Joshua Bell a jeho Dvořák ve Vídni: Pro jeden přídavek šel bych světa kraj

Posledním koncertem abonentní řady Symphonie Classique koncertní sezony 2019/2020 a jedním z festivalových koncertů XXXIX. Mezinárodních hudebních slavností ve Vídeňském koncertním domě bylo vystoupení hostujícího komorního orchestru Camerata Salzburg s britským dirigentem Andrewem Manzem. Na programu byl repertoár 19. století a tvorba Ludwiga van Beethovena a dvou tzv. národních skladatelů, kteří se již dávno zařadili mezi nejpřednější osobnosti hudebního univerza. Náklonnost britských dirigentů k symfonické tvorbě skandinávských skladatelů je dobře známa, stačí se jen podívat do diskografie významných britských dirigentů od počátků zvukového záznamu do současnosti. Ani Andrew Manze, který vzešel ze scény autentické provozovací praxe, není výjimkou, a tak to byl nejspíše právě civilně vystupující Brit, kdo prosadil na úvod koncertu třídílnou symfonickou svitu pro smyčce, tympány a triangl Rakastava op. 14 Jeana Sibelia. Kompozice z let 1893–1911 prošla dlouhým tvůrčím kvasem, než byla finalizována v podobě, ve které zazněla v úterý 28. 5. 2019. Sympaticky stručná skladba nezapře atmosféru fin du siècle ani nápěvy finské lidové hudby. Nedivím se, že v jeho dosavadních dějinách skladba zazněla teprve potřetí, protože okamžité působivosti, ani melodické přitažlivosti současně komponované svity Karelia op. 11 (1893) rozhodně nedosahuje. Skladatel měl kompozici ovšem rád a choval k ní intimní vztah, dirigent se za dílo suverénně postavil a publikum jeho nastudování odměnilo vděčným potleskem. Camerata Salzburg tak hned v úvodu koncertu vystoupením své smyčcové sekce jasně demonstrovala, že není žádným regionálním komorním orchestrem a že rozhodně není jen jedním z několika salcburských těles, právě naopak.

 , foto BF Camerata Salzburg

Páteří první poloviny večera bylo uvedení Koncertu pro housle a orchestr a moll op. 53, B 108 Antonína Dvořáka, který ve více než stoletých dějinách Koncertního domu zazněl podle údajů v programu již po pětačtyřicáté. K nastudování byl pozván severoamerický a na Britských ostrovech naturalizovaný houslista a dirigent Joshua Bell, který má skladbu sice v repertoáru, dlouho ji však neuváděl a zatím ji ani zvukově nezaznamenal. Jednapadesát let by mladistvě vyhlížejícímu Bellovi sotvakdo hádal a podobně je tomu i s jeho hrou, která má drive odchovanců severoamerických houslových škol, libuje si spíše v technicistní interpretaci a preferuje objektivní tón před hypersubjektivním stylem evropských houslových individualit. Bella bych podle poslechu nerozpoznal, jeho interpretace však byla sympaticky samozřejmá, ctila autorův zápis a trojici vět provedla v podstatě attaca, čímž skladbě propůjčila silný jednolitý vnitřní tah. Taneční rytmy finále ani rozlehlé lyrické pasáže druhé věty Bell bůhvíjak nezdůrazňoval, vše bylo podřízeno celku a jednolitému objektivnímu vyznění skladby. V Bellově nastudování a k mé plné spokojenosti měl koncert ve finálním vyznění blíže ke koncertům Mendelssohnovu a Schumannovu než Beethovenovu a Brahmsovu, jejichž olbřímí vzory zbytečně zatěžkaly recepci Dvořákova koncertu. V Bellově podání to byl jeden ze tří Dvořákových symfonických koncertů, v nichž se sólista nemůže dvakrát předvádět a ohlížet na publikum, protože jej čeká spousta odpovědí na otázky a narážky ze zástupu až sólově hrajících dechových nástrojů v orchestru (flétna, klarinety, lesní rohy). Vzdušnému, objektivnímu a spontánnímu nastudování Andrewa Manzeho napomohlo komorní obsazení Cameraty Salzburg, jejíž dřevěné dechové nástroje rozhodně neměly potíže překonávat masu orchestrálního zvuku.

 , foto BF Camerata Salzburg

Bylo to solidní provedení, říkal jsem si, dokud se Bell nevrátil na pódium s přídavkem. Čekal jsem Bacha, doufal, jsem že si odpustí Paganiniho, ale najednou se od pultu prvních houslí a violy pozvedli hráči Cameraty Salzburg, aby společně s Bellem přednesli – světe, div se – třetí větu Dvořákových Drobností pro dvoje housle a violu op. 75a, B 149. Publikum úžasem oněmělo, protože v původním znění vyslechlo dobře známé číslo Romantických kusů pro housle a klavír, a má záda se dotýkala žíněnky, protože Joshua Bell s kolegy z orchestru mě svým étericky niterným a tempově extrémně klidným provedením Drobností položili na lopatky. Jen kvůli tomuto přídavku stálo za to vážit cestu do Koncertního domu. Škoda, že Bell v prvním červnovém týdnu vystoupí v koncertech České filharmonie s koncertem Saint-Saënsovým a nikoliv Dvořákovým, který si brzy zahraje s Izraelskou filharmonií. Občas se vyplatí vozit sovy do Atén.

Po pauze zazněla Beethovenova Druhá symfonie D dur op. 36, a to v oné šťastné konstelaci moderního instrumentáře a dirigenta s letitými zkušenostmi s provozováním staré hudby. Kdyby jen Manze sáhl po přirozených lesních rozích a dobových tympánech s tvrdými paličkami, mohla být událost sezony na světě. Ale i tak to bylo velmi zdařilé nastudování, v němž hrála klíčovou roli zvuková transparence a rytmická pregnance, nejen v krajních větách a scherzu, důsledně se všemi repeticemi. Pomalou větu uchopil Manze jako popěvek a přednesl ji v jednom silném legatovém tahu. Zatímco scherzo mělo rysy onoho beethovenovského perpetuum mobile, na finále se dirigent vysloveně těšil, a vtiskl mu až teatrálně bizarní rysy zdůrazňováním onoho dýchavičného rytmu. Vzpomněl jsem si na Harnoncourtovo přirovnání finále k běžící pumě s vyplazeným jazykem. Podobného efektu dosáhl i Manze, na nějž již publikum čekalo s potleskem a úsměvy po úmyslně hektickém finále. Orchestr ani dirigent se s pódiem Velkého sálu a jeho publikem příliš loučit nechtěli, a tak závěrem večera zaznělo Andantino ze Schubertovy scénické hudby k činohře Rosamunda D 797. Toho večera účinkoval v sousedním Mozartově sále Pierre-Laurent Aimard s Goldbergovskými variacemi a Yo-Yo Ma vyprodal Velký sál Musikvereinu Bachovými violoncellovými svitami. Nakonec jsem ale nelitoval, že jsem vsadil na zápas „druhé ligy“ a dal mu přednost před jistým vítězstvím osvědčených hvězd hudebního Parnasu. Andrew Manze a Joshua Bell publiku odevzdali, co mohli – to nejlepší.

Sdílet článek: