalostí důsledkem jeho vlastního rozhodnutí. Lidí, kteří v takové situaci kritizují učitele za to, že se nestaví na řasu, aby zpovykaného žáka uprosil k troše laskavé pozornosti, je velmi mnoho. Počínaje Vámi. A ani omylem se takové jednání rodičů nevztahuje jen na vyloučené lokality. Velmi často kritizují rodiče právě ti lidé, kteří je považují za „placenou službu“, jako kdyby ti učítelé nebyli lidé, ale zboží, které na rozdíl od rodičů musí být stoprocentně a ve všech směrech dokonalé, jinak je máme plné právo reklamovat. To Vám možná také něco říká, že? 🙂
P.S.: Uvědomte si, prosím, jeden základní fakt – drtivá většina učitelů se v průběhu života stane i rodiči, zatímco drtivá většina rodičů k učitelské profesi ani nepřičichne. Kdo tedy má více zkušeností a kdo může koho kritizovat?
Tak já třeba věřím, že pokud bych na určité předměty měla dostatečně podnětného kantora/kantorku, tak že by mne třeba i zajímaly. U dějepisu o tom tedy dost pochybuji, ale jsou jiné, které si myslím, že by mne i bavily.
Ta volba je ale vždycky na vás, zda se budete nebo nebudete vzdělávat. Už jako dítě se rozhodujete na základě získaných informací a hodnot vštěpených rodinou. Tam leží ta zodpovědnost. Není to chyba kantorů. Na školách jsem zažila dobré i špatné učitele, ale nikdy by mě nenapadlo svalovat na ně vinu za svou omezenost a neznalost. Kde měl pro mě předmět nějaké opodstatnění a nenacházela jsem to zásadní v průběhu klasických hodin, našla jsem si jiný zdroj informací a vzdělávání. Vždyť člověk se vzdělává především kvůli sobě a ne kvůli učitelům, rodičům, známkám a okolí.
Trochu vám závidím, protože jsem měl asi tři učitele na ZDŠ, kteří opravdu dokázali zabít jakoukoli snahu všech žáků, dodnes skoro nevěřím tomu, že někdo takový mohl učit, ale jinak to celkem šlo. Samozřejmě tu látku jsem se naučit musel, ale řada spolužáků opravdu rezignovala.
Pro mě byl největší a nejhorší střet s učitelkami v MŠ, pak už pohoda 🙂 Je pravda, že během dětství mě také potkalo pár zásadnějších událostí, než řešení nějakých „malicherností“ ohledně učitelů. Za sebe můžu říct, že ke mně se učitelé vždy chovali s respektem a přijali mé nejen prospěchové výstřelky relativně v pohodě. Nicméně nepopírám, že jsem zaznamenala (z mého úhlu pohledu) neadekvátní chování těch stejných učitelů k některým mým spolužákům. Přesto na „pomstě“ takových žáků, že se nebudou učit daný předmět, nevidím nic chytrého a vlastně ani dobrého pro ty konkrétní žáky.
Já jsem byl celkem dobrý a hodný žák, takže jsem skoro žádné konflikty neměl, ale o to ani tak nešlo. Ti učitelé opravdu učili hrozně, navíc jsem až později zjistil, že to čím jsou cítit, je alkohol. Ne, že by rodiče byli abstinenti, ale tohle byl takový ten hospodský zápach. Ale to bych jim vcelku odpustil, jenže Komenský by při jejich hodinách trpěl, tedy obecně každý rozumný člověk.
Naopak na SŠ jsme měli učitelku, která byla milá, nikdy nezvýšila hlas a nikoho ani nenapadlo rušit, dodnes nevím, jak to dělala.
Jinými slovy tedy říkáte, že minimálně v dějepise by Váš zájem na osobě a výkonech kantora nezáležel, a že ve vybraných dalších předmětech si nejste jistá, zda by podnětný kantor stačil pro zajištění Vašeho zájmu. Velmi by mě zajímalo, jak si představujete, že si s něčím takovým kantor poradí, když na svém vlastním příkladu demonstrujete, že když žák nechce, sebelepší kantor s ním nehne.
