„Čím více se blíží konec sezony, tím je to psychicky náročnější. Člověk potřebuje pořád vyhrávat, nesmí ztrácet. Ale jinak si to užívám. Je to mnohem lepší, než kdybychom hráli o sestup,“ říká devětadvacetiletý středopolař, jehož oba týmy vedou svoje soutěže.
„Nervóznější jsem ve Skašticích. Z lavičky nemůžu zasáhnout na hřišti. V Kroměříži to tak na hřišti nevnímám. Trenérské role je náročnější.“
Jak zvládáte dohromady dvě tak rozdílné úlohy?
Skloubit se to dá. V Kroměříži hráváme domácí zápasy v pátek, ve Skašticích většinou v sobotu. Někdy se ale kříží a pak se soustředím jenom na Kroměříž, protože tam hraji a potřebuji podat maximální výkon. Ve Skašticích jsem asistent. Tréninkové jednotky vede trenér Kolenič. Když přijedu v půlce, tak se připojím, ale nechávám to většinou na něm. Máme dobrou spolupráci. Rozhodujeme společně. On vyslechne můj názor, já jeho a nějak se pak shodneme.
Jak vidíte šance na postup do druhé ligy?
V Kroměříži je to náročné. Tři týmy mají stejný počet bodů. Nepříjemný je Frýdek-Místek, který dělá pro postup maximum všemi možnými způsoby. Budeme se snažit vyhrát poslední tři zápasy a uvidíme, na co to bude stačit na konci.
Tušíte, jestli by se klub pustil do druholigového dobrodružství?
Vedení nám řeklo, že když si postup uhrajeme, tak by do druhé ligy šli. Pro nás je vždycky motivace soutěž vyhrát. A když je možnost jít výše, tak je to jenom umocněné. Ale zase je to profesionální soutěž. Nevíme, co by se tím pro nás hráče změnilo.
S druhou ligou máte zkušenosti ze Zlína i ze Znojma. Láká vás?
Honí se mi to hlavou. Mám myšlenky, že bych si ji zahrál, pak zase ne. Roky mi utíkají, nejsem nejstarší, ale druhá liga je spíše pro mladé kluky. Nejsem rozhodnutý.
Zvládly by Skaštice, kde žije 385 obyvatel, divizi?
Divize není velké téma. Chceme vyhrát přebor. A jestli půjdeme do divize, si musí říct sami hráči. Ve Skašticích se určitě nestane, že bychom po postupu vyměnili půlku týmu. U nás hrají kluci pro radost, je tady dobrá parta. Pro nás byl už úspěch, že jsme postoupili do krajského přeboru. V létě jsme šli do soutěže bez nějakých tlaků a v nejhorším bychom spadli zpátky. Ale kluci předváděli takový fotbal, že po právu jsou na špici. Samozřejmě že s přibývajícím koncem sezony sami na sebe vytváří tlak. Vidí, že prvenství je blízko, ale zároveň daleko. Do výkonů se logicky vkrádá nervozita. To jsme viděli i ve finále poháru.
O případném postupu se ale bavíte, ne?
Tím, že se vytvoří nová, třetí divizní skupina, bylo by to bylo pro nás schůdnější. Kdyby zůstaly jen dvě, tak bychom o postupu ani neuvažovali, protože dojezdové vzdálenosti jsou strašně velké.
Renovujete hřiště. Bude stačit na divizi?
Nevím přesně, jaké jsou parametry, ale mělo by být dostačující. Nemáme velkou tribunu, ale nepředpokládám, že by s divizními týmy jezdilo hodně fanoušků. Komplikovanější je to s mládežnickými týmy. V divizi musí být čtyři, teď máme dva a jeden doplácíme. Dva jsou osmdesát tisíc a to je už pro nás devastující. Ale mohli bychom si vyjít vstříc a vzájemně si pomoct s okolními oddíly.
Mecenášem fotbalu ve Skašticích je váš otec. Je tím pro vás úspěch týmu více zavazující?
Ani ne. Dělám to rád. Celá rodina se točíme kolem fotbalu. Staráme se o hřiště, o tým. Snažíme se vytvořit klukům servis, aby měli všechno, co potřebují. V tomhle ohledu můžou být spokojení. A co klub za poslední roky vybudoval, je zavazující pro všechny kluky, kteří za něho hrají.
Hráčskou ikonou je Zdeněk Konečník, také bývalý prvoligový hráč Zlína. Co říkáte na jeho letošních 39 gólů?
Je to pro nás nadstavba. Klubista, který pro Skaštice dýchá a žije. Mám to s ním strašně těžké, protože neustále mě lanaří, abych šel do Skaštic. A já ho pořád štvu tím, že se nevracím. V plánu to je a je to hodně blízko.
