Fotograf Ivan Pinkava na prázdné židli. Umělec udržuje černobílou při životě

Prostředí tohoto ateliéru dojem prestižnosti, jejího nabubřelého chápání, popírá. Působí jako vzpomínka na dávné časy, jako jejich přežívající ostrůvek ve světě, jenž je cíleně vytěsňuje. Výstavní prostor je malý, stejně jako počet vyvěšených fotografií – k jejich spočítání by stačily prsty (pro jistotu i na nohou). Ale tato úspornost tím více podněcuje soustředění návštěvníka na to, co vidí před sebou a jaké sdělení to přináší.

Přítel, který nepřišel

Tématem vystavených fotografií jsou židle, zvláště prázdné židle. Autor to spojuje s názvem povídky Richarda Weinera z roku 1916 o židli připravené pro přítele, který nikdy nepřišel. Expozice může přitahovat zájemce z více důvodů. Jednak ty, kteří rádi uvažují nad motivací a inspirací autorů. Ti mohou z Pinkavových fotografií – či z textů kurátorky Lucie Fišerové – vydedukovat úvahy tohoto typu: Kdy se židle stává prázdnou? Už ve chvíli, kdy začínáme očekávat hosta? Nebo až uvolněním místa, když se host zvedne a odejde?

Výstava Chudá Praha návštěvníkům předvede odvrácenou tvář metropole

Za druhé výstava zaujme i ty, kteří sice nepropadnou úvahám o smyslu prázdných židlí, ale osloví je sama výtvarná stránka vystavených snímků. Ne nadarmo se o nich mluví spíše jako o fotografických obrazech než fotografiích. Ne nadarmo autor už černobílostí či tónováním snímků navozuje vážnost tématu a svého vztahu k němu. Lidem jistého věku to připomene doby (skončily s 90. lety), kdy i prestižní zpravodajské časopisy jako německý Der Spiegel používaly černobílé, hlubotiskem reprodukované fotografie, aby zdůraznily rozdíl mezi vlastními důležitými snímky a barevnou reklamou na téže straně. V médiích už ten rozdíl převálcovala všudypřítomná barva, ale Pinkava ho udržuje při životě.

A výstava potěší také ty, kteří si užijí už nahlédnutí do rezidua staré Prahy – do vnitrobloku, zahrady v něm a dřevěné boudy uprostřed ní. Do prostředí, jež i v centru kdysi bývalo, dnes už není a jen v podobě Sudkova ateliéru přežívá. (Puntičkáři dodají, že po požáru původní stavby v roce 1985 přežívá jen v podobě přesné repliky, ale zaplať pánbůh za ni.)

Přijdou-li letní horka, je to ideální útočiště pro ty, kdo v centru Prahy prchají před všudypřítomnými turisty.