Jižní Súdán už několik let svírá hladomor a ozbrojené konflikty. Ostrůvkem naděje v nehostinné krajině je nemocnice Lékařů bez hranic. Zdravotnický personál každý den vede vlastní válku – proti malárii, černé horečce nebo vzteklině. Na pozadí tragédií se díky jeho péči každý den daří psát i příběhy se šťastným koncem. Svědectví z místa přináší v rozhovoru pro iROZHLAS.cz ‚farmaceut bez hranic‘ Stanislav Havlíček.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 17:35 2. června 2019 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

SOUTĚŽ: Syn buvola. Vyhrajte knihu o misi Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu

Číst článek

Vybavíte si, s jakými očekáváními jste do Jižního Súdánu jel? Neměl jste strach?
Nemůžu říct, že bych měl z čehokoliv strach, ale to byla spíš odvaha z neznalosti. Když si hledáte informace, tak na jedné straně najdete mediální přehánění o tom, jak špatné to tam je. Ale četl jsem i cestopis, který zemi popisoval jako idylické místo pro dovolenou. Než jsem odjel, viděl jsem také film Cena svobody (v originále The Good Lie). Ten popisuje osudy dětí, které v občanské válce přišly o rodiče, žily v uprchlickém táboře a několik set z nich se potom podařilo dostat do Spojených států. Takže z toho všeho jsem měl určitou představu. Připravil jsem se na nejhorší… Ale nebylo to dost.

Ne snad že bych tam zažil válečné hrůzy. Vlastně nejhůř vypadají úplně běžné starosti, které má každý člověk i u nás. Jenže v Česku jsou zdravotní péče a všechny záchranné sítě tak samozřejmé, že už si to ani neumíme představit. Ty úplně nejbanálnější věci, jako že pána pokouše krokodýl – což se stalo – a on se nedočká žádné sanitky. Nohu si zaváže a jde do nemocnice pěšky. To je obrovský kontrast. My jsme zvyklí na nějaký servis, který tam prostě nemají a nepočítají s ním.

Na druhou stranu jsem ale byl strašně mile překvapený, jak se radují z mála – z toho, co mají, z okamžiku. Paradoxně jsem kulturní šok neprodělal na cestě tam, protože s tím jsem počítal, ale na cestě zpátky, když jsem se vrátil do světa, kterému jsem rozuměl, ale vlastně se hodně změnil, protože se změnilo hodně věcí ve mně.

Co vás nejvíc zarazilo?
Vlastně jsou to drobnosti, ale spíš vás zarazí ta místní tvrdohlavá neústupnost lidí vyjít druhému vstříc. Prostě jsme zvyklí, že všechno nějakým způsobem funguje podle pravidel. A místo snahy problémy vyřešit zvítězí snaha dodržovat pravidla.

Nemocnice Lékařů bez hranic neleží přímo ve válečné oblasti. S jakými zraněními jste se tam nejčastěji setkával?
Byl jsem v zóně, která byla pod ochranou vojsk Spojených národů. Ve speciální správní oblasti. Samozřejmě tam byla nějaká střelná poranění, ale ne z válečného konfliktu, nýbrž ze sousedských rozmíšek. Pozůstatkem občanské války je to, že dost lidí má doma střelné zbraně. V nemocnici to z těch chirurgických prací byly popáleniny, zejména popáleniny dětí.

Proč byly tak často popálené právě děti?
Protože se tam vaří na zemi na otevřených ohništích. Takže se děti popálí, když se vaří jídlo. Stačí přijít dřív, než je čas jeho výdeje. Nehody se stávají, i když z otevřeného ohně chytnou střechy v tukulech (místní příbytky, pozn. red.). Relativně časté jsou kožní abscesy, podebrané rány, které se kvůli nedostatku vody špatně hojí a podebírají se.

Sem tam nějaká zlomenina, střelné zranění, často jsme měli hadí uštknutí a velmi často – třeba dva nebo tři pacienti denně – přišli kvůli pokousání divou zvěří. Nejčastěji je zranili psi s vysokým rizikem nakažení vzteklinou. A co se týče diagnóz, nejčastější to byla malárie. S ní jsme měli hospitalizovaných třeba 400 lidí měsíčně a ošetřených 3000. Kromě toho jsme měli i velké množství podvyživených dětí.

