Prášek se podává do jadrného krmiva, melasy či přímo do tlamy, čtou si pacienti na krabici dnes velmi módního doplňku stravy Alavis, když si z ní nabírají svou denní dávku. A necítí se označením svých úst za tlamu nijak pohoršeni – přípravek totiž není určen jim, ale koním. A přesto je mezi lidmi v posledních letech velmi oblíbený. Dokonce víc než jeho lidská, čistější varianta.
Proč lidé dávají přednost zvířecímu preparátu, by byla otázka pro psychology. Prášek má prospívat kloubním chrupavkám a tlumit bolestivost kloubů. S tou bolestí je to trochu zrádné – pokud klouby bolí, má tlumení bolesti smysl jen dočasný. Podstatné je zajít k lékaři a hledat její příčinu. Jinak ovšem si podle dostupných zpráv lidé na koňský přípravek nestěžují. Shodují se jen na tom, že je nechutný, pokud se podá „přímo do tlamy“.
Není artróza jako artritida
Popularita koňského přípravku na podporu kloubů ukazuje, že existuje spousta lidí, kteří mají potíže s klouby a chtějí s tím něco dělat. Kloubům nesvědčí nedostatek pohybu, ale ani přetěžování či jednostranná zátěž, nadváha, která na funkci kloubů klade vysoké nároky, dále nevhodná obuv, neléčená zranění a také některé dědičné dispozice.
Jak se ke kloubům chovat, aby se jim dobře dařilo, si můžete přečíst na vedlejší stránce. Ale co když už jsou nemocné?
Nejtypičtějšími chorobami kloubů jsou artróza a artritida. Navzdory obdobně znějícím názvům (vychází z latinského označení kloubu articulatio) jde o odlišná onemocnění. „Obě choroby mohou mít stejné projevy, jako jsou bolest či otok, ale jejich příčina je různá,“ vysvětluje primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí Michaela Tomanová. „Artritida je prvotně zánětlivé, v podstatě autoimunitní onemocnění, při němž v důsledku špatného nastavení imunitního systému tělo napadá svou vlastní tkáň. Pak nastává zánět v oblasti malých i velkých kloubů, který následně vede i k jejich degeneraci. Oproti tomu artróza je degenerativní onemocnění, při němž bolest způsobuje nevratný úbytek chrupavky v důsledku jejího opotřebení a následně i poškození kosti. Ať už je to dáno vlivem věku, nebo v důsledku nadměrné zátěže kloubu, důležité je nemoc podchytit už v její počáteční fázi, kdy se začne projevovat bolestivostí.“
Primářka Tomanová radí neodkládat návštěvu lékaře, který určí důvod i rozsah kloubního postižení. „Například při počátečním stupni artrózy a při změněné funkci kloubu je možné úspěšně snižovat bolest pomocí vhodné rehabilitace. Nedoporučuji problémy řešit jen léky proti bolesti, důležité je nejdříve vyšetřit zdroj bolesti a následně kloub ihned odborně léčit. Při vzniku artrózy totiž dochází k nevratnému poškození kloubní chrupavky a následně i kosti v důsledku opotřebení.“
Tyto nemoci se zatím nedají definitivně vyléčit, dá se však zpomalit jejich průběh a zmírnit následky.
Operace uvnitř kloubu
Když už nestačí rehabilitace nebo léky, přichází řada na operaci. „Malé“ problémy se dnes léčí artroskopickými operacemi, které se v posledních letech stále vylepšují. Při takovémto zákroku zavede operatér dovnitř kloubu asi centimetrovým řezem artroskop – tenkou kovovou trubičku zakončenou světlem a miniaturní kamerou. Díky ní vidí na obrazovce vnitřek kloubu. Dalším malým řezem či několika řezy pak vytvoří vstup pro operační nástroje, jako jsou kleštičky, nůžky a podobně. Těmi pak opraví poškozené tkáně.
Artroskopické operace se používají třeba při ošetření a sešití menisku, odstranění poškozené části chrupavky, fixaci jejích zlomenin, stimulaci růstu vaziva v místě po vymizelé chrupavce a podobně. Někdy může pacient po zákroku odejít ještě týž den domů.
Nový, umělý kloub
Pokud už není vyhnutí, přijde řada na náhradu kloubu za endoprotézu. K tomu je zapotřebí velká, otevřená operace, po níž ještě následují dlouhé týdny rehabilitace.
„Poté by ale měl být pacient schopný věnovat se všem aktivitám, včetně sportu,“ zdůrazňuje Vladislav Hospodár, primář ortopedie na Rehabilitační klinice Malvazinky v Praze. „Jedná se o běžný lékařský postup, který je ověřen léty praxe,“ hodnotí doktor Hospodár.
Technicky je dnes možné částečně nebo úplně nahradit endoprotézou všechny klouby v těle, ale v praxi se postup používá zejména pro úpravu kloubu kyčelního, kolenního, ramenního, loketního či hleznového (kotníku).
V zásadě se endoprotézy rozlišují na cementované, necementové a hybridní, které kombinují oba předchozí typy.
Kostní cement je synteticky připravená hmota, která funguje jako lepidlo, jež připevní kloubní náhradu, zpravidla z antikorozní oceli, ke kosti. Necementované protézy bývají z titanu a jejich povrch je upraven nástřikem dalších hmot. Jimi kost proroste a spojí se s implantátem.
Cementované protézy mívají kratší životnost a dostávají je spíše pacienti starší, kteří již klouby nezatěžují příliš mnoha aktivitami. Necementované protézy by měly vydržet déle, ale nedá se předem úplně přesně říci jak dlouho. Evropské výzkumy hovoří o průměrných deseti letech, ale mohou přežít i mnohem déle, záleží třeba na tom, jakým způsobem jsou namáhány, neboli i na tloušťce pacienta. Při poškození implantátu je potřeba nové operace, která endoprotézu opraví nebo vymění. Druhá operace však bývá obvykle těžší než ta první.
V praxi si pacient zpravidla nemůže vybrat, jaký implantát by chtěl, o tom rozhoduje operatér podle pacientova věku, pohybových aktivit a dalších potřeb, ale i třeba podle toho, jaké endoprotézy jeho nemocnice má k dispozici a může je „na pojišťovnu“ použít.
Pacient si však může zvolit – třeba na základě doporučení svých známých – nemocnici nebo i operatéra, u něhož chce zákrok podstoupit a který pak rozhodne o typu endoprotézy. Se zkrácením čekací doby může pomoci zdravotní pojišťovna, která dokáže najít méně vytížené pracoviště.
