Petr Čech: Žij tak, aby ses nenudil. Běž na Mt. Everest i výš

Když Petr Čech vyhrál svůj první anglický titul, sešli jsme se právě tady, ve vesničce Cobham. V kavárně na hlavní třídě, která je tak klidná, až se vám nechce věřit, že jste kousek od Londýna.

Uběhlo čtrnáct let, ve kterých se z výtečného brankáře stala legenda fotbalu. Globální značka P.Č.

Už tehdy jsem se chtěl zeptat, jak se tak dokonale umíte koncentrovat v brance, když jste vlastně roztěkaný. V jednu chvíli si broukáte melodii, ťukáte prsty o stůl a v telefonu odepisujete na zprávy.
Nejsem roztěkaný, jen se umím soustředit na víc věcí zároveň. Vypadá to divně, vím, ale takový jsem. Jakmile slyším hudbu, automaticky se ve mně zapne buben.

Prosím?
Proto ťukám prsty a dupu si pod stolem. Do rytmu. Jako bych držel paličky a seděl u bicích. Učitel, který mě uvedl do tajů bubnování, mi při první lekci řekl: Vítej ve světě, ve kterém se tě každý bude ptát, jestli nejsi nervózní a něčeho se nebojíš.

Petr Čech se loučí. Deset momentů jeho kariéry, na které se nezapomene

Ale vy jste si prsty ťukal odmalička, ne?
U nás doma se na hudební nástroje nehrálo, až starší sestra Markéta se začala sama učit na kytaru, což ale není pro mě. Potřeboval jsem jiné tempo, prudší. Potřeboval jsem bicí.

To jste pochopil kdy?
V březnu 2011. Byli jsme na večeři s brankářskými kolegy z Chelsea. Já, Carlo Cudicini a Hilário. Ještě jsme se zastavili u Carla doma, kde byli zrovna jeho kamarádi z Itálie. Měli rozestavěnou interaktivní videohru Guitar Hero, drželi malé kytary, k tomu si Carlo sedl ke klavíru a já za bicí, abych si vyzkoušel, jaké to je. V tu chvíli jsem pochopil, že hraní mě naplňuje stokrát víc než písničky jenom poslouchat.

Tak jste si honem koupil bubny?
K tomu noty a doprovodná cédéčka pro začátečníky. Chvíli jsem poctivě cvičil, a když přijela moje rodina na zápas, ségra poprosila: Zahraješ mi něco od U2? Promiň, neumím, to je na mě moc rychlé. Nemám techniku, nestíhal bych. Tak si domluv lektora, navrhla manželka Martina: Jestli půjdeš jednou týdně na golf, je pro nás zabitý celý den, ale když se zavřeš do sklepa s bubny, jsi za hodinku zpátky. A druhý den už jsem měl první lekci.

Za vším hledej ženu?
Já neměl problém cvičit, ale k čemu bylo odtrénovat padesát hodin se špatnou technikou? Potřeboval jsem se naučit, jak správně využívat paličky, jak kopák. Je spousta různých stylů a člověk si musí osahat, co mu sedí. Třeba u pedálů používám klouzací techniku anebo Heel-Up, jak říkají Angličani. Patou nahoru.

Upřímně, v bubnování se nevyznám, ale když vás chválí Roger Taylor, legenda skupiny Queen, talent asi máte. Nahráli jste spolu píseň That’s Football.
Roger byl shovívavý. Nestěžoval si, že mu to kazím. (úsměv) Každopádně ho překvapilo, jakou mám ránu. Dřív jsem býval nervózní, neměl jsem tolik natrénováno. Teď už si věřím, byť moje bubenické zkušenosti jsou pořád minimální.

Vaše písnička asi nezbourá hitparády, ale anglická rádia ji pouštějí. Čí to byl nápad?
Je to můj song. Chtěl jsem emoce z fotbalu vložit do hudby, ale nevěděl jsem, jak to zafunguje. Jsou to jednoduchá slova, která evokují fotbal a jeho atmosféru: tvrdá práce, odříkání, touha, bolest, vítězství, štěstí, sláva, fanoušci, řev, gól. Ta písnička by vás měla pozvat na stadion. Roger řekl: Zkusíme to, já připravím aranžmá, spolu si sedneme k bubnům a ty se přidáš se zpěvem.

Zaskočil vás?
Dost, protože zpívat neumím. Takže do toho spíš jen melodicky vykřikuju slova.

Jaké to je, slyšet sám sebe z rádia?
Pokaždé se zarazím: Fakt se mi to podařilo? Chtěl jsem za sebou nechat něco speciálního. Když hráči před zápasem vystupují z autobusu, většina z nich má sluchátka. Neposlouchají v nich Beethovena, Chopina nebo Mozarta, ladí se na zápas hudbou, která má grády. Utahané tóny uspávají.

Co třeba národní hymna?
To je jiný příběh. Česká hymna je pomalá, když ji srovnáte s italskou nebo brazilskou, tak už byste měli před výkopem prohrávat o dva góly. Tam, tam, tam! Duc! Duc! Duc! Jde proti vám nabuzená armáda, zatímco česká hymna uklidňuje. Dokud nestojíte na hřišti. Tam si uvědomíte, za koho bojujete. Pro svou zemi chcete vyhrát. To je úplně jiná emoce.

Sbíral trofeje, čistá konta a tvořil rekordy. Čechova kariéra v číslech

Mimochodem, vy jste sluchátka nikdy nenosil.
Do zóny koncentrace a touhy po vítězství jsem se dokázal naladit sám. Hudbu nosím v sobě.

Ještě jednou Roger Taylor. On fandí Chelsea, viďte?
Létal s námi na venkovní zápasy Ligy mistrů. Na jaře 2012, to jsme hráli čtvrtfinále proti Benfice, jsem za ním přišel dozadu v letadle, pozdravil ho a vyfotil se s ním. Byl to zážitek, potkat tak slavného bubeníka.

Copak vy jste jako kluk poslouchal Queen?
Budete se divit. Kamarád měl doma jejich kazety, tak jsme si je pouštěli dokolečka a u toho mydlili hokej.

Oblíbená skladba?
We Are The Champions. Když si ji pustíte třikrát po sobě, zážitek nic moc, ale když u toho stojíte s pohárem nad hlavou a všude kolem létají konfety, je to nezapomenutelné. Dvakrát se mi to poštěstilo. V Basileji 2002 po finále mistrovství Evropy jednadvacítek a v Mnichově po finále Ligy mistrů 2012.

Kdy jste byl víc dojatý?
V Mnichově mi vytryskly slzy štěstí. Osm let jsme se s Chelsea honili za tou největší trofejí, až jsme se dočkali. Ale byly to šílené nervy. Po finále 2008 v Moskvě jsem cítil takovou prázdnotu, které se nic nevyrovnalo. Byl jsem jako vyfouklý balonek. Stačilo proměnit jednu penaltu... Opačný extrém nastal v Mnichově. Když se v prodloužení Robben chystal na penaltu, můj táta to nevydržel. Vstal z tribuny a odešel. Neměl sílu se dívat, jak znovu prohráváme. Teprve řev fanoušků Chelsea ho vrátil zpátky.

Penaltu jste chytil a pak čaroval v rozstřelu.
Jen matně si pamatuju, co se dělo. Didier Drogba proměnil tu poslední a se mnou se zatočil svět. Jak jsem byl v deliriu napětí a koncentrace, nevnímal jsem skoro nic. Jen jsem chytil Didiera, abych s někým byl. Teprve pak mi došlo: Je to tady!

Brankář Petr Čech si nad hlavami spoluhráčů užívá triumf v Lize mistrů.

A potom?
Jen jsem se utvrdil v tom, že vyhrávat velké zápasy je nakažlivé. Jakmile ty emoce prožijete jednou, chcete je znovu a znovu.

Kde jste bral motivaci pro obyčejné dny? Co byl váš motor?
Já. Chtěl jsem pořád výš. Zkusit dojít, kam jen to jde. Vyždímat ze sebe všechno a někdy dojít až za hranice možností. Abych si s klidem v duši mohl říct: Dál už to nešlo!

Tak to máte se vším?
Žene mě dopředu touha poznávat vlastní limity. Představím si Mt. Everest a zkouším se na něj dostat. Bylo to tak s fotbalem, s učením cizích jazyků, je to s bubnováním, teď s hokejem. Chci poznat, kde limit leží, jak je vysoký a jak bolí.

Kolik bolel fotbal?
Další sezona mohla být báječná, ale taky nemusela. Dostal jsem se na hranu a nechtěl riskovat, že mi tělo v půlce vypoví službu. Vím, že si spousta lidí myslí, že jen blázen končí po finále Evropské ligy: Vždyť mohl chytat do čtyřiceti! Mohl, ale nemusel. Radši skončím o dva roky dřív než o rok později.