Především je ale podstatná trochu jiná věc – vše, co říkáte, svědčí o Vašem očekávání, že motivaci ke studiu Vám má dát škola. Co Vaše vlastní vnitřní motivace?
Ale vy se přece neučíte pro učitele,ale pro sebe, když to nedokážete vy, měla byste to aspoň naznačit svým dětem.
Pojem vlastenectví panu Činátlovi z ÚSTRu asi nic neříká, stejně jako přísloví, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Člověk by řekl, že znát vlastní historii je snad daleko důležitější, než jen proto, abyste si při návštěvě hradu měli o čem povídat.
A prosím, přihlaste se všichni ti, kdo jste se na škole učili vyjmenovávat římské císařské dynastie, jak tu popisuje pan Ducháček. Tohle mi totiž připadá jako další účelové přehánění.
Nemusíme znát římské dynastie,ale káždý čech by měl znát historii své země.V Polsku děti mají dějiny své země už ve druhé třídě a všichni poláci jsou na svou zem hrdí.Za to naši učitelé neučí pravdivě historii,protože sami neví co mají učit a tak dnešní mladí ví z historie prd.
Jenže je tady další věc,a tou je výchova v rodině.Snad v každém národě se děti učí být hrdé na svůj národ a k tomu je znalost historie nutná.Jenže v českých poměrech platí,že všechno ze západu je lepší,než naše a je třeba někomu lézt do pozadí.V USA by si nikdo nedovolil vychovat dítě v posměšném poměru ke svému státu.Tady se to považuje za blbost.Je nutno zalézt do něčí řitě a snažit se z toho získat co nejvíc pro sebe.Národ přece Češi nepotřebují!(To jsou názory některých studentů VŠ).Není třeba se učit češtinu,když se stejně bude mluvit anglicky a podobné zhovadilosti.Já se omlouvám za použitý slovník,ale jinak to nejde.
Jenže k tomu, aby mohl být člověk hrdý na svůj národ, potřebuje znát své dějiny a to pokud možno pravdivě.
Já jsem nikdy neučil své děti posmívat se vlastnímu státu a asi ti nedělá skoro nikdo, ale pokud se nevyrovnáme sami se svými dějinami je to dost těžké.
Žádný národ neprožíval nikdy jen dobrá období, ale proč idealizovat některé události, které se odehrály jinak, než se praví v dějepisu nebo lépe řečeno, než si lidé myslí.
Plně souhlasím s p. Majevským, že národní hrdost českých občanů v této zemi je úplně ve psí a že se pojí pouze s heslem používaným při různých sportovních událostech „Kdo neskáče, není Čech!“
Je nutné, aby naše děti a mladí lidé zřetelně a jasně mluvili česky a nekomolili slova. Je naprosto nutné, aby na českých pěveckých soutěžích mladých pěveckých talentů zaznivaly melodie a písně především v českém jazyku a nikoliv v angličtině. Angličtina se sice postupně stává univerzálním světovým jazykem, ale žijeme v českém státě a tady je třeba, abychom si češtinu co nejdéle podrželi.
S tou národní hrdostí to zase nepřehánějte. Jsme prostě poměrně malý národ uprostřed Evropy a historie s námi občas docela mávala. Přesto jsme si udrželi jazyk i národní povědomí a už to je myslím v tomto prostoru skutečnost hodná určité hrdosti.
Problémem ale je, že si neumíme udělat pořádek ve vlastních dějinách. Každý národ nebo stát si své dějiny více či méně glorifikuje, ale každý takový národ má své světle i tmavší kapitoly a je celkem hloupé myslet si, že je nějaký národ dokonalý.
Národní zájmy je oblíbené heslo politiků, kteří ale sledují spíš vlastní zájmy než ty národní, takže to vždy berme s rezervou.
Jsme sice poměrně malý národ a občas jsme se ocitli ve vleku okolností, to je pravda. Většinu své historie jsme ale byli i tak významnými hráči evropské politiky. Byli jsme úspěšní v politice, vědě a objevech, ve sportu a v mnoha jiných oblastech. A jako každý národ máme i tmavé kapitoly dějin, se kterými se musíme vypořádat.
Rozhodně ale máme na co být hrdí. I když udržení jazyka a národní identity už není co bývalo. Dnešní politika zvládla za pár dekád to, co se Habsburkům nepovedlo ani za čtyři staletí. Musíme ale vědět, na co můžeme být hrdí, a umět tyto vědomosti předávat dalším generacím. Tady leží odpovědnost na každém z nás, ne na nějakých politicích, jejichž zájmy je třeba brát s rezervou.
My dva se asi shodneme skoro na všem, minimálně u tohoto tématu, ale já obecně nemám moc rád slovo hrdý. Mám svůj národ rád a oceňuji, že toho celkem dost zvládl, ale raději používám výraz „vážím si“ nebo „mám k němu úctu“ ( i když v poslední době…). Prostě jsem jeho členem vlastně bez vlastního přičinění a slovo hrdý si nějak odpouštím, trochu mi připomíná slovo pyšný.
Problém ale je, že si spíše s tím postojem dost lidí neví rady, někdo to přehání a někdo skoro zatracuje.
Jistě. I mě slovo hrdý poněkud evokuje představu vlastních zásluh na tom všem., co náš národ dokázal. Ale věřím, že v případě tohoto slova jde jen o úhel pohledu, respektive o sémantiku. Za samotné členství se kredit nedává, ale i tak můžete cítit hrdost, že jste součástí národa, který má pestrou minulost, a který nezapadl v dějinách, či neměl jen určité slavné období, než jeho sláva pohasla, jako se to stalo jiným národům. 🙂
A ano, spousta lidí s tímto neumí zacházet. Podle mě je to právě tím, že věci jako národní identita, vlastenectví apod, nejsou nadále pro většinu lidí významné a tudíž tu chybí společenská diskuze, která by obrousila tyto extrémní pozice do většinově přijatelného společenského konsenzu.
Ale je o tento problém vůbec zájem? Příspěvek paní Simony výše tak trochu naznačuje, přístup značného počtu lidí k dějinám, prostě je to nezajímá.
Já nezájem o národní identitu necítím, ale bohužel názory jdou ode zdi ke zdi, nějaký zlatý střed i třeba s rozdílnými názory na některé události nevidím a nejsem si jistý, zda tu v tomto směru vůbec je nějaký celospolečenský zájem.
Jak říká pan Ondráček – výuka může být sebekvalitnější, ale vždy bude záviset i na studijních kvalitách žáků. A dějepis, a to ani historie vlasti, dnes u mladých zrovna neboduje. Vlastenectví je něco, co dnes Čechy bere hlavně u hokejového mistrovství, rozhodně ne něco, kvůli čemu by dobrovolně sedli k učebnici, nebo aspoň k té wikipedii, aby si o své vlasti něco přečetli.
Jak víte, že děti v Polsku znají své dějiny a jak víte, že znají skutečné dějiny?
Také si myslím, že se nikdo neučil vyjmenovávat římské dynastie-to se asi autor snažil být zajímavý. Osobně bych nelpěl na datech, to je zbytečné, ale děti by měly mít přehled alespoň ve stoletích- aby např. bitvu u Kresčaku nesituovaly do 18. století- ale když ji nasměrují do 15. století, to už bych bral, i když to bude o století víc. A hlavně je podle mě dnes problém v tom, že se jako houby po dešti vyrojili všelijací samozvaní rádobyhistorici, kteří přinášejí “ objevná, dlouho nám utajovaná fakta“, která přitom nejsou nic jiného, než směsicí blábolů a lží. Pokud se jim ale velice často-a z určitých kruhů i rádo-dává prostor, je celá historie na vodě a školní děti z toho mohou mít akorát tak bramboračku. Proboha živého, jaká na základní škole práce formou diskuze, s prameny! To snad na střední a vysoké, na té základní budou asi převažovat ta fakta, protože abych o něčem mohl diskutovat, nezbude mi, než se alespoň základními fakty prokousat, aby ta diskuze vůbec měla smysl!
