Olympiádu v Tokiu má před očima jako závěrečný cíl své parádní kariéry. Pro zdar na japonských Hrách je oštěpařka Barbora Špotáková ochotná podstoupit ještě jeden sportovní návrat jako dvojnásobná matka. A možná dojde i na oběť letošního MS v Dauhá, pokud by se její comebacková sezona nevyvíjela ideálně. „Protože hlavní cíl je Tokio,“ vysvětluje Špotáková.
Svůj první závod po návratu jste už zvládla minulý týden v Kolíně, kde jste hned splnila limit pro světový šampionát, jaké to je být zase zpátky ve hře?
„Stárnete… Je těžké, že moji vrstevníci, atleti, končí kariéru a já tam zůstávám sama. Ale stejný trenér, stejný manažer, stejný SEAT, stejné Tři sestry, které budou příští rok snad slavit pětatřicet let. To jsou hodnoty, které nemizí. Je jednoduché nic nespravovat, lidi dneska všechno vyhodí. My to furt spravujeme a furt to funguje…“ (úsměv)
Druhý syn Darek se vám narodil vloni v červenci, jak jste se dostala znovu do procesu vrcholové sportovkyně?
„Návrat byl kupodivu opět docela hladký, jako při prvním dítěti. I když pochyb je v hlavě daleko víc. Člověk si je vědom věku, starosti s druhým dítětem přibyly. Ale pokud máte stejnou podporu, tak to jde. Mám dobrého fyzioterapeuta, který se mnou jezdí. Díky tomu jsme v Lisabonu (na soustředění) dali dohromady malinké problémy s achilovkami. Nedělám si alibi, problémy má každý a v mém věku by bylo divné nemít nic.“
Napadlo by vás před deseti lety, že tady dnes budete sedět jako maminka dvou kluků a stále jako profesionální atletka?
(úsměv) „To bych určitě neřekla. Trenér mi připomíná, že jsem vždycky říkala: Po téhle sezoně končím! Pan Varhaník (manažer) mě taky jednou přemlouval. Člověk to musí vždycky nechat uzrát. Nic není tak horké, jak se to navaří. Nejhorší je dělat rozhodnutí, když je člověk unavený ze sezony.“
Hvězdné biatlonistky končí ještě dávno před třicítkou, co vás u oštěpu stále drží?
„Asi, že to pořád jde, to je důležitý. Prostě mě to baví. Mezi tím jsme postavili dům, přestěhovali jsme se, dostali se do téhle etapy. Zvládla jsem jiný způsob tréninku, můžu odtrénovat něco doma. Nejsem vláčená. Biatlonistky to mají těžší, mají čtyřicet závodů za sezonu… To je určitě o hodně náročnější než atletika, kde je člověk svým pánem a může si určit, kdy a kde chce závodit. Nemusím řešit, jestli mě vezmou na Diamantovou ligu. A diváci, furt mi někdo fandí… Rozumím si s holkama, co má Ruda (trenér Černý). Přijdou unavené ze školy, já přijdu unavená z domu…“
Vzala jste si něco z předchozího návratu po mateřství?
„Negativní věci naštěstí rychle zapomínám. Bylo to dost podobný. Trenér mi vycházel vstříc, jezdili jsme na má oblíbená místa. V Jablonci házeli do metru sněhu. Všechno šlo dobře. Krize byly, ale na to rychle zapomínám. Předevčírem jsem koukala na finále volejbalu z Ostravy, kde hrála Kerri Walsh Jennings. Má dva kluky a dceru a má tři zlata, bronz z olympiády a chystá se do Tokia. Docela to tam sypala pěkně. Takovéhle ženy mě motivují, i proto se to snažím dělat.“
Co vám ukázal první závod v Kolíně, kde jste výkonem 63,85 metrů hned splnila limit na světový šampionát v Dauhá?
„Pro mě to bylo docela důležitý. Já jsem v Lisabonu nemohla házet z plného rozběhu kvůli té achilovce. Prvním hodem jsem si dokázala, že to jde. Moc tréninků z plného rozběhu jsem nemohla udělat. Budu se muset vychytávat během závodů. S tímhle se ještě budu prát. Růžově to nevidím, ale první hod byl uspokojující. Lepší by bylo hodit 64,01, bylo by hned veseleji, limit na Tokio je 64 metrů. Věřím, že by v Římě mohl padnout.“
V Římě vás čeká ve čtvrtek první závod Diamantové ligy, vzpomínáte, že jste se tam vracela i v roce 2014 po první mateřské pauze?