Když jste zmínil hokej, co máte v plánu?
Zachytat si v brance oficiální zápasy za Guildford Flames, který hraje první anglickou ligu. Ne pro legraci, za zásluhy nebo pro reklamu, ale kvůli tomu, že jsem týmu prospěšný. Samozřejmě vím, že těžko doženu dvacetileté manko, kdy jsem na bruslích nestál, ale rád bych sám sobě dokázal, na co mám. Že jsem schopný se naučit řemeslo, na kterém hokejoví brankáři pracují odmalička den co den. Ten cíl a odhodlání držím v hlavě. Vzít si betony, přilbu, těžkou hokejku a jít na věc.

Koncert se skupinou Eddie Stoilow už jste si střihl, což byl taky sen. Co tam máte dál?
Třeba golf hrát nemůžu. I kdybych trénoval sebevíc a měl na to talent a cit, kvůli operovaným ramenům se nedostanu ke správnému švihu. Tak proč si dělat plané naděje? S tenisem je to podobné. Po dvou setech bych se rozpadl.

Co běhání?
Celý život jsem trénoval jako mezek, přesto vím, že moje tělo by maraton nevydrželo. Jsem moc velký a těžký. Vyhořel bych v polovině.

S klidným srdcem byste mohl být rentiérem?
To bych vyhořel ještě dřív. Neumím nic nedělat. Spím nanejvýš sedm hodin a jsem spokojený, že o nic nepřijdu. Odjakživa jsem nicnedělání odmítal a po úrazu hlavy stonásobně víc. Ta chvíle ve mně probudila šelmu. Pochopíte, že v jedné vteřině může být po všem, proto jsem si na podzim 2006 řekl: Žij tak, aby ses nenudil. Nikdy! Je to můj život, tak se mi do něj nepleťte. I kdybyste se stavěli na hlavu, rozhodnu si po svém.

Vidíte, co všechno může způsobit jeden faul. Jste naštvaný na Stephena Hunta, že vás trefil kolenem do hlavy?
Upřímně? Nejsem. Za těch dvacet let profesionální kariéry bych neměnil vůbec nic. Možná bych bez toho úrazu neměl tak extrémní motivaci.

Čtrnáctého října 2006 vám šlo o život.
Mám vlastně nehorázné štěstí. Už tím, že tu jsem, že nesedím na invalidním vozíčku, že nemám následky. Škaredě řečeno: kdyby se to nestalo zrovna na stadionu v Readingu, bylo by daleko hůř. Naložili mě do sanitky a za půl hodiny jsem byl v Oxfordu, kde mají jednu z nejlepších neurologických jednotek v Anglii. Určitě mi to zachránilo kariéru. A dost možná i život.

Co si pamatujete?
Nic. Tři dny úplné prázdno, byl jsem v kómatu. Ze soboty si vybavím jen pár útržků. Teprve zpětně jsem zjistil, že jsem se ještě sám došoural za lajnu a mluvil na doktora. Ve skutečnosti jsem měl tmu, což bylo vlastně dobře, protože se mi vyhnul posttraumatický stres. Zpětně jsem tu chvíli nikdy neprožíval znovu. Ani ve snech nebo fantazii. Jako by se to nestalo. Proč bych se bál něčeho, co se vlastně nestalo?

Když jste se probudil, mluvil jste anglicky. To už si vybavíte?
Částečně. Hlavně jsem nerozuměl tomu, proč myšlenky, které jsem v hlavě správně zformuloval, nikomu nedávaly smysl. Všechna slova, která zněla foneticky stejně, se mi motala. Představte si, že chci říct Kniha leží na stole, ale vypadne ze mě Piha běží na kole. V angličtině. Všichni na mě koukali jako na hotentota a já byl frustrovaný. Teprve později mi vysvětlili, že mám problém mluvit.

Hunt vám způsobil fraktury lebky. Naboural i mozkové centrum?
Po tom jsem se nikdy nepídil. Byl jsem rád, že znovu mluvím, chodím, že žiju. Doktoři mi okamžitě důrazně doporučili, ať rok nechytám, protože musím chodit na rehabilitace, k psychologovi. Ale po třech měsících jsem si vydupal nástup do branky.

Na revers?
Už nešlo o zdraví, nosil jsem helmu. Pravda, i s helmou jsem měl dva otřesy mozku, ale to mě nemohlo zastavit.

Teď přilbu rituálně spálíte?
Ani nápad. Nechám si ji jako vzpomínku. Zůstane v pokoji, kde mám všechny trofeje a dresy. Pořídím si sádrový odlitek a osadím ho helmou.

V bezpečnostních rámech jste s titanovými destičkami v hlavě nikdy nepípal?
A jak! Než se na letištích změnily regule, tak pořád. Kolikrát mě vrátili zpátky, tak jsem jim trpělivě vysvětloval, že mám destičky v hlavě. Ha ha, to ti tak budeme věřit. Povídám, že mám destičky v hlavě. Ha ha! Kapsy prázdné, boty vyzuté a pořád: Píp, píp! Klidně se svléknu donaha, ale pípat budu dál.

Souhlasíte s názorem, že do úrazu hlavy jste býval lepší gólman?
Rozhodně ne. Největší trofeje jsem vyhrál až pak. Double s Chelsea, Ligu mistrů, Evropskou ligu. Jsem přesvědčený, že pod ten názor se nejvíc podepsalo, že jsem v první sezoně za Chelsea odchytal čtyřiadvacet čistých kont. To ale nebyla normální bilance, to se nemohlo opakovat. Zaprvé v Premier League začalo obecně padat víc gólů, zadruhé takovou sezonu prožijete maximálně jednou za život.

Dotýkala se vás kritika?
Že neumím chytat centry? Tak se koukněte na statistiky. Prakticky každý rok jsem chytil nejvíc centrů ze všech brankářů. Tím, že hraju agresivně a chci obráncům pomáhat co nejvíc, se občas přihodila chyba, která byla víc vidět. Potom se hodilo říct, že Čech je špatný při vybíhání. Ale upřímně, mně to nevadilo. Spoléhal jsem se na svůj pocit, až se mi manželka někdy divila: Jak si můžeš jet pořád to svoje? Copak tě to neštve? Ne, neštve, buď mě lidi mají rádi takového, jaký jsem, nebo naopak. Hádat se s nikým nebudu, jen bych ztrácel čas.

Teď začíná nová kapitola vašeho života, ale fotbalovou branku úplně neopustíte, že?
Založili jsme firmu Simo, která pro brankáře vyrábí tréninkové pomůcky. Nic moc se nevydělá, nic moc se netratí, ale smysl to má. Používat to můžou pětileté děti doma na zahradě i profesionální gólmani při tréninku.

O co jde?
Zatím o pětihrannou gumovou podložku, která jednoduše změní let míče. Cvičí se na tom reflex, rychlost, technika. Míč hodíte na rampu desetkrát a desetkrát přiletí jinak.

Vy jste vůbec patřil mezi brankářské inovátory. Chytal jste tenisáky, různě barevné míčky na ping-pong, používal odrážedla.
Je snadné chytat pořád stejný míč, bohužel pak hodně rychle sklouznete k rutině a nezlepšujete se. Já si naopak potřeboval laťku neustále zvyšovat. Přepínat mozek, cvičit reflexy. Klidně při jednom cvičení sladit deset věcí najednou, abych to pak mohl použít při zápase. Mít jeden míč a jednoho střelce, to jsem rovnou mohl pustit automat. Proto jsem vždycky trénoval tak těžce, aby bylo lehce na bojišti.

Fotogalerie - poslední měsíce Petra Čecha 55 fotografií

Proč je těžké skončit kariéru?
Já vlastně nevím, jestli je to těžké. Zatím jsem to nikdy neudělal. Teď si myslím, že jsem připravený, ale třeba za dva měsíce zjistím, že mi fotbal příliš chybí. Od šesti let jsem měl pevný režim. Naštěstí jsem měl taky spoustu dalších podnětů, které mě zajímaly. Konec, to je pro mě výzva, na kterou se svým způsobem těším.

Rozlučku nechystáte?
Právě jsem se rozloučil. Zamávat po finále stačilo, i když to skončilo smutně.

Ale jméno Čech z branky nemizí. Desetiletý syn Damián chytá, ke všemu za Chelsea.
Příběh pokračuje, takže se může stát, že naší rodině fotbalový rytmus zůstane, i když si manželka naivně myslela opak. Fotbalu zase neuteče, jen budeme mít jiného hlavního protagonistu, který si vybral ten nejsložitější úkol.

Cepujete juniora?
Ani náhodou. Poradím, ale nechávám ho, ať si najde vlastní cestu. Říkám mu: Nekoukej na to, co jsem udělal já, tvoje cesta vede jinudy. A sám musíš zjistit kudy. Jako jsem to udělal já před třiceti lety.