26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rodina je pro růst dětí zásadní

4. 6. 2019

|
Tisk
|

V polovině června proběhnou na řadě míst České republiky Dny či Týdny pěstounství. Na některých místech vůbec poprvé, ale například v Pardubickém, Libereckém a Moravskoslezském kraji se tyto oslavy konají již třetím rokem. Řada měst a krajů hodlá ve slavení pokračovat i na podzim.

Vydání: 2019/23 Papež blahořečil sedm mučedníků, 4.6.2019, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 23


„Česká republika má nedostatek dlouhodobých pěstounů. Vyrůstat v rodině je přitom pro děti zásadní,“ vysvětluje Jana Horáková z ministerstva práce a sociálních věcí, které je jedním z iniciátorů projektu Týden pěstounství. Akce je v režii jednotlivých krajů, ale zapojují se desítky organizací včetně neziskovek.
Podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí bylo u nás loni více než 11,5 tisíce dětí v pěstounské péči. Další více než čtyři stovky jednotlivců či párů zažádaly o pěstounskou péči a na dva tisíce dětí bylo do této péče svěřeno. Stále je tu ale necelých sedm tisíc dětí, které nemohou vyrůstat v rodině. „Počet pěstounů stoupá, což je skvělé,“ říká Jana Horáková. Ale dodává, že chybí především pěstouni, kteří by byli ochotni přijmout starší děti, sourozence a děti se zdravotními handicapy.
I proto je tu Týden pěstounství, který má na přiblížit tematiku veřejnosti a získat nové pěstouny, ale také je příležitostí k poděkování těm stávajícím. Během letošního Týdne pěstounství navíc oslaví padesáté výročí SOS dětské vesničky (www.sos-vesnicky.cz), které jsou nejstarší neziskovou organizací pomáhající ohroženým dětem u nás.
Děti bez víry v budoucnost
„Myslím, že v naší zemi je dostatek potenciálních pěstounů. Kdykoliv se toto téma otevře, natočí se nějaký film a veřejnost reaguje se zájmem,“ konstatuje Věduna Bubleová, ředitelka Střediska náhradní rodinné péče v Praze. Zároveň zdůrazňuje, že je potřeba pěstouny podporovat a nabízet jim víc služeb. Smutně podotýká, že Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, která povoluje umisťování nejmenších dětí do ústavů. Na Slovensku už zákaz této praxe u dětí do sedmi let schválili před deseti roky.
„Existují výzkumy – psychologické, neurologické a psychiatrické –, které zcela jasně ukazují, jak velké rozdíly jsou ve vývoji mozku u dítěte do tří let, které vyrůstá v normální, milující rodině, a u dítěte, které prožívá traumata. Když děti nevyrůstají v rodině, chybí jim osoba, která je od začátku miluje, je pro ně jistotou a bezpečím, která je neopouští a dává jim víru v budoucnost. Ty následky jsou obrovské,“ popisuje ředitelka. Takové děti prožívají úzkosti, mají menší schopnost snášet životní obtíže, být samostatné, prožívají nejistotu ohledně budoucnosti, volby zaměstnání a schopnosti udržet si ho, neumí navazovat vztahy nebo jsou jejich vztahy velmi povrchní. „Jsem moc vděčná pěstounům na přechodnou dobu, kdy malé děti mohou jít na nějaký čas k milující tetě nebo strejdovi, než se dostanou do rodiny. Obrovský dík patří také trvalým pěstounům. Jejich práce a to, co dětem dají, se projeví i v mezilidských vztazích, volbě zaměstnání. Je spousta momentů v životě, na které děti z dětských domovů nejsou připraveny a které by jim pěstouni mohli nabídnout,“ podotýká Věduna Bubleová. Děti v domovech ale podle ní nedoufají nebo nečekají, že by si pro ně mohl přijít nějaký pěstoun. Spíše pořád chovají naději, že se někde objeví biologická máma nebo táta a z domova je „vysvobodí“.
Věduna Bubleová zažila při své práci nespočet dojemných příběhů. Přesto nejraději vzpomíná na dobu před pětadvaceti lety, kdy Středisko náhradní rodinné péče zakládala: „Tehdy jsme umisťovali do rodin děti se zdravotním postižením. Mám radost, že je mohu sledovat a potkávat a že vidím radostné mladé lidi kolem třicítky, kteří si umí poradit se životem, protože se našla rodina, která je přijala se vším všudy.“ A vypráví čerstvý zážitek, kdy před krátkou dobou jeden mladík uspořádal celostátní benefiční taneční soutěž s výtěžkem pro Středisko náhradní rodinné péče. Když se ho ptala, co ho motivovalo, řekl, že jemu pomohli druzí, a tak i on chce pomáhat dalším dětem, aby našly šťastný domov.
S „novým“ dítětem doma
Často se pěstouny stávají lidé, kteří už děti mají, ale ty začínají odrůstat, a rodiče by rádi ještě nějaké dítě přijali. Nemusí to tedy být jen bezdětní lidé.
Například paní Olga měla dvě vlastní děti ve věku 7 a 16 let, když začala uvažovat o pěstounství. Inspirovala ji její sestra, která sama měla dvě děti v pěstounské péči. „Zpočátku všechno trvá dlouho. Než vás zařadí do přípravy, procházíte řadou testů a rozhovory s psychology. Pak ale vše nabralo neuvěřitelnou rychlost. Ukončila jsem přípravu, ještě jsem ani neměla v ruce papíry, že jsem se stala pěstounkou, a už mi volal Krajský úřad, že pro nás mají vytipované dítě. V pátek jsem jela na úřad, ještě ten den do ústavu a v pondělí jsem si odvážela Tadeáše domů,“ vzpomíná Olga s tím, že dnes už je proces seznamování s dítětem pozvolnější.
Tadeášovi byly dva roky a od narození žil v ústavu. Pohybově byl velmi zaostalý s podezřením na alkoholový syndrom (tedy postižení, které plyne z alkoholismu matky). „Byl to fofr,“ konstatuje pěstounka a dodává, že první setkání s dítětem je vždycky krásné. Ale zapomenete se ptát na podstatné věci. „Ze začátku to bylo s Tadeášem velmi složité. Choval se nestandardně, přicházely situace, kterým jsem nerozuměla. Vztekal se, měl záchvaty, bil hlavou do země. Nechtěl jíst, protože neuměl kousat. Stále musím zkoumat, proč dělá to či ono a hledám způsoby, jak různé situace zvládat. Tadeáš byl a je jiný, jinak mluví, jinak si hraje, jinak se chová,“ říká pěstounka, která postupně s pomocí specialistů přišla na to, že Tadeáš má Aspergerův syndrom.
Paní Olga je vděčná také za to, jak nového sourozence přijaly její děti. „Jen s podporou své rodiny můžete zvládnout počáteční nápor. Do vašeho života vstoupí soudy, úřady, odpor biologických rodičů, soužití s přijatým dítětem. A musíte ochránit svoji rodinu, nemůžete to dělat na její úkor – to by nemělo smysl. Zároveň to nemůžete vzdát. Musíte hledat způsoby, jak to zvládnout – i když je to někdy těžké. U přijatého dítěte ale vidíte obrovské pokroky a to vás nabíjí. Nikdy jsem nevěřila, že se Tadeáš naučí dobře mluvit – a nyní už končíme s logopedií. To jsou ty radosti, ta odměna,“ uzavírá s tím, že pěstounství nelze brát jako práci. Přijaté dítě k vám totiž bude nějak patřit až do konce života. Více najdete na www.hledamerodice.cz, www.nahradnirodina.cz.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou