Od takzvané Křišťálové noci, což bylo označení pro německý protižidovský pogrom, který začal 9. listopadu 1938 (název Křišťálová noc získal po rozbitém skle z výloh židovských obchodů), se hitlerovské Německo snažilo urychlit tempo nucené židovské emigrace. Německé ministerstvo zahraničí i ministerstvo propagandy přitom kalkulovaly s tím, že jiné národy odmítnou velký počet židovských uprchlíků přijmout, což hodlalo Německo následně využít při ospravedlňování své protižidovské politiky.

V sobotu 13. května 1939 vyplul z Hamburku přes Atlantik směrem na Kubu parník St. Louis pod velením kapitána Gustava Schrödera. Na jeho palubě bylo bezmála tisíc židovských uprchlíků, kteří doufali v nový život v zámoří. Jejich pozdější osud však vedl pouze k tomu, že parník získal chmurně znějící přezdívku "loď zatracených".

"Bojujte proti Židům"

Plavba parníku přitahovala od začátku velkou mediální pozornost. Ještě před jeho vyplutím z hamburského přístavu proti ní začaly protestovat kubánské pravicové noviny a požadovaly, aby kubánská vláda přestala židovské uprchlíky z Evropy přijímat. Cestující na lodi se navíc stali obětí mocenských sporů v kubánské vládě. Šéf kubánského imigračního úřadu Manuel Benitez González byl krátce před osudnou cestou lodi St. Louis obviněn z nezákonného kupčení s povolenkami k přistání a vstupu do kubánských přístavů. Tyto dokumenty běžně prodával za částky od 150 dolarů výš a podle amerických údajů tak shromáždil osobní jmění ve výši půl milionu až milion dolarů. Kuba ale v té době podobně jako Spojené státy a Amerika obecně bojovala s velkým hospodářským útlumem, což u veřejnosti vyvolávalo odpor vůči velkému počtu uprchlíků z Evropy, kteří, jak se domnívali mnozí Kubánci, budou zabírat pracovní místa.

Židovští uprchlíci, co si tato povolení a průjezdní víza u kubánských úřadů předem obstarali, však o tomto pnutí neměli ani tušení. Nevěděli ani to, že kubánský prezident Federico Laredo Bru pouhý týden před vyplutím parníku platnost všech nedávno vydaných povolenek zrušil. Do tažení proti přijetí uprchlíků se zapojil i jeho předchůdce Grau San Martin, který 8. května 1939 zorganizoval největší antisemitskou demonstraci v dějinách Kuby, jíž se zúčastnilo na 40 tisíc lidí. Jeho mluvčí Primitivo Rodriguez při ní Kubánce vyzval, aby "bojovali proti Židům, dokud nebude vyhnán poslední". Proti přijímání uprchlíků se postavily i dva tehdejší kubánské listy, deník Diario de la Marina, vlastněný vlivnou rodinou Riverů, a Avance, který patřil rodinnému klanu Zayasů. Oba podporovaly španělského fašistického vůdce generála Franciska Franka a pomáhaly razit nacistickou propagandu, podle níž byli židovští uprchlíci komunisté.

V důsledku všech těchto faktů kubánská vláda dne 27. května 1939 přijetí uprchlíků z parníku St. Louis definitivně zamítla. Vystoupit dovolila jen 29 běžencům, ostatních více než 900 pasažérů muselo plout dál k americkým břehům. Parník pak křižoval nedaleko pobřežních vod Miami, odkud už bylo vidět světla města. Kapitán Gustav Schröder odeslal americké vládě několik urgentních žádostí o přistání, dva osobní telegramy obdržel i americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Nikdy na ně ale neodpověděl. Americké noviny sice líčily situaci uprchlíků s očividnými sympatiemi, ale jen málo novinářů si dovolilo ve svých komentářích doporučit, aby Spojené státy imigranty přijaly.

Imigrační politika USA byla podle dokumentárního pořadu televize PBS z roku 1994 vůči evropským přistěhovalcům tvrdě diskriminační, což se nejvíc projevovalo v přístupu amerického ministerstva zahraničí - dokládá to například tajné memorandum náměstka ministra zahraničí Breckenridge Longa konzulům v Evropě, aby udělování víz Židům "odkládali a odkládali a odkládali" novými a novými byrokratickými překážkami. Na odporu vůči imigrantům se podílela také už zmíněná hospodářská deprese. Roosevelt, který měl před sebou třetí volební období, si pravděpodobně nedovolil těmto náladám čelit.

Židovské běžence z parníku St. Louis pak odmítly přijmout i Argentina, Uruguay, Paraguay, Panama a nakonec i Kanada. Dne 4. června 1939 tak zazněl krutý verdikt: loď se musí vrátit zpátky do Evropy.

Cesta do zatracení

Gustav Schröder odmítl odplout s lodí zpátky do Německa a začal uvažovat, jak najít svým svěřencům nové útočiště ve svobodné části Evropy. Mimo jiné plánoval přistát na britském pobřeží, zničit loď, a donutit tak britskou vládu, aby uprchlíky přijala. Sedmnáctého června 1939 ale nakonec zakotvil i s 907 cestujícími nedaleko belgického přístavu Antverpy, odkud pokračoval v horečných jednáních se zástupci jednotlivých evropských států.

Britský premiér Neville Chamberlain posléze souhlasil, že Británie přijme 288 (32 procent) cestujících, dalších 224 (čtvrtinu) přijala Francie, 214 (23,59 procenta) Belgie a 181 (pětinu) Nizozemsko. Loď se pak už bez uprchlíků vrátila zpátky do Hamburku.

Osud všech běženců se však dramaticky proměnil po květnu roku 1940, kdy Německo zaútočilo na západní Evropu. Týkalo se to i Gerdy Wilchortové, která zůstala spolu se svými rodiči v Belgii. Po napadení Belgie Německem se jí podařilo spolu s matkou utéct do Švýcarska, její otec však v zemi zůstal a později zahynul během deportace do koncentračního tábora. Podobně nacisté naložili i s dalšími pasažéry lodi St. Louis, kteří se jim po květnu 1940 dostali do rukou. Z 619 běženců z Belgie, Nizozemska a Francie jich 254 zemřelo během holokaustu - většina zahynula v Osvětimi, Sobiboru a dalších vyhlazovacích táborech. Válku přežilo 365 z nich.

Mezi cestující na parníku patřil i československý pár Rosalie a Edmund Moserovi, kteří byli vysazeni ve Francii. Edmund Moser válku přežil a zemřel v roce 1948 v New Yorku, Rosalie Moserová však byla podle dokumentů nemocnice pro utečence ve francouzském městě Dordogne hospitalizována v květnu 1942 ve vážném stavu v této nemocnici a krátce na to zemřela.

Příběh nešťastných utečenců z lodi St. Louis se stal v roce 1976 námětem britského celovečerního filmu Pouť zatracených s Faye Dunawayovou, Maxem von Sydowem a Orsonem Wellesem a dodnes silně rezonuje v obecném povědomí. V roce 2000 zveřejnil synovec kanadského imigračního úředníka Fredericka Blaira svou omluvu židovskému lidu za strýcovu činnost, která bránila židovskému přistěhovalectví. V listopadu 2018 se za Kanadu omluvil židovským uprchlíkům ze St. Louis a jejich rodinám také kanadský premiér Justin Trudeau.