Děti dokážou být zlí. Posmívají se, vymýšlí si a pošťuchují se. Přibývá případů, kdy se navzájem šikanují, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Jenže v posledních měsících se děti školou povinné našly v hromadných bitkách, které si natáčí a sdílí na internetu. Říkáte si, že je to otřesné? Dali byste ruku do ohně za to, že vaše vnoučata se takových hrůzných činů neúčastní? Možná byste se divili stejně jako naše čtenářka Pavla.
Když jsem v televizi viděla partičku dětí, jak mlátí jednoho svého vrstevníka, nemohla jsem tomu věřit. Jak vůbec žáci na základních školách mohou být tak zlí a agresivní? Přeci jen ale to, co se nás netýká a co vidíme jen ve zprávách, obvykle druhý den už nevnímáme. Jenže mě se to osobně dotklo, zjistila jsem, že obdobných rvaček se účastní i můj vnuk Filip. Řekla mi to jeho sestra Anička, když jsem si jí stěžovala, jak je tohle vůbec možné. „Babi, to je bohužel zcela normální, na škole si tak kluci vybírají slabšího a pustí se do něj třeba v pěti, mezi nimi je občas i náš Filip.“ Naštěstí prý rvačka ještě nikdy neskončila příjezdem sanitky, ale to přeci nikoho z těch kluků neomlouvá.
Vím, že je otravné říkat: „To za nás nebylo, ta dnešní mládež je zkažená a podobně.“ Ale v tomto případě je to prostě pravda. Synovi jsem jasně řekla, ať Filípkovi domluví, že takhle se chovat nemůže. Myslela jsem si, že tím se vše vyřeší. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že syn jeho chování bude akceptovat. Podle jeho slov je dobře, aby se kluk uměl prát a aby dal najevo před spolužáky, že on není žádným slabochem, na kterého by si měl někdo počíhat. Jeho argument mě úplně vykolejil, až jsem si musela položit otázku: „Kde se stala chyba?“
Rozhodla jsem se tak s Filipem promluvit sama, a to i přesto, že mi bylo jasné, že ode mě to moc nevezme. Ale i u vnuka jsem žasla nad jeho argumentací. Ví, že se prát nemá, a ví, že pět na jednoho je velmi neférové. Jenže taky ví, že kdyby se postavil na stranu slabšího, byl by to příště on, kdo by to schytal. „Radši zůstanu na straně zla a budu vědět, že se nemusím každou přestávku a každou cestu domů ze školy strachovat, že to budu příště já, kdo dostane do nosu.“
Samozřejmě mám o svá vnoučata strach a nechci, aby jim někdo ubližoval. Ale takhle to přeci nejde, proto jsem Filipovi kladla na srdce, ať se pokusí daný problém řešit ve škole s paní učitelkou. Třeba to není jen on, kdo s bitím nesouhlasí, ale bojí se ozvat, třeba jich je víc a ten hlavní násilník je jen jeden. Doufám, že přes prázdniny dostanou děti více rozumu a že tyhle bitky, které se dějí v mnoha školách a o kterých nás v televizi čím dál častěji informují, ustanou. Jinak si neumím představit, kam tohle až může vést.
