Série Transformers potřebovala restart, ale Bumblebee ji stáhl k fantasy průměru

Michael Bay je už roky jedním z nejvýraznějších režisérů současného Hollywoodu a jeho rukopis i trademarkové postupy jsou tak výrazné, že by je člověk poznal snad i poslepu. Dobře, možná ne poslepu, ale rozumíme si. Je to mistr velkolepé akce, praktických i digitálních efektů, ztřeštěného humoru, líbivých vizuálů, úmorného tempa, neuvěřitelně efektivního natáčení i práce s rozpočtem, díky praxi v reklamě to navíc všechno umí prodávat v přestylizovaném balíčku, na který se opravdu dobře kouká. Všechny tyhle schopnosti v sérii Transformers zúročil na maximum. S přibývajícími díly, kterým rostl rozpočet i ambice, avšak smršťovaly se scenáristické schopnosti lidí, kteří se pod ně podepisovali, se ale Bay stal sám sobě zkázou. Série mu pod rukama bobtnala do takových rozměrů a režisér se tak často choval jako utržený ze řetězu, že filmy o věčném boji mezi Autoboty a Decepticony začaly být vyloženě únavné ve své repetetivnosti jak příběhové, tak vizuální. Z Transformers se stal přeplácaný nekoherentní paskvil, ve kterém sice Bay i nadále předváděl hotové divy, ale jako celek ty filmy přestaly fungovat snad už druhým dílem, přičemž na „Posledního rytíře“ se pak přes všechny jeho audiovizuální kvality a nabušenost akce téměř nedalo koukat.

V tomto kontextu je tedy dobře, že se u Paramountu rozhodli vzít za ruční brzdu a strhnout volant jiným směrem. „Bumblebee“ představuje v porovnání s posledními „Transformers“ skoro až komorní film, protože v jeho jádru nejde ani tak o zachraňování planet a všechny ty válečné tlachy kolem. Mnohem více se soustředí na to, co dělalo skvělou událost z Bayovy transformeří jedničky, tedy pouto mezi teenagerem a jeho autem, puberťácké patálie a upřímné ohromení z prvního kontaktu s milým mimozemským organismem. Je vidět, že u Paramountu cítili divácké přesycení Bayovým megalomanstvím a chtěli to zkusit jinak. Druhá strana mince však je, nakolik se Travisu Knightovi, který před třemi lety debutoval skvělým animákem „Kubo a kouzelný meč“, povedlo emoce a dobrodružství jak opsané z Birdova „Železného obra“ nebo Spielbergova „E.T.ho“ převést na plátno. Protože na „Bumblebeem“ je viditelný záměr i snaha, ale výsledný produkt pokulhává po hranici snadno zapomenutelného průměru.

Možná je to proto, jak vypočítavě Knightův hraný debut působí. Bumblebee budí dojem, že se inspiroval nejen u zmiňovaného Spielberga a Birda, navíc se jasně veze na současné 80´s retro vlně, jejíž kořeny bychom pravděpodobně našli někde u „Stranger Things“. Přes snahu napodobit popkulturní ikony a chytnout se mediálního trendu mu však chybí ta vyloženě upřímná a dětinská hravost, která by film oživila srdečným humorem a retro autenticitou, z níž aktuální 80´s pořady a filmy těží. „Bumblebee“ se tak zasekl někde na půli cesty. Výpravou a do jisté míry i stylisticky se snaží držet osmdesátkový feeling, kdybyste ale zaměnili kulisy a všechny postavy oblékli do současné módy, nebylo by z jejich chování ani z vývoje filmu poznat, že se má odehrávat v jiné dekádě. Travis Knight si odškrtává všechny povinné položky retro filmu (bláznivé účesy, pár kulturních odkazů, walkman, a tak podobně), ale dělá málo pro to, aby „Bumblebee“ retrem skutečně žil, všechno je to naoko.

