Musica Florea na Pražském jaru

Zvolit tradičnější repertoár, než na jaký jsou fanoušci souborů Musica Florea a Collegium Floreum zvyklí, při příležitosti tak prestižního festivalu jako je Pražské jaro, se ukazuje jako logické řešení. Uvedení známých kompozic, navíc hraných v rámci tohoto festivalu, těmto souborům zajistí (na některých jejich koncertech tak žalostně se nedostávající) posluchačstvo, udělají si reklamu, získají další příznivce. Má to však i svá úskalí, a to v možnosti posluchačova snadného porovnání s těmi nejšpičkovějšími soubory na světě.

Přestože se Marek Štryncl profiluje tím, že i hojně uváděné skladby interpretuje jinak, než je běžně zvykem (to se týká jeho pojetí dobové interpretace, což vidíme například v nahrávkách Dvořákových symfonií), posluchač se od tohoto srovnávání – zvláště v případě Korunovační mše – nemohl oprostit. Pak bohužel narážel na to, že by soubor mohl být sehranější, zvukově kompaktnější a vyváženější, dynamická výstavba by mohla být ještě pestřejší a interpretace celkově přesvědčivější.

Je však nutno uznat, že tato občasná nepřesvědčivost některých míst byla zpravidla dána velkými agogickými změnami, tj. jaksi rizikovými prostředky Štrynclovy dobové interpretace, které jiné soubory řešit nemusí, a proto působí naprosto vyrovnaně a přesně. Aby celý soubor „dýchal“ úplně stejně i při tak velkých a prudkých změnách temp, je opravdu velice náročný úkol a je třeba ocenit, že souborům Musica Florea a Collegium Floreum se v tomto aspektu daří postupně stále lépe.

Nádherné plochy plné napětí vyšly např. v Credu (konkrétně Crucifixus) Korunovační mše, v počáteční části Schumannova Requiem (Requiem aeternam); emocemi nabité gradace jsme vyslechli v Te decet hymnus a v Sanctus. Schumann působil obecně daleko plastičtěji, dynamické rozdíly vycházely větší, sbor už zvukově nezaostával za orchestrem. Velký dojem pak zanechala (jistě nejen u mě) závěrečná hudební plocha celého koncertu, pomalu se vytrácející do pianissima.

Jako sólisté se představily tváře již známé z koncertů pod Štrynclovým vedením. Dvojici Michaela Šrůmová (soprán) a Sylva Čmugrová (mezzosoprán) jsme potkali například před dvěma měsíci, kdy Musica Florea uváděla Stabat mater Jakuba Jana Ryby. Zvláště první ze zmíněných zpěvaček dnes velice příjemně překvapila svým přirozeným projevem, šťavnatým tónem s měkkým nasazením, a to hlavně v Mozartově Agnus Dei, tedy v jedné z mála čistě sólových ploch dnešního repertoáru. Také Sylvě Čmugrové byla svěřena jediná sólová árie kompozice: Qui Mariam absolventi Schumannova Requiem. Počátek této části působil vzhledem k rytmické náročnosti souhry mezi orchestrem a zpěvní linkou poněkud chaoticky, byl však vyvážen technicky jistým hlasovým projevem sólistky; jen škoda, že se nám nedostalo příznačnějších výrazových prostředků, které by lépe vyznění textu podpořily.

Mužské dvojici Václav Čížek (tenor) a Jaromír Nosek (bas, zaskakující za ochořelého Mariána Krejčíka) se tentokrát tolika slov nedostalo, ale byla příjemným doplněním ženských hlasů v ansámblových plochách. Obecně je nutno podotknout, že sólové hlasy byly k sobě z hlediska své „velikosti“ i barevnosti vybrány velice vhodně a ansámblové plochy patřily k „highlightům“ dnešního večera.