Rick Derringer: Posluchači by měli být šťastní

Rozhovor s americkým kytaristou a producentem Rickem Derringerem

Jste nejen hudebníkem a skladatelem, ale také vyhledávaným producentem, držitelem Grammy. Jak se člověk učí „na producenta“?

Když jsem nahrával své první album, zeptal se mě mistr zvuku, jak chci, aby zněl „virbl“. Vůbec jsem nevěděl, protože jsem o tom nikdy předtím takto nepřemýšlel. Dělal jsem hudbu, ta pro mě byla vším, ale že bych se staral o zvuk jednoho bubnu? Musel jsem si tedy cíleně naposlouchat spoustu desek, abych si uvědomil, jaký zvuk tohoto jednoho konkrétního bubnu se mi líbí. Musel jsem si uvědomit, jaký zvuk baskytary se mi líbí a podobně. To jsou ty přísady, které ze mne dělají jiného producenta než jsou ostatní.

Snažíte se i při koncertě kontrolovat zvuk celé kapely, podobně jako to děláte v roli producenta ve studiu?

Když hrajete živě, hrajete pro posluchače. Já sice něco vytvářím, ale vytvářím to pro vás, pro publikum. Myslím tedy na to, aby byli šťastní, aby měli dobrý zážitek. Kdybych totiž neměl posluchače, pak to bude jen zvuková zkouška. V danou chvíli je tedy publikum stejně důležité jako já na tom pódiu. Při živém vystoupení je tedy to nejdůležitější celý ten momentální proces tvorby.

Může publikum mluvit do dramaturgie koncertu?

Obvykle vybíráme písně před vystoupením, ale jestli si publikum žádá nějakou konkrétní píseň, můžeme ji do programu zařadit. Slyšel jsem, že tady v České republice lidé moc neumí anglicky. Tím pádem na mě nemohou mluvit a já nemohu moc mluvit na ně. To nás trochu omezuji, protože já jsem rád, když se posluchači zapojují. Líbí se mi, když na mě lidé mluví, když mají nějaké přání, když chtějí, abych jim vyprávěl nějaký příběh. Například se zeptají: „Ricku, když jsi hrál se skupinou Steely Dan, nenapsal podle tebe náhodou Donald Fagen píseň Rikki, Don’t Lose That Number?“ a podobně. Tady u vás mi skutečnost, že nemluvím vaším jazykem, trochu vadí.

O čem si tedy s lidmi povídáte při koncertech v Americe?

Ve Spojených státech mluvíme například o tom, jak která píseň vznikla, o okolnostech, tématech, o tom, jak jsme písně nahrávali. Říkáme spoustu věcí. Ale tady… možná bychom mohli mít tlumočníka. Možná bychom to příště mohli zanést do svých požadavků: Pořiďte nám tlumočníka, který bude překládat, co lidem z pódia říkám. Možná by mi to trochu pomohlo.

Jaká jsou témata textů vašich největších hitů z 60. a 70. let?

Hang on Sloopy je příběh o dívce, která se ocitla „na špatné straně“, byla z nižší třídy. Ta píseň je konkrétně o chlapci, který měl tuto dívku rád a nezáleželo mu na jejím původu a společenském postavení. Je to silný příběh. Jiná moje slavná píseň se jmenovala Rock and Roll, Hoochie Koo. Ta je o mém dospívání, o tom, kde jsem hrával hudbu, o mé dívce na střední škole a podobně. Silná píseň musí mít chytlavou melodii, ale měla by mít také text, se kterým se posluchači identifikují.