V takovém prostředí pak při podrobnějším zkoumání začnou klopýtat i postavy. Fakt, že je hlavní hrdina vlastně hrdinka, je sice prima, ale jelikož ji scénář obklopuje postavami, ze kterých vyloženě sálá klišé na všechny strany, je pro diváka téměř nemožné vytvořit si k ní pouto. Zvlášť, když jediné, o co se film snaží, je udělat z ní chlapa, resp. chlapce: Charlie (ano, to je její jméno) dělá v garáži na otcově Corvetě, nemá žádné kamarádky, pracuje v autoservisu, nerozumí si s matkou, dokonce se i obléká jako chlapec. Jestli tohle má být snaha svézt se vedle retro vlny také na té emancipační, tak se skoro až smutně míjí účinkem. Charlie není dobře napsaná dívčí hrdinka, je to standardně napsaný klučina. Jen mu narostly vlasy a prsa.

Co naopak docela mile funguje, je Charliino pouto s Bumblebeem. Ani tady sice Knight nikdy netrefí pomyslnou ideální notu, při které by se vám vzrušením zachvěly chloupky na předloktí, ale emoce mezi oběma postavami jakž takž fungují. Což je na jednu stranu obdivuhodné, protože Bumblebee nemluví a oboustranná komunikace tak leží na bedrech Hailee Steinfeild. Ta sice neoslní, ale s klišovitě napsaným chlapcem se vypořádala solidně.

Což platí i o Knightovi a jeho akčních eskapádách. Hned jeho otevírací sekvence na Cybertronu je adekvátně dynamická, technicky nenapadnutelná, dokonce je schopna vybudovat drobný náznak napětí. Knight v ní potvrzuje, že jakmile v téhle komornější verzi „Transformers“ dojde na akci, nehodlá se držet zpět, což pak připomíná ještě několika dalšími sekvencemi. Ty možná nejsou vyloženě „mindblowing“ jako Bayova akce, ani nejsou tak nápadité, ale fungují velice solidně, jsou přehledné, zábavné a mlácení kovů dávkují přesně v takové míře, aby diváka udržely v touze chtít víc. Někdy je méně více, Bayovi by to mohl konečně někdo říct.

Knight navíc boduje designem ve stylu původních animovaných Transformers, což je mimochodem asi jediný retro prvek, se kterým opravdu udeřil hřebíček na hlavičku. Transformers se dokonce podobně hýbají a vydávají stejné zvuky. A i když se později dva ústřední robo-záporáci začnou chovat jako obyčejní superzlouni, v jádru je první seznámení s Knightovou verzí transformerů díky jejich trochu úsměvné stylizaci vlastně pohádkově milé, což nastavuje tón pro zbytek filmu.

Ten je nakonec příjemnou, i když bohužel snadno zapomenutelnou zábavou, která ve snaze udělat všechna správná rozhodnutí ztratila vlastní řeč. Travis Knight má dobré nápady, film je technicky skvělý a v rámci série po dlouhé době alespoň trochu zajímavý. Ale jeho plytké postavy postrádají srdíčko a tím i schopnost vzbuzovat emoce. I když tedy Charlie seznámí diváka se svou tragickou minulostí a Knight na ní ve finále trochu předvídatelně naváže, „Bumblebee“ se po emoční stránce jednoduše mine účinkem. Zbude tak další robo zářez, kterému na rozdíl od předchozích megalomanských obludností těžko něco vyloženě vyčítat, ale díky hře na jistotu prostě nemá takový tah na branku, ve který člověk mohl doufat. I když musím přiznat, že s odstupem času na něj vzpomínám spíš v dobrém.

---

Co do ostrosti a drobnokresby byste rozdíly mezi Blu-ray a Ultra HD Blu-ray přepisy hledali marně, neboť v tomto ohledu se schopnosti 2k masteru neprojevují nijak zásadně. Novější formát na tom sice je o něco lépe, ale rozdíly jsou znatelné spíš jen při přímém srovnání. Blu-ray jsem pak neviděl celý, z několika skoků napříč scénami však lze posoudit velice solidní kompresi a zjevně naprosto dostatečnou kresbu, které podráží nohy pouze přítomnost barevného šumu. Je zřetelný na střední intenzitě jasových tónů a je zjevným důsledkem „přežehlení“ do SDR. V HDR verzi totiž „Bumblebee“ nešumí, ani neprojevuje jakékoli další video vady. Snad krom jednoho rozpixelovaného záběru na SPZku zaparkovaného auta, který je zjevně digitálně „nazoomován“ – to je něco, co jsem snad v mainstreamové tvorbě ještě neviděl.

Vedle drobného upgradu v rozlišení je podstatně zřetelnější příspěvek HDRka a rozšíření barevné palety. „Bumblebee“ se často odehrává ve velmi spoře svícených interiérech, kde jsou sice ostrá bodová světla, ale místnosti moc nenasvěcují. V případě UHDBD to vede k oproti Blu-rayi trochu tmavší prezentaci, která ale podstatně lépe pracuje s kontrastem a tím pádem definicí objektů i prostoru. A má mnohem ostřejší highlighty, kde paradoxně zůstává více informací. Obraz působí podstatně plastičtěji, a to navzdory faktu, že se Knight straní absolutní černé – i ty nejtmavší scény jsou na pozadí odstupňované šedé. Tedy alespoň v případě HDR-10 vrstvy, Dolby Vision verzi jsem neviděl. Ale nepředpokládám, že by byla kdovíjak zásadně odlišná. K podstatnému upgradu v kresbě prostoru pak samozřejmě došlo i v případě exteriérů. Venku i vevnitř platí, že barvy UHDBD jsou živější a oku příjemnější, stejně jako se světlo chová mnohem realističtěji než v případě Blučka. Jeden příklad za všechny: Když je Charlie poprvé v garáži autoservisu a odchází na vrakoviště, zastaví se uprostřed temné místnosti, do které jde ostré světlo zvěnčí. Na Blu-ray je toto světlo pobledlé a ještě vytváří jakýsi jasový opar kolem Charliiny postavy. Kdežto na Ultra HD Blu-ray je světlo přirozeně ostré a zřejmě využívá tisícinitový limit, na který byl disk masterován, Charlie však zároveň zůstává perfektně vykreslena ve stínu. V případě HDRka platí, že veškeré podobné scény, kdy do tmavých interiérů prosvětluje světlo skrze okna, případně jsou na pozadí nějaké světelné zdroje, se chovají mnohem realističtěji a přes ostrost světla jsou na pohled příjemnější. A jak říkám, vzniká tak zásadně lepší definice prostoru. Bumblebee není kdovíjak vizuálně oslnivá podívaná, a i to HDRko využívá spíš spoře. Rozdíl mezi Blu-rayem a Ultra HD Blu-rayem je ale jasně viditelný a v případě novějšího formátu poskytuje podstatně lepší podívanou. Pro asi nejlepší práci HDRka v celém přepisu doporučuji scénu Charlie s Bumblebeem v lese.

Dolby Atmos je pak přítomna na obou discích a nepřekvapivě je velmi dobrá, jak jsme si u object based stop zvykli předpokládat. Nebudu rozepisovat, jak se tu a tam člověku něco proletí nad hlavou, nebo že má zvuk skvělý dynamický rozsah a vytváří rovnoměrnou všeobjímající kulisu. Zmíním pouze, jak mile mě překvapila práce s nízkým zvukovým spektrem, které není zbytečně přetěžováno a přitom mu zůstává údernost i přesnost, což ocení posluchači citliví na dobrou práci subwooferu a zřejmě i jejich sousedi. Pak fakt, že některé klasické hudební fláky, které v mixu zazní, pravděpodobně nikdy nezněly tak dobře – občas jsem ani nevěřil, že by se mohlo jednat o až několik desítek let staré hudební pecky, protože kresba jednotlivých nástrojů, objemnost zvuku a energie, která z usazení v Dolby Atmos mixu sálala, byla v případě některých hitů skutečně obdivuhodná. Jinak sice Bumblebee nemá kdovíjak pamětihodnou stopu, ale technicky je výborná, o tom žádná.