Tak zrovna u té bitvy u Kreščaku bych to bral jako dost velkou chybu, která nerozlišuje dobu před Husity a po ní. Šlo o opravdu významné události, které výrazně změnily situaci v českém království., zatímco bitva u Kreščaku se nás dotkla jen smrtí Jana Lucemburského. Ale to je jen můj osobní názor, někdo to může vnímat jinak.
Myslím, že pan Pavel chtěl říct, že by datum bitvy u Kresčaku vztahoval ke stoleté válce jako takové a ne k událostem v jiných zemích. A protože stoletá válka se protáhla až do patnáctého století, by byl ochotný přimhouřit oko a uznat patnácté století jako velmi přibližné datum jedné z jejích bitev, a nelpěl by tolik na faktu, že Kresčak byl první velkou bitvou stoleté války už ve století čtrnáctém.
A když už jsme u těch souvislostí. Kresčak se nás zřejmě opravdu dotkl „jen“ smrtí Jana Lucemburského, byť takto napsáno toto vyjádření velmi podhodnocuje dopady jeho smrti na naši vnitřní i vnější politiku. Smrt Jana Husa a následné husitské povstání ale zase byly události daleko více významné pro nás, než pro okolní svět. Proto podle mě nemá moc význam rozlišovat u historie v celoevropském měřítku dobu před a po Husitech.
Zrovna ale tuhle událost posuzuji spíše z hlediska Čechů. Země, kterých se tato válka netýkala, tuto událost možná ani v dějepisu nezaznamenaly.
Co se týče smrti Jana, z hlediska bitvy neměla vůbec žádný význam, mírně nadneseno, šlo v té chvíli spíš jen frajeřinu ve ztracené bitvě. Tedy o té bitvě jsem četl několikrát a obecně to prohráli hlavně tou frajeřinou.
Pravda ale, že tohle se v dějepisu asi neučí.
Jan Lucemburský jel do té bitvy hned z několika důvodů. Boj rozhodně nebyl jedním z nich, protože byl slepý. Účast Čech na bojích zajistili jiní čeští šlechticové, například Jindřich z Rožmberka. Nebyla to ale ani frajeřina, i když chápu, že to z Vaší strany byla jenom nadsázka. Jeho přímá účast v bojích, navzdory faktu, že nebyl bojeschopný, byl podle většiny historiků velmi dobře propočítaný kalkul. Do určité míry šlo o zvolení vlastního způsobu smrti, protože jako slepec nemohl ani bojovat, ani vládnout. Hlavně ale šlo o diplomatický tah, kdy chtěl otevřeně, byť symbolicky, podpořit nároky francouzského krále, čímž se mu podařilo připravit půdu pro nástupnictví Karla IV.
Pokud jde o průběh samotné bitvy, tak tu Francouzi prohráli především proto, že podcenili připravenost Angličanů, kteří tehdy jako první evropský národ měli profesionální armádu, vybavenou zbraní, proti které tehdy žádný stát neměl účinnou obranu – dlouhými luky. Angličtí lučištníci dokázali bez obtíží zlikvidovat obávanou francouzskou těžkou jízdu, čímž Francouzi přišli o jedinou výhodu, kterou proti Angličanům měli. Od toho okamžiku byl výsledek bitvy v podstatě daný.
Popisujete to celkem přesně, u mě to byla opravdu nadsázka, včetně té „sebevraždy“.
Pochopitelně každá zpráva o podobné bitvě bývá subjektivní, ale podle všeho by možná stačilo počkat až přestane pršet a nebude tolik bahna, ale to jim asi rytířský kodex nedovolil. Nakonec o pár desetiletí později najížděli stejně zmateně rytíři na vozovou hradbu.
