Zážitková pedagogika, čtivá esej od Ivo Jiráska

Dílo Ivo Jiráska Zážitková pedagogika s podtitulem Teorie holistické výchovy (v přírodě a volném čase)  podává poprvé v ČR v ucelené podobě dosavadní vývoj holistické výchovy a její reflexe v podobě zážitkové pedagogiky.

Holistická (celostní) výchova = záměrné ovlivňování prostřednictvím praktického působení na jedince i skupiny s cílem jejich proměny pomocí dramaturgicky navržených a inscenovaných prožitkových situací, zejména v přírodě, obvykle s jejich reflektivním převedením ve zkušenost.

Zážitkovou pedagogiku - obor na pomezí neformální a informální edukace - charakterizují programy nabízející určitou míru rizika a dobrodružství, situace umožňující vykročení ze zóny komfortu do zóny nejistoty a učení. Tato „výchova prožitkem“ navazuje na dlouhou tradici výchovy v přírodě od ideových počátků (zejména v duchovních podnětech antického Řecka) přes hnutí 19. a 20. století (turistika, skauting, foglaring, woodcraft, tramping) k moderním formám výchovy v přírodě, propojujícím pohyb s kulturními a herními programy. 

Dramaturgicky uspořádané prožitky z pohybu, přírody, či lidského setkávání mohou představovat transformativní zkušenost proměňující ucelený horizont významů a porozumění jedince. Kniha tak představuje i filozofický model odpovídající na hlavní otázku oboru na pomezí pedagogiky volného času, andragogiky a kinantropologie, totiž jak může krátkodobá zkušenost ovlivnit celek lidského života.

Autor čtenáře vede k tomu, aby se zamýšlel nad teoretickým rozměrem programů a metod, který je v dosavadní literatuře o zážitkové pedagogice často opomíjen. Kniha je nezbytným podkladem pro další promýšlení rozvoje oboru v kontextu jeho historického vývoje i současné podoby, je jedinečným zdrojem úvah pro studenty i zkušené praktiky z řad pedagogů, volnočasových vedoucích, instruktorů a lektorů kurzů pro děti i dospělé.

Ukázka z knihy: 

6.6 Záměrné pedagogické vymezení vůči převládajícím trendům

Je na podobné společenské změny školství připraveno? Obávám se, že nikoli. Bez ohledu na to, že přání dnešních dětí stát se profesí slavným youtuberem může být jenom o něco reálnější, než v mé generaci stát se kosmonautem. Problém však nespočívá v tom, zda dovedou současné školy uspokojit individuální profesní preference dostatečně, nebo nikoli. Problém je, že největší brzdou v adaptaci školství na změněné společenské podmínky jsou pravděpodobně samy pedagogické fakulty, tedy instituce připravující učitele na jejich povolání, které je spíše posláním. Do škol nastupuje zhruba polovina jejich absolventů, čtvrtina opouští školství do pěti let – na trhu práce se uplatní lukrativněji. Problém ale není jen ekonomický. Velká část toho, co se dnes přednáší, se přednášela i v 80. letech, kdy jsem studoval – tedy opomenu-li tehdejší oporu o marxismus a dnešní ideologické zakotvení ve vědě zdánlivě apolitické. Důležitá je bezchybná rekapitulace pouček z knih, případně doslovné opakování ze skript. Nechci jen plivat a nadávat jako v hospodě; znám spoustu zapálených kantorů, kteří dovedou přenést oheň svého zájmu na další generace.
Znám obdivuhodné univerzitní znalce, získávající si respekt posluchačů. Ale pocit a dojem, že společenské změny jsou podstatně rychlejší, než dokáže školství dostatečně reflektovat, natož vysokoškolská příprava na učitelskou profesi zdárně předjímat, ve mně zůstává…

PŠL však byla vždy v jistém nesouladu s většinovým společenským míněním. Disponovala dostatečnou odvahou ke vzepření se hučícímu davu. V dobách preference kolektivu upozorňovala na sílu individuality. V bezbřehém liberalismu vyzvedávala možnosti týmové spolupráce. Oproti lacinému mlčenlivému souhlasu akcentovala kritickou argumentaci v kultivované diskusi. Podněcovala každého jedince, aby si dokázal ustát svůj názor a své místo ve skupině. Nebála se poukazovat na nutnost a nezbytnost zpevňování těla, mysli i charakteru. Jít do přiměřeného rizika a vykročit ze zajištěného pohodlnictví. To jsou však charakteristiky, vlastnosti či dovednosti, kterých je dnes zapotřebí ještě více, než tomu bylo v letech minulých. Protože jsou v rozporu s tím, kam se ubírají celospolečenské tendence.

Jako praktickou ukázku tohoto přístupu si dopřejme formulace vztažené ke kurzu Život je gotickej pes 2018, jak se promítly do přihlášky kurzu. Mezi sociální východiska projektu se probojovalo zejména trojí vyznačení většinového prožívání:

• Materiální blahobyt a konzum: přes mediální tlak, že právě v konzumu spočívá štěstí, jsme svědky životního pocitu, že pouze dostatek a pohoda k životní smysluplnosti nepostačují. Blahobyt je provázen pohodlím a změkčilostí, neochotou překonávat sám sebe a vystavovat se nepohodlí. Klesá iniciativa a ochota přebírat zodpovědnost. Je důležité poukázat na fakt, že životu lze vtisknout hlubší smysl, že i bez toho, abychom smysl vlastního života znali, je důležité nerezignovat na potřebu hledat jej. Cestou k tomu může být i dočasná dobrovolná skromnost.
• Virtualita prostředí i vztahů: moderní komunikační technologie přetvářejí
  vztah člověka k sobě samému, k ostatním lidem, k přírodě i ke světu. Čím dál více věcí se odehrává ve virtuálním prostředí a čím dál méně je patrný bezprostřední kontakt s realitou. Kategorie přirozenosti mizí z komunikace i z prožívání. Musíme zdůraznit hodnotu reálných mezilidských vztahů, zejména přátelských (radikálně se odlišujících od stovek facebookových „přátel“), ale také partnerských,s připomínkou mravních a spirituálních hodnot, bez zbytečného moralizování.
  A také podtrhnout význam osobní identity a personální integrity (říkám, co si
  myslím, dělám, co říkám), zejména v rapidně se proměňujícím světě, na jehož potenciální hrozby musím adekvátně reagovat.
• Nedostatek pohybové aktivity: sedavé chování je nejvážnějším civilizačním onemocněním, globální pandemií, díky níž se snižuje tělesná zdatnost a psychická odolnost, naopak se zvyšuje existenciální frustrace a pocit nedostatku hlubších rozměrů vlastního života. Roste neschopnost adekvátně reagovat na problémy, s nimiž je mladý i dospělý člověk denně konfrontován. Zkušenost z perspektivy života u nás, v blahobytné Evropě, v porovnání se zkušeností prožitou v ruské části Asie, se může stát apelem na změnu životního stylu. Tělesný pohyb, vystavení se nejistotám a nepohodlí, kontakt s přírodou a její reálnou podobou, společenství, které se postupně buduje nezbytnou spoluprací i vzájemnou individuální pomocí, jsou tedy základní hodnoty a myšlenkové zaměření.

 Reakcí na ně jsou pak jednoduché programové prostředky, totiž:

• expedice, která svým náročným pohybem a překonáváním bolesti zvyšuje psychickoui fyzickou odolnost, vyžaduje plánování i okamžité reakce na situační změny, učí reálnou a přirozenou zpětnou vazbou, posiluje rozhodnost a vytrvalost;
• zimní táboření, jež nezbytností zajistit si jídlo a spaní nutí jedince používat nejen mysl, ale také ruce, propojovat v běžném životě odtržené dimenze vlastní osobnosti (tělo, rozum, cit, vůle…) do smysluplně jednajícího celku;
• doprovodný večerní program u ohně, těžící z antického imperativu „Poznej sám sebe!“.

Dlužno podotknout, že toto vymezení navazovalo na zkušenosti z dramaturgicky odlišně pojatých předchozích stejnojmenných kurzů. Projekt začíná v roce 2000 jako pobytový kurz na chatě, využívající rozmanitých programových prostředků stmelených zimou jako úhelným kamenem pohledu. Jedna noc venku ve stanech byla považována za výrazné vykročení ze zóny komfortu. O čtyři roky později, pod vlivem výukových kurzů pro studenty katedry rekreologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, se proměňuje pojetí ŽGP a týdenní pobytové části (většinou v indiánských stanech týpí) předchází týdenní přechod Rychlebských hor. Další změna nastává v roce 2011, kdy se projekt na několik sezón mění v ryze putovní. Proměňuje se lokalita (Bukovské vrchy, s jasnou návazností na kurz PŠL ze 70. let, Pohraniční kalvárie), proměňuje se dramaturgické vyznění s revitalizací starších idejí, které k nám doputovaly ve formulacích Václava Břicháčka: „Manere in montibus!“, zůstávejme na výšinách, v horách. Dvoutýdenní zimní pouť ve východních Karpatech, putování nejen na hraniční horu tří států (Slovensko, Polsko, Ukrajina) Kremenec, ale zejména k sobě samému. Této hlavní části předcházel prolog v Jizerských horách a závěrečný víkend v Jeseníkách. Mezi cíle kurzu se kromě cesty jako náročné životní zkoušky, přitom však putování lehkou nohou, dostává také odborný výzkum a publikační činnost. Díky tomu máme k dispozici uceleně jak popsané a interpretované účastnické zkušenosti, tak písemně zaznamenané zpracování večerních rozprav u ohňů.

Knihu Zážitková pedagogika můžete zakoupit na našem e-shopu.

Prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D., je garantem studijního oboru rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Odborně se zabývá problematikou výchovy v přírodě v diskurzu zážitkové pedagogiky, tématy filozofické kinantropologie (filozofie sportu) a fenoménem spirituality a spirituálního zdraví. Zakládal a jako šéfredaktor do roku 2016 vedl časopis Gymnasion, dlouhodobě spolupracoval s Prázdninovou školou Lipnice.

Zážitková pedagogika vychází s podporou Nadačního fondu Gymnasion a pokřtěna bude 27.6.2019 v Praze. Bližší informace a RSVP zde.