Ale i přes tuto kaňku, díky které jsme byli zákazníky Chirurgie 2 nemocnice Vyškov, jsem na soutěž nezanevřel, naopak. Vyškov mám hodně rád, je to sice rychlejší soutěž, ale pořád taková jako techničtější. A letošní Vyškov se povedl.

Prvenství jsme si vysloužili za přihlášku do celé soutěže, kterou jsme podali jako první. To je tak, když si máte vybrat mezi přihlášením na soutěž nebo mytí nádobí. Uwe prošel po Kopné drobnou opravou, zejména vytrhaných podběhů, kde propružená kola způsobila jejich nedobrovolnou demontáž. Je vtipné, že než jsem poznal Opel Adam, ani jsem pomalu nevěděl, jak ten nenamontovaný podběh vypadá. A teď mám průměrnou spotřebu dva podběhy na soutěž. Už to začíná být takové „monotematické“ (a drahé :)).

Na soutěž přijíždíme klasika ve čtvrtek, bydlíme na náměstí a v místní nálevně už čeká Honza Petr, jeho navigátorka Nikola a jeho táta, Martin Zigler, Michal Vrbka, Michal Cibulka a po chvíli přijíždí „můj“ Romča Švec. Tak si tak povídáme, náhle se ozve „tak poslední objednávky“, asi bychom měli jít, následuje poslední objednávka, její konzumace a smutné oči kamarádů, kteří se dlouho neviděli směrem k obsluze. Vyloudíme už jen lahvovou plnotučnou plzňičku, tak přesouváme mejdan, jak se tak říká, na třináctku :).

Ráno jdeme na snídani, Roman pro itík a další náležitosti a hurá na seznamovačky. Jela se otočená Ivanovická Brána, což je RZ, která je z části bývalá Zouvalka, ale otočenou ji nikdo nikdy nejel. Krom těch, co to tam hoblují do nesmyslu při testech :). Dále pak RZ Podivická v pro mě klasickém směru, pro někoho obráceně a pak klasická Račická se svým nádherným, avšak rovněž zrádným skokem. Rychlostky jsou to krásné, mně se Vyškov líbí. Ano, je to takové charakterem rychlejší, ale tak nějak jako hezky. Pořád se tam něco děje. Takže za mě jsou tratě hodně v pohodě. Škoda, že se už nejezdí a letos pořadatelům opět nevyšel Kuchlov. To je RZ v podstatě jen v lesích s pro diváky naprosto zoufalým přístupem (sorryjako). Ale jezdecky, to je paráda panečku. Pamatuji jak jsme se tam jednou s Hondou a Romanem hecli a zajeli čas asi o 7s horší než Fabia S2000.

Na některých úsecích, či dokonce celé rychlostce je omezena rychlost pod zákonný limit. To je ale na samostatný článek. To bychom tu byli dlouho. Rozhodně to bezpečnosti soutěže nepřidá. Pojďme ale závodit. Krom toho, že jsme se strašně přežrali v restauraci Acapulco (božské to místo ve městě Vyškov) se nic výjimečného nestalo.

Ráno se probouzíme do nádherného počasí. V servisní dodávce jsou pořád naložené ty nádherné nové sedmičky, co jsem koupil na Kopné. Na Vyškově je ale zase takové vedro, že bych je odpravil po pár kilometrech. Takže zase zůstaly nevyužity. Díky Ralex-Sport se k nám dostaly skoro nové Pirelli 5ky od M-Sport co jely na Korsice. Nazouváme kombinaci 5-5, tedy tvrdou směs na předek i zadek a jdeme na to. Na rampě trochu poškádlím Aleše „AllesGutte“ Holakovského“, když ho požádám, jestli by mi ukázal jak sjet z rampy, abych tam nezakopnul. Já měl prostě jen dobrou náladu a zase mě přepadl ten pocit, že jsem vtipný. Byť často bavím pouze sám sebe :).

RZ1 je Ivanovická brána. Lehká nervozita, ale jde se na to. Rozpis sedí jako prdel na hrnec, jen ovládání Uweho je takové zkostnatělé. Tím chci říct, že to prostě z mé strany nebylo plynulé. Takové drobné chybky, ne vysloveně průšvih, ale ani jízda na kterou jste hrdí. Nicméně, z najížděček jsme věděli, že skok přes křižovatku by mohl jít podržet, jak se tak říká a že i kdyby člověk přestřelil, tak je tam pole. Tak se už před startem rozhoduji jej prostě podržet. A tak přichází poslední pravá čtyři a míří se na skok. A pojď mi hop. Dopad je jako do peřinky, ale lehce uteče zadek a následnou pravou zatáčku jedeme bokem. Uwe ryje pravou držkou v trávě, ale držba pedalu plynoweho vše koriguje a jede se dál. WOW, to bylo boží. Je to hezká rychlostka, průjezdy po šotolině ukazují, že bych potřeboval s Uwem více testovat. Nevěřím si na tom. Nechci mu ublížit. Dojíždíme do cíle. Čas žádná hitparáda, ale ani tragédie. Čekal jsem to horší. Jde se na RZ2. Jede se na Podivickou, kterou mám hodně rád. Je to klasická zkouška, kdy akorát motanice v JZD je pro mě nová, já to znám kratší. A poprvé zažívám to, o čem jsem jen slyšel z vyprávění – napuštěná jímka vodou na výjezdu. Startujeme a tempo je nádherné. Věřím si na čas, držím plyn a jede se. Jízda byla plynulá, na čas, pecka. Přijíždíme do JZD, projíždíme možná až moc opatrně, ale hlavně čistě. Nicméně hlavou se mi honí, jestli to neprodávám až moc. Projíždíme „bazénem“ a vidím prd. Rychle stěrače. Překvapilo mě, jak se Uwe nějak uhnul doleva a nechce se mu odjíždět. Tam je nějaký bahno nebo co? Nic, valíme dál. Užívám si průjezd pravých zatáček přes horizonty ještě před odbočením do vracáku, ale co to? Vjedeme naprosto správnou rychlostí do vracáku, ale Uwe z ničeho nic ztrací adhezi a míří si to držkou přímo do svodidel. No ty wole! Ne ne ne. Rychle ručka a Uwe na poslední chvíli se stáčí mimo svodidla. Hned říkám „defekt?“ a Romča „defekt, pravá přední“. Já už jen potvrzuji. Nechápu, nic jsme nechytli, žádný kámen, šutr, hranu, nic. A stejně. Dojíždíme s rozervanou gumou do stopky a je vymalováno. Od kola se kouří, trávíme časoměřiče a mně to útočí na kardiovaskulární systém. Překvapivě ztráta na některé není tak velká, a to jsme ten defekt chytli v tom místě, kde všichni jedou naplno až dolů, pak serpentiny a rovina na plný plyn do cíle. Od Arnošta dostáváme „jen“ 15s. Což je na tu bídu boží. Měníme kolo, poprvé po letech měním kolo na závoďáku a poprvé na Uwem. Trvá nám to hrozně dlouho. Peklo. Přeskupení stíháme. Tam čeká Verča a její mamka a hned dostávám „dělo“ do ramene jestli jsem magor a ukazuje mi video ze skoku na Ivanovické Bráně. Heeezkej! Prý jsme sklidili velký aplaus a pochvalná slova. To mě těší. Voláme do servisu, že bude třeba kontrolovat oblast pravého předního kola na dodatečné ztráty. Jsou ohobloavané hadice, zničený podběh (už zase!), černý blatník od gumy, ale jinak celkem cajk. Auto se dá do pucu, jedna Pirellka od M-Sport to má tedy za sebou, hledáme náhradu a jedem na další rundu.

Ta je ve složení Račická – Brána 2 – Podivická 2. A když jsme u té Račické. Tam byla tradice, že na najížděčkách byl pán, co vždy říkal „tak vás vítám u nás na Račické“, když jste přijeli do prvního průjezdu.

Byl legendou. Letos ne. Tak nám bylo nějak trudomyslno. Ale byl tam mladý kluk, stáhneme okno a ozve se „vítám vás u nás na Račické“. To nás doslova nakopne radostí. Pan „Legenda“ nakonec „sloužil“ u startovní/cílové rampy.