Teoreticky to stačit mohlo, ale v dobách středověku to nebylo tak jednoduché, jako dnes. Když jste měli na krku tisíce lidí, k tomu další tisíce zvířat (každý rytíř měl vícero koní jen na boj, další táhli výzbroj, zásoby, proviant atd), každý se na místo bitvy plahočil týdny, každý chtěl aspoň jednou denně jíst, k tomu na straně Francouzů stáli námezdní Janované, kteří očekávali žold za každý den ve službách krále… Logistika válečných operací nebyla tak flexibilní, jako dnes. Tenkrát nebylo tak jednoduché si říct, že dneska prší, takže útok odložíme na pozítří. Když se tenkrát střetly armády, tak se všechny zúčastněné strany snažily to všechno dotáhnout do konce co nejdřív.
Ano, v podstatě tak jsem to nějak myslel.
Jaký je problém vyjmenovat tři Flaviovce? To není dějepis, to je všeobecné vzdělání: Koloseum, zničení židovského státu v Judeji. Vespasián – peníze nesmrdí, jeho syn Titus a pak zlý Domitián, kterého zavraždili. Naši dnešní mladí se to neučí a nejsou k tomu vedeni, aby mysleli v souvislostech. U nás v literatuře odkazovali na dějepis, v dějepise na zeměpis a my jsme uměli myslet. Pod každým jménem jsme si někoho představovali a uměli ho zařadit do kontextu, lokality jsme uměli najít na mapě. Dnes už se bojím žádat, aby něco moji studenti vymysleli, protože nemají oporu v vzdělání a vymýšlí hlouposti. Dřív naši studenti (někteří) přicházeli v seminářích se skutečně objevnými nápady. Dneska se derou diskutovat (to se údajně učí) a přitom nemají o čem. Může za to i doba, jež do nás hustí milióny faktů a faktíků a nikdo studenty nenaučí, jak s nimi pracovat. Že nejdůležitější je, jich 90 % zase zahodit. A ve zbytku si udělat systém, pořádek.
Pro me to problem byl. Ucit se nazpamet jmena a data – katastrofa. Chapat souvislosti – pohoda a radost z poznani 🙂
Bohužel, musím Vás v určité věci zklamat. Celá řada informací, které člověk v základní škole získává, JE DOSLOVA PECKOU NA PAMĚŤ. Informací je opravdu hodně – cizí jazyk, dějepis, zeměpis, přírodopis, fyzika, chemie, matematické znalosti a pravidla, základy informatiky a k tomu rozvíjená čeština. Toho všeho je opravdu hodně. Ale tady nejde o to si tuto hromadu informací pamatovat až do smrti, tady jde o tolik potřebný trénink paměti pro život, Ona ta hlava především v dětství a v mládí je schopna se roztrénovat na tolik, že později ve věku 25 – 30 je schopna samostatné tvořivé činnosti, které je v této rozvinuté společnosti třeba. Budeme-li od tréninku paměti ustupovat a budeme-li tímto způsobem podporovat lenochy, kam se tak s pouhou logikou dostaneme. A tom je ten princip vzdělávání a celé vzdělanosti.
Z druhé strany nelze zatracovat ty žáky, kterým potřebné informace do hlavičky nelezou. Oni jsou zdatní jinak – mají-li dobrý fyzický fond a dobrou obratnost, mohou být časem dobří sportovci, mají-li zručné ručičky, mohou být časem velice dobří řemeslníci.
Trénink paměti to samozřejmě je, ale když si umíte dát dějinné události do souvislostí, vlastně si toho zase moc pamatovat nemusíte.
V zásadě jde o to pamatovat si opravdu významné historické změny, vědět jejich zásadní příčiny a případně si je dát do souvislostí s událostmi u nás.
Při učení se v souvislostech se hodně projevuje právě to využití asociací, kdy vám mozek aktivně pomáhá. Asociace jednak synergicky posilují vazby mezi jednotlivými „vzpomínkami“ a jednak při vybavení jedné takové vzpomínky pomáhají mozku snáze přejít od této vybavené vzpomínky k dalším, které s ní mají spojitost. V reálu pak stačí v podstatě pamatovat si základní kostru „příběhu“ a hlubší detaily se vybaví automaticky.
Jako v případě zmíněné bitvy u Kresčaku. Nejdřív si vybavíte jeden základní fakt, že tam bojovali Angličáci s Frantíky. Pak si díky filmu Příběh rytíře vybavíte, že mezi Angličany se objevil i známý Černý princ, a vzpomenete si, že si vybudoval pověst při pustošení francouzského venkova. A že na straně francouzů zemřel Jan Lucemburský. A přes smrt rytíře na koni si vzpomenete, že tam francouzská šlechta dostala pořádně na frak od anglických lučištníků. Na to si vzpomenete, že vlastně bojovali o francouzský trůn. A hele, vždyť ten spor byl vlastně spouštěč stoleté války! A se stoletou válkou si vzpomenete na Johanku z Arku, které se říkalo Panna orléanská, a proč vlastně? Hle, dobytí Orléansu! …
A najednou z toho máte během několika málo minut vyprávění o průběhu stoleté války, za které by se nemusel stydět žádný aspirant na jedničku z dějepisu, a to i přesto, že za celou dobu neřeknete jediný letopočet. Učení se vytvářením asociací ve společenských a historických vědách opravdu hodně moc pomáhá.
Popisujete to přesně, i když Černého prince znám z povídky v Malém čtenáři z doby někdy okolo roku 1900 a poměrně (snad) podrobný popis bitvy z knihy Na věky věků. Domnívám se ale, že to ze školy nemám, spíše z nějakých románů, což je další problém, protože současná mládež a nejen mládež už skoro nečte.
No tak já si třeba z hodin dějepisu pamatuju, že za císaře Tita došlo k prvnímu celonárodnímu povstání Židů, a že ti Židé, kteří se bránili v pevnosti Masada, nakonec spáchali hromadnou sebevraždu, aby nepadli Titovi do rukou.
Z hodin latiny si zase pamatuju, že Koloseu se říkalo také Amphitheatrum Flavium, takže Koloseum bych si s tímto rodem spojit dokázal. Stejně tak bych si asi vzpomněl i na jméno Titus Flavius Vespasianus.
Ale rozhodně bych si netroufnul vyjmenovávat kteroukoliv dynastii, snad kromě českých králů a knížat.
Pane Libore, tři Flaviovce bych nevyjmenoval také a vůbec se za to nestydím, ač absolvent gymnázia. A víte proč? Protože mě římské období nikdy moc nebralo, a tudíž jsem detaily vypustil z hlavy. Za to vím třeba přesně, kdo byl Boso z Fictum, Konrád z Vechty, Jan Lukán-a negůglím prosím, to by bylo pod úroveň. Myslíte si, že mám také právo říci, že to není problém si zapamatovat a patří to ke všeobecnému vzdělání? Tím prosím narážím jen na vaši první větu, s ostatním s vámi souhlasím. Dějiny jsou příliš obsáhlé a každý si najde svůj objekt zájmu, u mě konkrétně husitství a pak až do konce 17. století, ostatní jen rámcově.
Vážený pane, o Flaviovcích jsem se něco málo dověděl, až v 1. ročníku SVVŠ v předmětu LATINSKÝ JAZYK. A to jen proto, že pan profesor Říha nechtěl být ve své výuce až příliš suchý.
Není to všeobecné vzdělání a pro chápání dějin v souvislostech je to naprosto bezvýznamné.
Stejně tak byste mohl vyjmenovat anglické nebo francouzské krále, dynastie v Číně nebo někde jinde, ale dokud si je nedáte do souvislosti s nějakou významnou událostí nebo přeměnou, je to jen zajímavost pro lidí, kteří se o to skutečně zajímají nebo informace pro vědce.
Já myslím,že výuka dějepisu je důležitá i třeba kvůli tomu,aby obyvatelé naší republiky věděli,že na severovýchodě našeho státu je hlavně Slezsko a nepletli to se severem Moravy.
Spoustu lidí ani pořádně neví,že Slezsko je součástí našeho státu už od dob Lucemburků.
Samozřejmě tehdy bylo několikanásobně větší,ale i ten zbytek je stále součástí naší republiky a je s Moravou (i s Čechami) rovnocenný a není to žádný kus Moravy jako třeba Haná.
A jenom pro úplnost – o většinu Slezska přišla Marie Terezie,pak po 1.světové válce při vzniku ČSR
ubylo půl Těšínska a přibylo Hlučínsko.
Bohužel minulý režim si republiku rozdělil na České,Moravské a Slovenské kraje a Slezsko úplně ignoroval. Ale ono existuje. Bohužel název kraje Moravskoslezský zní skoro jako Moravský i navzdory tomu,že jej Slezsko tvoří 70 %. Malá část je pak na severu kraje Olomouckého.
Tahle zmínka o „zmizení a znovuobjevení“ Slezska by se v dějepisu taky učit měla.
Nejlépe by bylo,aby se to opět rozdělilo na ještě menší kousky.Pak budou všichni spokojení a budou živit další tisíce státních úředníků.
I s dobrou hodinovou dotací a kvalitními učiteli bude výuka dějepisu narážet na stejný „problém“ – žáky 🙂 Můžete probírat jakýkoli předmět postaru nebo inovativně, benevolentně nebo vyžadovat striktní kázeň v hodinách. Stále ve výsledku ze školy odejde 30 žáků, z nichž 5 umí na výbornou, 20 něco mezi dvojkou-čtyřkou a 5 žáků odejde zcela nepoznamenaných a maximálně vám odpoví „sme neprobíraly todleto“. 🙂 Nechť si každý vzpomene na sebe a své spolužáky – kdo uměl, kdo neuměl a kdo „prolezl s odřenýma ušima“. Každý jste je měl ve třídě, ať už jste ročník 1930, 1970 nebo 2000.
Klasika. Proč znát dějiny? Otázka na kterou neumí odpovědět učitelé dějepisu a přitom je to prosté. Dějiny znamenají poučení pro naše současné konání. Kdyby třeba Hitler znal historii, tak by nikdy netáhnul do Ruska v zimě. Věděl by, že tuto chybu spáchal již Napoleon, proti kterému byla použita stejná taktika spálené země. Samozřejmě příkladů existuje mnoho, ať už v oblasti válčení či v matematice, dějepisu či sociologii. O to by mělo jít učitelům. Zároveň by se mělo diskutovat o věrohodnosti pramenů a jak by se v této situaci zachovali jednotlivci. Zaprvé by to mělo morální význam a za druhé by si to děti lépe zapamatovali. Co se dá dělat. Učitelé již nejsou elitou národa, jelikož nejsou značně ohodnocení a pedagogické školy jsou poslední možností studentů, které nevemou na perspektivnější obory. Učitelé můžou mluvit o tom, že je to poslání, ale vnitru si to nemyslí.
Přesně tak. Dějepis má učit o invariantách lidského chování. To ostatní jsou fakticky jen více či méně zajímavé ilustrační príběhy.
Ale on by do toho Ruska táhnul, protože 1) nevěřil by, že se stejná situace bude opakovat, 2) technika, výzbroj se od té doby podstatně změnila 3) a hlavně pocit vlastní neomylnosti by mu nedovolil uvažovat jinak. Znát dějiny je dobré, ale upřímně- kolik lidí se z nich poučilo?
Pánové, ten příklad s Hitlerem není úplně nejšťastnější. Hitlerovy plány útoku na SSSR byly vyšinuté, nerealistické a po vojenské stránce dost nepochopitelné, ale počítaly s tím, že SSSR padne po několika týdnech blitzkriegu, tedy nejpozději na začátku podzimu, a že tedy na zimní boje na území SSSR nedojde.
Pokud bychom si z tohoto období měli odnést nějaké ponaučení ve smyslu zmíněného přísloví, spíš bych se podíval na to, jakým způsobem se Hitler dostal k moci, abychom někdy v budoucnu neudělali stejnou chybu, jako tenkrát Němci.