„Vzpomínám pořád, začínala jsem tam po Jankovi, byl tam se mnou Lukáš a Janeček, ten tam začínal chodit. Letos jedu sama, jsem z toho smutná. Ale dozvěděla jsem se, že jede Zuzka Hejnová , jedna z těch, kteří drží taky. Není úplně vrstevnice, ale kariéru prožíváme spolu. S ní mám procestováno hodně, jsem ráda, že aspoň něco zůstává. Malá nepříjemnost je, že hážeme v pět hodin odpoledne. Vnímám malinko soumrak technických disciplín v atletice. Příští rok uvažují vyřazení některých disciplín v Diamantové lize. Na to, že hážeme v pět odpoledne, je to malé mistrovství světa, zřejmě bez diváků… Je to trošku škoda.“
Co říkáte na vzestup Nikoly Ogrodníkové, kolegyně z tréninkové skupiny, která už letos přehodila 67 metrů a je druhá ve světových tabulkách?
„Změnila se situace, nejsem jednička, vyrostla mi tady zdatná konkurence. Jsem za to jedině ráda. Nikole přeju, aby zažila, aspoň z části podobnou kariéru jako já. Mě konkurence bude motivovat, vždycky mě to motivovalo. Mám z toho radost, nemusí všechno viset na třicetiosmiletý paní s dvěma dětma… (smích) Tlak jsem na zádech vždycky měla, na zádech toho mám dost, jsem ráda, že tohle malinko odpadne, že už jsou jiní, kteří to ponesou za mě.“
Na druhou stranu, Dana Zátopková byla na olympiádě v Římě v osmatřiceti stříbrná…
(úsměv) „To si taky říkám, to vím…“
| 23. května | Kolín | 63,85 |
| 6. června | Řím | Diamantová liga |
| 5. července | Lausanne | Diamantová liga |
| 21. července | Londýn | Diamantová liga |
| 27. července | Brno | mistrovství republiky |
| 10. - 11. srpna | Bydhošť | ME družstev |
| 29. srpna | Curych | Diamantová liga |
| 30. září | Dauhá | mistrovství světa |
S Ogrodníkovou máte společného trenéra Rudolfa Černého, ale každá máte jiný program, vídáte se vůbec někdy?
„V podstatě vůbec. Ona trénuje s Víťou (osobním trenérem Veselým ), s Rudou se potkává minimálně, vedou e-mailovou komunikaci. Na závodech se budeme potkávat na Diamantových ligách. Tam je vždycky dobře, když jsou dvě z Česka. Doufám, že to tam bude fungovat, řekneme si, kdo je daleko, blízko od čáry. Opravdu se potkáváme minimálně. Ona asi na Tři sestry nezajde. Jsme i docela rozdílné typy, i věkově.“
Budou s vámi po závodech jezdit vaši nejbližší?
„Na Diamantové ligy nebudou jezdit, do Dauhá uvažujeme, že by jel určitě Lukáš. Protože když nejede Lukáš, pak to není úplně dobrý. Když pojedu já… Furt nevylučuju, když to nepůjde, že bych kdykoli mohla říct ne. Protože hlavní cíl je Tokio.“
Vadí vám pozdní termín světového šampionátu?
„Přelom září a října je dost zvláštní, víc atletů uvažuje, že by vynechalo mistrovství světa vzhledem k přípravě na olympiádu. Nepříjemné je, že kvalifikace je 30. září a finále 1. října. Házet dva dny po sobě je pro takhle staré tělo náročné…“
Kdy se rozhodnete?
„To se uvidí během sezony, na to je dost času. Myslím, že stačí do konce srpna, konec srpna, než půjde Janeček do školy.“
Proč nepojedete na největší domácí mítink, Zlatou tretru Ostrava, kde se vám v minulosti nedařilo a dokonce jste stadion nazvala pohřebištěm?
„Termín docela dobře vychází. Tam jsem se to snažila změnit tolikrát, že se současným psychickým i fyzickým vypětím na to nemám. Tretru vynechám a budu ráda koukat na televizi. Přenosy z Tretry jsou tak pěkné, že je lepší koukat v televizi, než se tam účastnit.“
Témata:
olympiáda, návrat, atletika, oštěp, Barbora Špotáková, mistrovství světa, olympijské hry, sport, Diamantová liga, Tokio, mateřská, LOH Tokio 2020, Sport na Heureka.cz
Související články
