Otevřená zpověď herce Vladimíra Marka (67): Přece si neprofňukám stáří!
16 fotografií
Přepadl televizní hlasatelku. Asi tak tisíckrát nechal upálit Johanku z Arku. Rád se převlékal za Franze Kafku, stejně jako za královnu i prostitutku. Před třemi lety ale Vladimír Marek musel ze zdravotních důvodů pověsit herectví na hřebík. Přesto si nestýská. Vrátil se ke svým milovaným loutkám a v 67 letech vydal svou první básnickou sbírku!
Dlouho vás nebylo nikde vidět ani slyšet. Co s vámi bylo?
„Tělo se rozhodlo, že mi vrátí všechno, čím jsem ho za svého bujného života trápil. Já nějak tušil, že to tak bude. Můj život zásadně změnil úraz, který se mi stal v roce 2016 den před premiérou na Pražském hradě. Upadl jsem a vykloubil si levé rameno. Muselo to být operováno. Zároveň se zjistilo, že mám trvale poškozený ramenní nervový svazek, a ochrnula a znetvořila se mi levá ruka. S divadlem byl a je konec.“
Opravdu jste s herectvím definitivně skončil? Není vám to líto?
„Teď už ne. Přece si neprofňukám stáří! Začal jsem uvažovat racionálně. Jsem v důchodu a snažím se najít cesty, které mě učiní užitečným. loutkovému divadlu Říše loutek, kde jsem jako kluk začínal. Je velká výhoda, že tam se hraje systémem rozdělené interpretace. Jeden loutku vodí a někdo jiný za ni mluví. Tam se aspoň cítím jako divadelník a bohatě mi to stačí.“
Také jste se tak říkajíc na stará kolena stal básníkem. Kde se ve vás to »básnické střevo« vzalo?
„Básník, to je příliš silné slovo. Prostě jsem začal psát básně – říkám jim říkadla – a občas něco zveřejnil jen tak na Facebooku. Tam si mě všimla Kateřina Marinová z nakladatelství Rampe a požádala mě, abych jí poslal všechna říkadla. A pak už to jelo rychle a nonšalantně. Jako ilustrace posloužily moje autoportréty snímané pomocí samospouště. Žádná selfíčka! A vida, najednou tu byla knížečka a já měl radost.“
Proč jste ji nazval právě Moi?
„Moi? Mám rád francouzštinu, i když ji moc neovládám. Ale přišlo mi to malebnější než třeba Já.“
Před lety jste mi říkal, že nechcete být slavný herec, ale uznávaný. Podařilo se?
„Po slávě jsem nikdy netoužil, ale jsem rád, že si mě lidé z našich kruhů váží. Trochu té slávy jsem ochutnal během své muzikálové kariéry.“
V muzikálech jste si na rozdíl od činohry musel přijít na docela slušné peníze. Odrazilo se to i na vašem důchodu?
„Neříkám, že jsem byl chud, a důchod mám slušný. Dá se z toho skromně žít.“ Ještě pořád je vaší srdeční záležitostí Johanka z Arku? „Ano, je to nejkrásnější český muzikál. Aspoň já to tak vnímám. A měl jsem štěstí, že jsem hrál v dobrých muzikálech s vynikajícími týmy.“
Kterého z vašich filmů nebo televizních inscenací si nejvíc ceníte nebo považujete?
„Asi nejvíce vzpomínám na mystifikační televizní inscenaci Taneční zábava. Vtrhl jsem do hlasatelny a vzal si hlasatelku Marušku Tomsovou za rukojmí. Bylo to velmi náročné a zároveň krásné.“
Na divadle jste hrál třeba dvakrát Franze Kafku, ale také řadu ženských postav – od královny Alžběty v Shakespearově Richardovi III. po prostitutku Agrado v jevištní adaptaci filmu Vše o mé matce.
„Ano, to je pravda. A zvláštní na tom je fakt, že nešlo o travesti show, ale seriózní herectví. Snazší to bylo u Shakespeara, kterého jsme hráli v podobě alžbětinského divadla, kde ženy na jeviště nesměly. Představení bylo velmi stylizované, a tak výkony nás všech »žen« dokázaly i dojmout.“
Na zábradlí jste zažil slavnou éru režiséra Petra Lébla, od jehož smrti letos v prosinci uplyne už dvacet let. Jak známo, oběsil se v provazišti nad jevištěm. Víte nebo tušíte, co ho k tomu vedlo?
„To, že trpí maniodepresivní psychózou, se tušilo. Jenže se odmítal léčit a tahle choroba neléčená se promění v sebepožírající monstrum.“
Stejně jako on trpíte maniodepresemi, dokonce od svých osmnácti let. Jak se projevují, a hlavně jak je zvládáte?
„Mám vynikající lékařku, beru pravidelně léky a zvládám to, protože si uvědomuji a naučil jsem se odlišovat skutečný smutek od záchvatu úzkosti. Myslím, že to mám v paži.“
Už dříve jste sám přiznal, že jste si prošel alkoholovým i drogovým obdobím. Hrál jste někdy opilý nebo zfetovaný?
„Nikdy!“
Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním tištěném vydání deníku Aha!
Jak vznikal rozhovor
S Vladimírem se známe od začátku devadesátých let, kdy přišel do Prahy. Za tu dobu jsme spolu dělali nespočet rozhovorů, žádný ale nebyl tak upřímný a otevřený. Přes všechno, co prožil a přežil, je pro mě stále tím nebeským zjevením, jako když jsem ho potkal poprvé.
16 fotografií