No, on to měl ekonomicky dost dobře promyšlené, což mnozí jeho generálové nechápali a málem mu to vyšlo- ovšem otázkou je, jak by to pokračovalo dál-ani pád Moskvy by válku nerozhodl a nejpravděpodobněji by trvala déle.
Podle mě ekonomicky výhodné tahy dělal na začátku války – třeba obsazení Porýní (uhlí) a Československa (průmysl). V době útoku na SSSR ale dělal strategické a ekonomické chyby. Vyhlazoval obyvatelstvo obsazených území, která pak nedokázal dobře využít k zásobování fronty (nedostatek lidí, odboj). Neudržel strategicky a ekonomicky významné oblasti (ropná pole na Kavkazu). A dopouštěl se chyb ve vojenské strategii, které celé tažení prodražily jak finančně, tak zbytečnými ztrátami na životech. Nepochopení jeho generálů bylo zcela zasloužené. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby tyto chyby nedělal. Podle mě by ani tak nedokázal sám porazit celý SSSR. Možná koordinací útoků s Japonskem, ale hlavně neměli bojovat se všemi naráz. Kdyby šli nejdříve po UK, pak po SSSR a pak po USA, tak bychom možná dnes všichni povinně hajlovali. Kdo ví.
Každopádně díky za diskuzi. Zde si ale dovolím se odpojit, protože jsme opravdu hodně odbočili od tématu článku, a já nemám zájem vyprovokovat jistou osobu k příchodu. 🙂
Malá znalost historie našich dětí, tak to nás tíží, ale přátelé bude opravdu lepší když si nic nebudou pamatovat či se učit, protože celých posledních sto let pořád dějiny k obrazu svému překrucujeme.Tak např. hrdina Žižka byl ve skutečnosti lapka (tehdejší oslovení pro zloděje a vraha), husité byli dle dnešního historického pohledu povstalci, kteří by i dnes měli problém s armádou. Ryšavý nepřítel Zikmund., proč, když to byl syn nejlepšího čecha, který ani tak moc čechem nebyl.Pamatujete, jak jsme se učili, jak ti „chudáci“ museli platit desátky.Kdyby tak dnes byly daně jen 10 procent! nebo všudypřítomný názor, jak že se to špatně měl „prostý“lid za R-U! ale dalo by se pokračovat, ale co taková paralela, že zase některé vrahy oslavujeme jako národní hrdiny! Tak dějepis raději nebrat!!
Dějiny jsou takové, jaké si je buď vymyslíme nebo aspoň hodně upravíme, pamětníci nejsou a kroniky jsou napsané tak, jak se k dané situaci stavěl kronikář. Většina úspěchů jednoho obvykle znamenala neúspěch někoho jiného, takže objektivní názor prostě existovat nemůže. Vladař v jedné zemi oslavovaný je v sousední zemi nenáviděn, takže vlastně záleží na tom, co si z toho sám vyberete.
Co se týče desátků, ty se platily církvi, vrchnosti se platilo také a navíc byla robota, takže to zase tak velká sláva nebyla.
Teď nevím, zda to s tím Žižkou ironizujete či nikoliv, nicméně pravdou je, že nepřátelství Rožmberkovi řádně opověděl, tudíž nemožno ho nazývat lapkou. Bohužel husitské hnutí bude náš národ asi ještě dlouho rozdělovat- a je s podivem, že je to téma pořád citlivé, i když od té doby uběhlo přes šest století.
Z hlediska válek, které ale v té době probíhaly vlastně permanentně, je pro část lidí důležité, zda jsme tehdy vyhrávali nebo prohrávali, navíc zrovna v tomto případě může být těžké se rozhodnout, kdo bychom v té době byli vlastně my. Pokud byste bydlel v katolickém městě, asi byste z Husitů moc odvázaný nebyl.
Jisté je, že Čechy těmi válkami hodně utrpěly a už to pak nikdy nebylo ono.