„Pornografičnost textu, výtvarného díla, filmu a tak dál neexistuje. Existuje jenom pornografické čtení vybrané látky. Jsou jenom ustrašenosti a úzkosti na straně vnímatele. Jedné holce zakazují na škole recitovat Bondyho, protože… V jedné galerii přelepují klíny a ňadra na plátnech, protože… V jednom veřejnoprávním rozhlase vykoukne „penis nad koulemi“, a hned je oheň na střeše, protože… Protože je tu problém. Váš problém. Ani Bondy, ani klíny a ňadra, ani penis nad koulemi za nic nemůžou. Na vině je vždycky ten, kdo hysterizuje. Vždycky nejvíc křičí, od koho to fičí. Proto repete. Doba se změnila. K horšímu. A jediné slovo, které má váhu, je čin. Takže čin-čin.“

Ukázky:

BOHUMIL HRABAL
(1914–1997)
(…)
A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří, a já jsem myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kde kdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali
jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu…
(…)
(Obsluhoval jsem anglického krále, 1990)

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN
(1799–1837)
(…)
Když se přede mnou ženská kolena poprvé rozestoupila, popadl jsem svícen a rozehnal temnotu vůkol ní. Spatřil jsem tvář pravdy a současně pochopil svůj osud — sloužit božstvu přebývajícímu mezi ženskýma nohama a vyzpívat pocity, které vyvolává. Na ženu lze pohlížet jako na bohyni, leč toliko z jediného důvodu: že v každé ženě přebývá skutečné božstvo — Kunda.
(…)
(Tajné zápisky z let 1836–1837, 2001, překlad Aleš Pech)

PHILIP ROTH
(1933–2018)
(…)
Došel k poznání, že všechny dívky, co potkává (držte si klobouky), mají mezi nohama — doopravdickou kundu. Jak úžasný! Jak ohromující! Dodnes se nemůže přenést přes to fantastické pomyšlení, že když se člověk podívá na nějakou ženskou, dívá se na někoho, kdo má zaručeně — kundu! Že ji mají všechny! Přímo pod šatama! Mají kundy — na šoustání! A zřejmě, pane doktore, vážený pane, jak se honem jmenujete — zřejmě vůbec nezáleží na tom, ke kolika se ten chudák dostane, protože sní o nějaké zítřejší lízince i ve chvíli, kdy rajbuje tu dnešní!
(…)
(Portnoyův komplex, 1992, překlad Luba a Rudolf Pellarovi)

MARCUS VALERIUS MARTIALIS
(cca 40–102)
Máš dlouhý úd
a nos máš dlouhý též
je podoben spíš oji
což výhoda je
zvětří
kdy ty chceš
jak s nářadím to stojí
(Posměšky a jízlivosti, 1983, překlad Radovan Krátký)

COMTE DE LA UTRÉAMONT
(1846–1870)
(…)
Ó, kdyby se byl vesmír místo pekla stal pouhou nesmírnou nebeskou řití, pohleďte na můj posuněk směrem k podbřišku: ano, byl bych vrazil svůj úd skrze její krvácející svírač a bouřlivými pohyby bych rozbořil vlastní stěny pánve! Neštěstí by pak nebylo nafoukalo na mé oslepené oči celé duny pohyblivého písku; byl bych objevil podzemní místo, kde leží spící pravda, a proudy mého lepkavého semene by tak našly oceán, do něhož by se vlily! Proč se však přistihuji při tom, že lituji stavu, jemuž se nikdy nedostane pečeti pozdějšího uskutečnění? Nenamáhejte se budováním pomíjivých hypotéz. Zatím, kdo hoří touhou sdílet mé lože, ať ke mně přijde: ale kladu pro své pohostinství přísnou podmínku: nesmí mu být víc než patnáct let.
(…)
(Zpěvy Maldororovy, in: Souborné dílo, 1993, překlad Prokop Voskovec)

ANONYM
Nápis na hrob milovníka
Zemřel jsem mezi stehýnky
vynikající slečinky.
Skonal jsem,
jak se sluší.
Tam,
kde jsem dostal ji,
jsem také nechal duši.
(„Nápis na hrob milovníka“, in: Galantní poezie, 1968, překlad Radovan Krátký)

JAROSLAV HAŠEK
(1883–1923)
(…)
„Švejku,“ ozvalo se z ložnice, „Švejku!“
Švejk otevřel dveře a viděl mladou dámu v půvabné pozici na poduškách.
„Pojďte dál!“
Přikročil k posteli a tu ona se zvláštním úsměvem přeměřila jeho zavalitou postavu a silná stehna.
Odhrnujíc jemnou látku, která halila a skrývala všechno, řekla přísně: „Sundejte si boty a kalhoty. Ukažte…“
Tak se stalo, že dobrý voják Švejk mohl hlásit nadporučíkovi, když se ten vrátil z kasáren: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechna přání milostivé paní a obsloužil ji poctivě dle vašeho rozkazu.“
„Děkuji vám, Švejku,“ řekl nadporučík, „měla těch přání moc?“
„Asi šest,“ odpověděl Švejk, „teď spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích.“
(…)
(Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1968)