Naučili se vás místní při takových problémech vyhledávat, nebo se zranění a nemoci pořád snaží řešit tradičním léčitelstvím?
Je to různé. Třeba u hadích uštknutí, tam primárně zkouší své naučené metody první pomoci a potom stejně jdou do nemocnice. Nejlíp je to ale vidět právě u malárie, která se ve vlnách pravidelně opakuje každý rok. Už o nás vědí, máme terénní program, kdy se antimalarika vozí i do vzdálenějších vesnic. Oslabený pacient se totiž do nemocnice nedostane. Přitom čím dřív se malárie začne léčit, tím snazší je průběh a tím rychleji se člověk uzdraví. V tomhle už nikdo nepochybuje, že je nemocnice záchranou.

To samé platí pro pokousání vzteklými psy. Dávno si zvykli a zjistili, že když propukne vzteklina, tak člověk zcela určitě zemře. Při neočkování je stoprocentní jistota. Pokousaných jsme přitom měli hodně, za dobu mého působení jsme pak měli dva případy vztekliny. Sám jsem viděl jednu pacientku, která už přišla pozdě. Už byla v pokročilém stádiu rozvoje vztekliny.

Takže už jste nedokázali pomoct?
Tam není pomoci. A tam se zase ukázal dobrý přístup místních lidí. S tou slečnou – myslím, že jí bylo kolem dvaceti – přišel její bratr. Byli v nemocnici dva dny. Nicméně on po vysvětlení pochopil, že už jí není pomoci. Že dříve nebo později zemře. Rozhodl se proto nezůstávat s ní v nemocnici.

Vysvětlil nám to tak, že odchází domů do vesnice. Že bude lepší, když dívka umře ve své rodině. A že navíc její případ může být dost výchovný pro všechny ostatní, aby viděli, jak to končí, když se přijde pozdě. To je racionální a moudré rozhodnutí, ačkoliv rozhodně nebylo jednoduché.

Je takový smířlivý přístup s diagnózou a se smrtí pro místní typický?
V té oblasti je jeden lékař na sto tisíc lidí. Takže když už se k němu někdo dostane, je to vlastně výhra. Nesmírně si toho váží a dávají to najevo. Pro mě, ale i pro kolegy je to velký pocit zadostiučinění. To není takové to „doktore, starej se“. Nechci paušalizovat, ale v Česku je spousta pacientů, kteří si desítky let ničí zdraví. A potom jdou k doktorovi jenom pro to, aby je opravil.

Jižní Súdán zasáhl hladomor. Kvůli vleklé občanské válce nemá dost jídla 100 000 lidí

Číst článek

Je také zajímavé sledovat přístup k umírajícím nebo k mrtvým. My smrt spíše nechceme moc vidět, naši blízcí často umírají v nemocnicích nebo nějakých domovech. Tam umírají v rodině. Také nebylo výjimečné, že jsme měli novorozence, kteří neměli velkou šanci na přežití. Ať už kvůli nízké porodní váze, nebo vrozené vadě. A ty matky jsou na to zvyklé. Jsou zvyklé, že jim děti umírají. Smířlivě si je vždy zabalily do šátku a odnesly domů. Berou to tak, že se o své děti dělí s bohem. Když je ten poměr aspoň vyrovnaný, tak to nevnímají jako nespravedlnost.

Je nějaký pacient, na kterého nezapomenete?
Nejsilnější jsou zážitky s dětmi. Třeba popálená holčička nebo dvojčata tak podvyživená, že zůstával rozum stát. Jejich matka přitom nechtěla slyšet o tom, že by je přivedla do výživového programu. Měla sama nějaké problémy a dodávkami výživ, které dostávala domů, si vylepšovala svou vlastní situaci.

Nechci to víc rozvádět, ale tohle je na tom nejsmutnější. Že vedle podmínek, které tam panují, se dějí další věci. Že se někdo o své dítě stará hůř, případně se o ně nestará vůbec. A zatímco tady máme nějaké instituce, které to řeší, tam nic není.

Potom jsme tam ale měli i velmi hezký příběh. Jednou přinesli holčičku. Byl to sirotek nalezený u cesty. Asi šestiměsíční. A nám se podařilo během několika málo dní dojednat adopci a najít náhradní rodinu. Bylo pro mě strašně silné, že se to povedlo tak rychle. A potom úplně první ze zážitků, který nemůžu zapomenout do konce života – úspěšný porod mimoděložního těhotenství. To je tak nepravděpodobné. To je zázrak.

Takže se i v tak nehostinných podmínkách děly příběhy s dobrým koncem…
Jestliže někteří pacienti zemřeli, je to realita a smutný fakt. Ale musíme se těšit z těch, které se podaří zachránit. To jsou tisíce lidí ročně.

Když si vezmu třeba 2000 malarických pacientů týdně. Komplikovaná těhotenství, ale i běžné záněty slepého střeva, které by bez chirurgie končily fatálně. Přitom operace trvá pár minut a pacient odchází zdráv. Jde o tu běžnou lékařskou pomoc, ta je nesmírně prospěšná. Je smutné, když pacient nepřežije, nebo odchází s amputovanou končetinou. Ale tohle všechno je vyváženo tisícem hezkých konců.

Na jaké komplikace jste tam jako lékárník nejčastěji narážel?
Mimo jiné jsem monitoroval potřebu a spotřebu léků. Když jsem je objednával, bylo to na dobu delší než půlrok. Pracoval jsem tedy s odhadem. Jenže zatímco v roce 2014 byl počet pacientů okolo 35 tisíc, když jsem přijel, bylo to už 50 tisíc. V dalším roce 80 tisíc.

Druhou věcí bylo samotné prostředí. Polovinu roku je extrémní horko, což klade nároky na chlazení skladů s léky. Druhou polovinu roku potom bylo extrémní vlhko. Prší každý den a všude je voda.

Jižní Súdán je podle OSN na pokraji genocidy. Mohla by dosáhnout rozměrů té ve Rwandě

Číst článek

Zaznamenal jste při práci i nějaké kulturní bariéry?
Bariéry ne, ale kulturní rozdíly samozřejmě ano. Vše se tam točí kolem krav. Dinkové, národ, který v oblasti žije, jsou kulturou pastevců dobytka. To samo o sobě s sebou nese spoustu otázek. Jednak z jejich strany ke mně. Ptali se, kolik krav mám doma já. Kolik krav stála moje manželka... Na což se velmi těžko odpovídalo.

Co vás mise v jihosúdánském Agoku naučila?
O rok později jsem jel do Bangladéše a říkal jsem si, že nebýt toho, že jsem se v Jižním Súdánu naučil improvizovat, tak bych to nezvládl, protože je to daleko horší. Ale opravdu se naučíte improvizovat. Snažil jsem se vymýšlet inovace s tím, co bylo k dispozici.

Například pro popálené pacienty – zejména tedy děti – jsme měli morfin k dispozici jen injekčně. Navrhl jsem, že je pro ně lepší než jim pětkrát denně píchat injekci připravit sirup. Navrhl jsem tedy ředění morfinu do toho sirupu, což se ukázalo jako praktické. Nakonec jsme získali sirup vyráběný hromadně průmyslově, ale až na základě téhle zkušenosti.

A jak vás pobyt v zemi ovlivnil po osobní stránce?
Je toho hodně, ale co mě teď napadlo jako první... třeba to, že bychom se neměli bránit bezprostředním projevům a reakcím – těm hezkým. Když vás někdo potěší, tak mu to hned řekněte, protože druhá šance nemusí přijít. Když někoho rád vidíte nebo vás potěší, tak mu to řekněte. Oni to tak dělají.

Chtěl byste se tam někdy vrátit?
Chtěl, ale není to tak jednoduché. Jedna dcera se teď vrátí z Číny, kde byla na rok, druhá jede do Ameriky, tak to musíme nějak zorganizovat, abychom se viděli a nebyli všude po světě. Na kratší misi ale určitě. Hlavně mě zajímají osudy lidí, se kterými jsem se tam seznámil.

Daniela Brodcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít