Ahnová u diváků sklidila ohlas už vloni, kdy přehlídka vrcholila jinou její choreografií. Jmenovala se Dancing Grandmothers a kombinovala laické tanečnice ve věku 60+ s profesionály. Tehdejší představení prozradilo, jak zručně Ahnová pracuje s prostorem a rytmem, jak dokáže barevně ladit, dynamicky proměňovat a vrstvit obrazy.
Poutavé bylo i téma - pohled na tančící ženy v seniorském věku zatřásl stereotypem usedlosti, sebeovládání a dohledu nad pořádkem, který si automaticky spojujeme s dámami vyššího věku. Řádící seniorky se na scéně naopak domáhaly prostoru pro svoje sny a tělesnost, měly radost ze sdílení zážitku s mladší generací. Přitom se Eun-Me Ahnové podařilo prezentovat tančící babičky sympaticky, s přirozenou elegancí.
Podle reakce diváků na včerejší večer festival své publikum dobře zná a ví, co mu nabídnout. V letošním představení Ahnové jeviště patří mladým profesionálům, s nimiž v několika obrazech účinkuje i sama choreografka.
Ačkoli materiály k představení hlásají, že šestapadesátiletá Eun-Me Ahnová svým tanečníkům fyzicky stačí, nelze to brát doslova. Choreografka v inscenaci vystupuje, aby nabídla jiný druh energie, jinou tělesnou a mentální zkušenost, jinou osobní barvu. A s barvami její nové představení Let Me Change Your Name souvisí hodně.
Barvy jsou pro autorku symbolem pestrosti a entropie světa. Inscenace vznikala v Berlíně, jehož atmosféra po pádu Berlínské zdi prý měla zásadní vliv. "Sledovala jsem tanečníky jiných národností a kulturních kontextů, z nichž vycházeli, různého vzdělání i talentu a rozhodla se zpracovat jejich kulturní odlišnosti, to, jak na nich lpějí i jak se od nich osvobozují," vysvětlila Ahnová.
Na barevné symbolice použité v kostýmu i světelném designu a na jejím psychologickém účinku teď Eun-Me Ahnová buduje abstraktní pohybovou strukturu, pevně nasazenou na neklidný invazivní rytmus elektronické hudby.
Někde na pozadí cítíme napojení na minimalismus, který se na scéně v eruptivním pohybu tanečníků promítá jako opakující se variace, kombinace, permutace kroků, gest a skoků. Pohybová matrice se váže k životním cyklům, stereotypům, zlozvykům - k tomu, co se v našich životech opakuje a sedimentuje.
Naopak téma životní proměnlivosti zrcadlí práce s kostýmy. Je to proud estetizovaných, choreograficky organizovaných převleků působících jako bláznivá módní přehlídka.
Základem kostýmů jsou dlouhé šaty a sukně u mužů i žen. S nimi tanečníci dokážou vytvářet desítky barevných variací, střihů, siluet i gagů - kdyby šlo o módní show, její podtitul by zněl "Všechno, co potřebujete mít v šatníku, jsou jedny šaty a jedna sukně". Impresi módní přehlídky podtrhuje exhibicionismus tanečníků, jejich arogantní pohledy do publika i do směšnosti přehnaný catwalk.
Choreografka do tohoto tepajícího světa mladé výkonnosti, vzájemných fyzických konfrontací a provokací, ale také zjevné sebevědomé provokativní krásy (jednou z variant kostýmu je "jenom sukně") vstupuje jako tichá soustředěnost, neambicióznost, jemnost. Přináší jiný druh komunikace a vnímání. Náhle jsou uvěřitelné zkušenosti se šamanismem, které její životopis zmiňuje.
Abstraktní ráz choreografie dovoluje různé čtení i výklady autorčiny role - také je možné, že v každém představení se Ahnová chová jinak a zasahuje podle momentální inspirace a napojení na aktuální atmosféru.
Mladým tanečníkům svádějícím bitvu o nalezení barevného outfitu, který by nejvíc slušel jejich osobnosti a ladil s ostatními, jejich guru přináší příležitost k zastavení, oddechu od zničujícího výkonu.
Na scéně se vedle výrazných zářivých barev objevují i bílé a černé kostýmy. Z arogance se klubou úsměvy, roztomilé grimasy šibalství a útočnost se mění v zábavnou hru.
V této logice by choreografie mohla generovat další obrazy a situace. I tak jich v pondělí bylo víc než dost. Publikum ocenilo nadšeně extrémní výkony plné akrobacie i vizuální stránku, zatímco pár kritiků zůstalo při frenetickém potlesku vestoje zabořeno v židlích. Na co asi mysleli, když jen tak pomalu pantomimicky naznačovali potlesk?
Eun-Me Ahnová: Let Me Change Your Name
(Pořádá festival Tanec Praha)
Divadlo Ponec, Praha, 3. června, reprízy 4. a 5. června
Možná na loňské zahájení Tance Praha, na představení East Shadow choreografa Jiřího Kyliána. Na to, jak hutností jeho obsahu a bohatostí formy zůstali přimraženi k sedadlu a na konci se dojetím nemohli postavit. Nebo na to, zda je opravdu nutné letos přivézt a třikrát odehrát dílo, které mohlo být v době svého vzniku, tedy v roce 2006, docela trendy, ale dnes už působí trochu prošle.
Možná je napadalo, že by stačilo zařadit sympatickou Eun-Me Ahnovou do programu a nedělat z ní to, co není - událost sezony.