První průjezd Račickou jdeme na to, zase se snažíme držet tempo jak na Podivické, ale místy to nejde a vrací se lehká křečovitost z Brány 1. Nic zásadního, jen to chvílemi lehce ruší. Nicméně, tři momenty z této zkoušky. Nejprve skok. Ten je prostě mega. Já ho znám jen s Hondou. Přibrzdím, podřadím a hop. Odneslo to zrcátko. Odlétá krytka (která mi je panem Pořízkem starším donesena do cíle – DĚKUJI!) a je rozmlácené sklíčko.

Auto dopadá jak do peřinky a hrr na zámek. A to je ten druhý moment. Na výjezdu ze zámku je otočka „pravá devět za branou“. Najíždíme, tahám za ručku, ale neděje se nic. Ono se to stalo už na první Bráně, ale tam jsem si myslel, že to je suchým asfaltem. Jenže na výjezdu z parku je vlastně štěrk a ono nic. Ryjeme hubou ve svahu a div netrefíme strom. „Do p*dele!!“ Čas je v…. No nic, pokračujeme. Třetím místem je „levá 3 přes hópe“. Ano, ukradl jsem to Filipovi Marešovi, ale mě to napadlo instinktivně jak jsem tím místem projel, že to je přesně to slovo. To je prostě hópe. Takový horizont, který má vysokou nájezdovou rychlost, ale je ostřejší ve výjezdu, takže to auto prostě odskočí. Lehce si před ním přibrzdím, mám obavu, aby auto neuhnulo moc směr stromy. A nic. Uwe je po změně nastavení podvozku (malý pokrok od Kopné) totálně boží. Roman hned „drž ho“ a já věděl, že v druhém průjezdu to půjde. A šlo. Z onboardu jsem se díval a nájezdová rychlost na ten horizont byla nějakých 151Km/h a vy jedete do levé tři, nevidíte do ní a víte, že to „hópne“. Ale věříte, že to jde. A šlo. A tyhle momenty jsou to, proč to děláme. To je taková bomba! V cíli to z vás jenom cáká.

No a dojde na Bránu 2. Jedeme rychleji, ručka opět nefunguje když ji fakt potřebujete a ztrácíme. Bohužel dělám nemalou chybu. Na příjezdu na krátký spojovací šotolinový úsek správně odbrzdím, zatočím za balík, dám asi 30% plynu, aby auto šlo za koly a zatočilo na kamení, ale namísto toho si to Uwe zamíří přímo do balíku slámy vpravo. Rána, balík posunujeme (klika, že to není považováno za retardér) a Uwe dostává „přes držku“. Za cílem zastavujeme a Honza Nešpor se šklebí, jak kdyby tam chybělo půl čumáku. Klika, je nabouraný, ale nic extrémního. „Jen“ pomuchlaný.

Přichází druhý průjezd Podivickou. Jdeme na to s odvahou, JZD rychleji, čistěji, byť výjezd se nedaří jak bych chtěl, ale nemáme defekt. Nádherná RZ, to vás prostě musí bavit. Je rychlá, ale musíte věřit, že to jde. A to jsme rozhodně nebyli nejrychlejší. Nicméně v cíli jsme rychlejší než Tomáš Arnošt a Honza Dvořák, kterému dáváme 8s. A to fakt potěší. Vteřina ztráta na polského žraloka je taky boží. Jsme už v kontaktu s užší špičkou. Z analýzy onboardu dnes víme, že ten defekt nás stál 25s. Škoda.

Druhý servis, nic extrémního se neděje, auto projde standardní revizí, občerstvíme se, vyleju na sebe džus a můžeme jet. Máme před sebou dvě poslední RZ. Račickou a Podivickou. Od Honzy Dvořáka jsme 1,9s.

