Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.
Fričovi jsem již věnoval nekrolog v Lidových novinách (27. května) a obsažnější text v Kulturních novinách, jehož název zní Hostinský neobyčejného ducha. Je to narážka na skutečnost, že Frič – přestože absolvoval univerzitu v oborech angličtina a filosofie – za normalizace odmítl sloužit v ideologicky deformovaných institucích a vyučiv se číšníkem, živil se jako hospodský. Vedle toho ovšem intenzívně pracoval na cestě ducha – šířil samizdatové texty (především svých přátel básníka Jiřího Kuběny a filosofa Josefa Šafaříka).
Jeho svérázná životní cesta mu po zhroucení ideologických bariér poskytla základ pro kulturní činnost, jež rozkvetla do nebývalé šíře. Jen namátkou: Založil nakladatelství Vetus Via, jehož desítky vydaných titulů spolu s velkou částí díla básníka Jakuba Demla, je důstojným nástupcem moravské radikální vydavatelské tradice – staroříšského Dobrého díla Josefa Floriana a ediční práce tasovského Jakuba Demla. Vůbec, Morava jako země se svou kulturou a historií pro něj byla životním odrazištěm a trpěl její státoprávní degradací. Organizoval stovky večerů poezie s názvem Potulná akademie. Byl inspirátorem a motorem brněnské undergroundové klubové scény. Proč undergroundové, řeknete si možná, když Fričovo vzdělání i esejistická činnost byly ducha bezpochyby „vysokého“? Sám Frič k tomu v jednom rozhovoru řekl: „Marcel Duchamp kdysi řekl, že pravý umělec dnes sestoupí do undergroundu. Protože underground, ač se to slovo snažím užívat co nejméně, je životní postoj a přesvědčení. Je to postoj neužitkový, nepraktický, syrový, bezprostřední a vždy ostře osobně garantovaný.“ - Takový byl přesně J. E. Frič: Jakékoli komerční myšlení mu bylo bytostně cizí a jeho vlastní existence tomu odpovídala – byla bohémská a stále „na hraně“.
Frič nebyl typický hudebník, byť hrával jako „busker“ na ulici, ani hudební tvůrce. Byl především básníkem, který měl k hudbě vztah a jeho básně i charismatický způsob přednesu inspirovaly některé hudebníky. Jmenujme především Fričova blízkého přítele, brněnského violoncellistu a skladatele Josefa Klíče a skupinu Čvachtavý lachtan. Z těchto spoluprací vznikly tituly, které vydalo undergroundové vydavatelství Guerilla Records vedené dalším Fričovým přítelem Vladimírem Lábusem Drápalem: CD Jsi orkneyské víno (J.E.Frič a Čvachtavý lachtan, 2003), CD S kým skončila noc (J.E.Frič, Josef Klíč, 2006) a CD Na každý den napsal’s smrt (J.E.Frič, Josef Klíč a přátelé, 2010).
Při rozmýšlení, jak pojmout tento text, jsem si listoval v jednom z neobyčejných Fričových počinů, jednom z čísel revue Box/ slovo-obraz-zvuk-pohyb-život ( 1/2004). V tomto krásně provedeném a obsahem nesmírně zajímavém sborníčku malého čtvercového formátu se nachází vše, co charakterizuje Friče: vysoká vydavatelská a redakční kultura, ukázka jeho literárního i přátelského obzoru (J. Kuběna, J. Balabán, I. M. Jirous, T. Vodička. O. A. Tichý, L. Bloy, G. Bernanos a další), příklad jeho aktivního přístupu k politicko-společenské reflexi – anketa s širokou paletou respondentů „Jaké jsou či mohou být – zásadní jednotící prvky tzv. sjednocené Evropy“, dále fotografie děl výtvarníka Jana Koblasy a nakonec jako příloha – sólové CD Josefa Klíče V půli kopce.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..