Od roku 1933 touží třímat veškerou moc světa. S lidskými životy hrají vabank, mučí, vraždí, využívají. Jejich rozhodnutí jsou pečlivější než tahy na šachovnici, nad svou pověstí i mocí se dmou pýchou. A mají proč. Většina z nich má totiž nadprůměrně nadupanou mozkovnu.
Jsme v Norimberku roku 1945, kde se právě rozjíždí ostře sledovaný proces s nacistickými zrůdami. Před Mezinárodním vojenským tribunálem se v tu chvíli krčí 24 německých představitelů.
Veřejnost je hladová po spravedlnosti a žalobci nehodlají nic ponechat náhodě. Chtějí vědět, s kým mají tu čest. Kromě podrobných psychologických testů si proklepnou i IQ obžalovaných.
A z výsledků jim spadne čelist. Zbylá nacistická elita patří právem k inteligenční elitě!
Vyšinutí nebo geniální?
Cíl celého Norimberského procesu je jasný. Jde nejenom o adekvátní trest, ale především o odpovědi. Jak je možné, že je někdo schopný mučit a nehnout při tom brvou? Je vyšinutý nebo jde naopak o velice sečtělé jedince, kteří se jen chopili příležitosti?
Právě na tyto otázky má pomoci najít odpovědi i Wechslerův test inteligence, který je v minulosti naprostou špičkou v měření IQ.
Skládá se z celkem 11 částí, které zkoumají rozvoj různých poznávacích schopností. A hodnocení? Osoba s IQ v hodnotách 65 a níže v testu absolutně propadá, hodnoty mezi 80–119 jsou brány jako normální. Naprosto inteligentní jedinec musí překročit hranici 128.
Tak jak pánové?
Jako největší inteligent ze všech testovaných se ukáže Hjalmar Schacht (1877–1970), někdejší šéf Říšské banky a ministr průmyslu, který z testů odchází s lejstrem, na němž je tlustě napsána číslovka 143. Před tribunálem stane za své tučné sponzorské dary, které v počátcích vyšvihnou Adolfa Hitlera (1889–1945) do čela třetí říše.
„Chtěl jsem jenom pozvednout průmysl Německa. Jediná věc, ze které mě můžou obvinit, je porušení Versailleské smlouvy,“ dušuje se před tribunálem, který ho nakonec osvobodí a nasměruje do finančního sektoru.
Na pomyslném druhém místě si hoví Arthur Seyss-Inquart (1892–1946) s výsledkem 141.
Bývalý říšský komisař pro Nizozemsko je za zločiny proti míru a lidskosti odsouzen k trestu smrti, který je vykonán 16. října 1946. Překvapením se stane i egocentrik a milovník uniforem Hermann Göring (1893–1946).
Ten prochází s výsledkem 138. Podle psychologů je to právě jeho inteligence, která mu napomůže vystoupat po kariérním žebříčku přímo k samotnému vůdci.
Během procesu je z něj však jen upocená troska, která raději spáchá sebevraždu, než aby se nechala zostudit. O třetí místo se dělí s velkoadmirálem Karl Dönitzem (1891–1980), kterému jsou hříchy „odpuštěny“ po 10 letech v chládku.
Bramborové pozice
Jestli někdo doufal, že tím inteligenční hitparáda končí, šeredně se mýlil. Číslo 134 zazní z úst psychologa, který má na starost vyhodnocení výsledků Franze von Papena (1879–1969).
Je to právě bývalý politik křesťanské strany Zentrum, který pomůže k Hitlerovu jmenování německým kancléřem.
„Zprvu jsem si myslel, že Hitler chce pro Německo to nejlepší. Stala se z něj ale naprosto absurdní síla zla.
Tolikrát jsem se ho pokoušel přesvědčit, že se mýlí se svou protižidovskou politikou…“ prohlásí před tribunálem. Ten pro něj má verdikt v podobě 8 let těžkých prací, po dvou letech je však omilostněn.
O 4 body méně získává Hans Frank (1900–1946), muž, který má na svých rukou krev milionů Poláků a Židů.
V těsném závěsu se drží ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop (1893–1946) se svými 129 body a architekt Albert Speer (1905–1981), který test zvládne na 128 bodů.
Jediným z obžalovaných, kdo se ukáže jako naprosto průměrný, je vydavatel týdeníku Der Stürmer Julius Streicher (1885–1946) s IQ 106.