Míříme na Račickou. Honzu Dvořáka, neboli talenta Autoklubu ČR chceme udolat. Snažíme se jet fakt rychle. Občas až moc. Proč? Blížíme se opět ke skoku v Račicích, ještě řadím čtyřku, jedeme, brzda, sklepnutí do čerstvější trojky a SKOK. Ale jako fakt skok. Dopadneme a rychle musím korigovat směr v desetinách vteřiny, jinak jsme v betonovém plotu. Uff. Uwe opět poslouchá na slovo a nádherně zahne. Klika. To už bylo ale hodně. I onboard ukazuje, že to bylo dost. Na tomto místě nás sleduje Renda Dohnal, který před tím byl na skoku na Ivanovické Bráně za který nás velmi chválil. A po tom skoku Račickém už nám píše „Jste se rozhodli být skokany Vyškova?“. Jedeme k zámku, projíždíme v nádherné rychlosti zahradou a přichází reparát průjezdu bránou. Romča ještě říká „měj vyšší nájezdovou rychlost, ať se to utrhne“. A já si před RZ neříkal nic jiného. Vjíždím do brány rychleji, trhnu za ručku a co myslíte? Stane se totální prd! Jediný rozdíl oproti prvnímu průjezdu je, že teď nešplháme jen ke stromu, ale k tomu betonovému křížku. A opět ryjeme držkou v hlíně. Ach jo! Opět vteřiny v trapu a v cíli je to jasné. Tomáš Neužil i Honza Dvořák nám odskakují. Vše je tedy jen o poslední RZ. Trochu kecáme na přejezdu, protože je tam dlouhý čas, ale po čase jedeme. Natopíme auto, tedy gumy i brzdy. Sice už pryže nejsou co bývaly na začátku, ale pořád fungují obstojně. Romča má dar správně počítat časy a dojíždíme do časovek přesně. Což se bohužel nedá říct o ostatních, přes které se pak musíte prodírat. Nicméně s natopeným autem dojíždíme na start, který je pozastavený. Na dlouho. Auto je tím pádem studené a mně je jasné, že „game over“. Proč? Protože se znám. Je mi jasné, že první zatáčky tomu nebudu věřit a že pojedeme stylem „tak zkusíme pravou, tak zkusíme levou, tak zkusíme brzdy“. První 1/3 rychlostky jedeme svižně, ale ne stejně nebo rychleji než v druhém průjezdu. Až od cca výjezdu z Podivic autu fakt věřím a jde se na to. Ale to už je pozdě. V cíli nám Honza Dvořák dal 3s a je vymalováno, 6. místo. Je po boji a nebýt defektu, jsme čtvrtí ještě před Tomem Arnoštem. Ale na kdyby se v rally nehraje. Gratuluji klukům, mají to po zásluze. Ale to ještě netuším. Jedno malé dobrodružství je na posledním přejezdu, kde někdo zavřel závoru přes cestu, přes kterou vedl itinerář. Tak jsme si za cenu nedodržení tratě museli vymyslet cestu na rampu taky. Další Adamy se nás držely. Dojíždíme na rampu, kecáme, dáváme rozhovory a Zdeněk Pekárek, promotér Adam Cupu na mě signalizuje, že tentokrát pro mě nic nemá (poukaz s odměnou za umístění). Jenže to ještě nikdo netušíme, že spolujezdec Honzi Dvořáka dělá fatální chybu a odevzdává výkaz do poslední časové kontroly o 3. minuty pozdě. Následuje 30s penalizace a on tím pádem padá až za nás. Naše pozice je tedy 5. místo Adam Cupu z Vyškova 2019.

Dochází ještě k jedné velké a významné události. Dojetí do cíle Vyškova znamená, že se prolomila smůla, kdy s Uwem to vždy bylo „jednou dojedu, podruhé ne, pak zase jo a zase ne“. Konečně mám dvě soutěže po sobě :).

No, je to za námi a bylo to boží. Ano, 5. místo nemusí znít zrovna sexy, ale je vybojované i přes defekt pneumatiky. Je pravdou, že nad časy špičky fakt občas kroutím hlavou. Mno, mám se ještě hodně co učit. Na stranu druhou, co by to bylo za svět, kdyby mě starce neporážel mladík, ne? Tak to má být, ale stejně bych se mu rád přiblížil. Nebo připlížil, to už je fuk :-).

Hustopeče vynecháme, po loňském zážitku do toho rizika nejdu a raději pošetřím koruny na Pačejov na který se mega těšíme. To bude pecka a tam chceme na tu TOP3 fakt zaútočit. Držte vlnu a palce!

Díky z celého srdce DAQUAS | RZ1.cz | KPCS CZ | Silker´s Brewery | Exchange4U | Panther Studion

P.S.: Chválím pořadatele Rally Vyškov za to, že se v cíli zajímali o názor na soutěž a dělali s posádkami (i námi malými pívy) hodnocení soutěže. To je správná cesta a něco to ukazuje. Tak za rok, jo? A chceme Kuchlov.