Málokterý herec se těší tak pestré mezinárodní kariéře jako Maria Dragusová. Pětadvacetiletá rodačka z Rumunska letos na Berlinale propagovala německý film jako jeden z talentů vybraných do projektu Face to Face with German Cinema. Německý film Bílá stuha, vítěz canneské Zlaté palmy, jí v roce 2009 přinesl první úspěch. Další velkou roli pak bývalé baletce dal nejlepší z režisérů rumunské nové vlny Cristian Mungiu ve svém dramatu Zkouška dospělosti. Nyní vychází v Česku na dvd britská novinka Marie, královna skotská, kde si Maria zahrála dvorní dámu ochraňující titulní panovnici.
Cítíte se spíš Němkou, nebo Rumunkou?
Spíš Rumunkou, která dostala příležitost pracovat v Německu. Nyní se ale cítím hlavně jako evropská herečka.
Žijete v Berlíně, jak jste se dostala k roli v rumunském snímku Zkouška dospělosti?
Už dlouho jsem snila o natáčení s Cristianem Mungiuem, proto jsem se snažila se s ním seznámit. Naštěstí jsme si sedli natolik, že se mnou chtěl pracovat. Jeho filmy se promítají všude po světě, takže jsem díky Zkoušce dospělosti byla vidět nejen v Rumunsku. A poznala jsem lidi, kteří mi pomohli najít agenty v různých zemích. Nyní z Berlína často jezdím za prací také do Paříže a Bukurešti. Moc ráda mám i Prahu, kde jsme nedávno natáčeli drama o Brechtovi.
Naposledy jsme vás viděli jako věrnou dvorní dámu Marie, královny skotské. Co vás lákalo na tomto filmu?
Hlavně možnost zahrát si se Saoirse Ronanovou. Už dlouho sleduju její kariéru. Je skoro stejně stará jako já, navíc hraje v podobném stylu. Režisérka Josie Rourkeová pochází z divadla a chce, aby herci spolupracovali podobně jako na jevišti. Pro role Mariiných čtyř dvorních dam vybírala herečky tak, aby měly podobnou energii jako Saoirse.
Poznala jste, že je Josie Rourkeová zvyklá režírovat hlavně divadlo?
Ano. Ve filmu lidi často zapomenou, že herectví je o předstírání, ne o bytí. Kamera vidí všechno, musíte ubrat a hlídat se, na divadle máte větší svobodu si hrát. Já sama na divadle teď nehraju, ale nebránila bych se, kdyby mi ho někdo nabídl. Moji rodiče pracují v divadle, vyrostla jsem tam, za scénou i na ní, od začátku jsem tohle prostředí brala jako hřiště, ne jako průmysl. Jako dítě jsem ale chtěla být operní zpěvačka. A pak jsem se sedm let naplno věnovala baletu. Nyní mi herectví připadá stejně důležité jako kyslík.
Jaké typy režisérů jsou vítězové Cannes Cristian Mungiu a Michael Haneke, s nímž jste natočila Bílou stuhu?
Oba točí hodně záběrů, protože hledají velmi odstíněný a precizní výkon. Haneke chce, abyste byli tak dokonalí, jak si vás představil. To mi připadalo cool, dalo mi to energii snažit se být lepší a lepší. S Cristianem je práce víc přirozená, je velmi laskavý a za filmem vidí i člověka, který je pro něj stejně důležitý jako dílo. Hodně se zajímá nejen o koncept, ale i o pravdivost scény a herců. Rozdíly mezi styly práce jsou pro herce vzrušující. My jsme nástroj režiséra a příběhu. Děj se vypráví díky našemu tělu, které režisér používá ke své vizi. Od Hanekeho jsem se naučila, jak detailní může být filmování. Od Mungia, jak politický někdy může být film.
